O nás Program Kontakt Fotogalerie Mapa Staršovstvo
Interiér Exteriér Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

Uhříněves 14.7.2019 Mk 4,35-41 VP (Jiří Ort)

odt download 

Uhříněves 14.7.2019

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás na dnešních bohoslužbách, na které jsme byli pozváni z Boží milosti.

Introit: Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? (Ž 27,1)

Píseň: Ž 119 XIX Z celého srdce volám Tobě vstříc

Modlitba: Pane Bože, přicházíme v důvěře v Tvoji milost. V důvěře, že Tvé evangelium, zpráva o daru života z Boží milosti navzdory lidské zlobě, má platnost i pro naše dny.

Moc Tě prosíme, abys před námi i dnes otevíral příběhy, ve kterých jednáš s člověkem, ve kterých mu prokazuješ svoji lásku, ve kterých napomínáš i povzbuzuješ. Abys nám dával rozpoznávat, co znamenají v našich životech.

Prosíme za celou Tvou církev, aby z jejích shromáždění po celém světě dnes zaznívalo svědectví o naději pro ty, kteří ji potřebují. Amen.

Čtení: Ž 27

Píseň: 625 Jak příjemné, můj Pane

Text: Mk 4,35-41

Haleluja. Vy, kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Hospodina, je vám pomocí a štítem. Haleluja. Ž 115,11

Žalmista uvádí svoji řeč ujištěním, že Hospodin je kotvou jeho života. Je světlem, je spásou, je záštitou. Krásně se to poslouchá. Až žalmistovi závidíme. Zvlášť, když se v dalších verších jakoby obrací adresně na nás a vypráví, co se mu to stalo a on má přesto důvod, že doufá, důvěřuje Hospodinově pomocné ruce. „Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň, kdyby proti mně i bitva vzplála, přece budu doufat.“

Jako smutný výsměch zní realita našich dnů, moje realita, kdy vyjíždím s Ježíšem na moře, chci přeplout na druhou stranu Genezaretského jezera, do krajiny, kde lidé nic nevědí o Ježíši z Nazareta, nevědí o tom, který je schopný a ochotný pomoci. Vstupuje do lidských životů - vždyť s tím už máme zkušenost, už jsme ve 4. kapitole Markova evangelia, už jsme s Ježíšem zažili jeho mocné působení. Buďme zcela konkrétní – vždyť už nejsme děti, my už zažili a pro sebe zpracovali mnohé zázraky v našich životech. Tento Ježíš jede s námi přes ono velké jezero, přes hlubokou zkušenost neznámého, neuchopitelného a přitom zřetelně mocného a nepřátelského. Ono tam ale zní něco jiného. Něco, co trošku zaskřípe. V kralickém překladu to vyzní jasněji: „A nechavše zástupu, pojali jej, tak jakž byl na lodičce.“ Vzali ho s sebou. A najednou jakoby to spojení přestalo fungovat. Najednou všechna ta povzbudivá slova, která Ježíš k učedníkům promlouval – uvědomme si, že tento příběh navazuje na podobenství o rozsévači, o hořčičném zrnu, o zrnu, které samo roste – všechna tato povzbudivá slova zapadají, jsou přehlušena strachem. To je ta síla, která teď nabývá vlády nad člověkem. „Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.“ Přišlo to, co přece přijít nemělo. Vždyť s nimi, vždyť s námi, vždyť se mnou je Ježíš. Vzali jsme ho s sebou. A přesto přišla bouře. Jakoby nás všechno znovu a znovu připravovalo na pašijový příběh. Jakoby nás všechno znovu a znovu připravovalo na kříž. A nyní přichází ten zlom, mě stále nepochopitelný a neuchopitelný a neuvěřitelný. Ti lidé naplnění strachem se obrátili na Ježíše. Zdálo se jim, ne, byli přesvědčení, že na ně Ježíš zapomněl, a tak s ním třásli, aby ho upozornili na svoji situaci. „Ježíši, vzali jsme Tě s sebou, a přesto si v tuto chvíli nevíme rady. Nevíme si rady s lidskou bolestí!“ Ježíš se vzbudil a bouři utišil. Pro děti krásný příběh, Luděk Rejchrt k němu složil veselou, povzbudivou píseň. Ale mě je smutno, protože už nejsem dítě a nevím, jak přijmout tento příběh do svého života. Do situace kolem nás. Nyní vnímáme vše vyhroceně pro bolest mnohých, ale jde o setkání s Božím zjevením, které nejsme schopni rozpoznat i v našem soukromí, v našich všedních dnech.

„Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň, kdyby proti mně i bitva vzplála, přece budu doufat.“ V čem jen je žalmistovo kouzlo, že takto vyznává svoji situaci? Situaci, která rozhodně není jednodušší než situace naše. Jsme zoufalí, protože nevíme, co s bolestí, co se skepsí, co se sobectvím, co s únavou. A do toho otázka, jak vůbec žít v dnešní době. Jak prožívat vztahy, jak prožívat radosti a starosti. Jak vlastně smíme žít uprostřed toho všeho kolem nás. „Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň, kdyby proti mně i bitva vzplála, přece budu doufat.“

Jaký je žalmistův návod? Jak se naučit vnímat příběh o utišení bouře se samozřejmou jistotou dítěte? Jakkoliv je odpověď na tuto otázku velice zásadní i pro mě, jsem přesvědčen, že právě ji dlužíme lidem kolem sebe. Protože jakkoliv se občas situujeme do pozice těch, kteří vědí jak pomáhat, kteří to učí lidi kolem sebe, tak právě v této době, kdy s vděčností vnímáme schopnost a ochotu pomáhat z pozic humanismu, si uvědomujeme, že je to především odpověď na tuto otázku po naději pro lidský život, co skutečně můžeme a máme nabídnout. „O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu usilovat: abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu.“

Tak. Je to skutečně to, co potřebují slyšet lidé kolem nás? Chodit do kostela? V každém případě má smysl si odpovědět na to, jestli to má smysl pro nás. Až pak o tom můžeme podávat svědectví druhým. Proč tedy přicházíme do kostela? Proč nám to za to stojí? Nebo vlastně – proč to potřebujeme?

V příběhu učedníků, kteří utíkají po svátcích z Jeruzaléma do Emauz, je máme před očima nešťastné a ustrašené. Potkají vzkříšeného Ježíše, který jim otevírá Boží příběhy s člověkem, lidské příběhy s Bohem Abrahamovým, Izákovým, Jákobovým. A pak je jejich hostitelem u jídla. Učedníci ho poznávají, otáčí se a vrací se do Jeruzaléma. Vrací se k životu. Evangelista Marek tento příběh do svého evangelia nezařadil. Ale máme tu dnešní příběh o utišení bouře.

Oba tyto příběhy nás upozorňují, že máme před sebou velký úkol. Máme žít. A máme svědčit o životě, o právu na život, který je Božím darem. Cítíme se hrozně slabí, bouře hází naší loďkou sem a tam. Ale my se smíme učit, že v této situaci nejsme sami. Že bouře a strach není pánem nad našimi životy. Že není pánem nad životy lidí. Nad lidskými dějinami. Může se zdát, že je břeh daleko, může se zdát, že síly docházejí, ale my si smíme připomínat, že Pánem nad tím vším je vzkříšený Kristus. To je naděje, jejíž poznání nabízí Dům Hospodinův.„Již teď zvedám hlavu nad své nepřátele kolem. V jeho stanu budu obětovat své oběti za hlaholu polnic, budu zpívat, prozpěvovat žalmy

Hospodinu.“

To skutečně neznamená, že by bouře kolem nás utichla. Že bychom se zítra probudili a zjistili, že uprchlíci se nesetkávají se strachem a nenávistí, ale se soucitem a pomocí. Ne, bouře nepřestává. Stále budeme hledat, jak smíme žít v tomto světě. Stále budeme mít starost o své blízké, stále nás budou trápit i naplňovat radostí naše vztahy. Stále se budeme snažit rozpoznat, co je náplní evangelia pro konkrétní situace a žít to. Ale my se smíme učit tady dnes spolu s církví po celém světě volat ke svému Bohu, který je světlem, záštitou, záchranou – v Ježíši Kristu. Smíme si připomínat žalmistova slova: „Mé srdce si opakuje tvoji výzvu:"Hledejte mou tvář." Hospodine, tvář tvou hledám.“

A tak tedy přijměme jako povzbuzení dnešní texty. Přijměme ujištění o Boží přítomnosti. „Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!“ Amen.

Píseň: 200 V Tvé síle, Pane Bože můj

VP

Pane Bože, chceme poděkovat za Tvé pozvání. Děkujeme, že smíme až hmatatelně zažít, že před Tvou tváří stojíme všichni společně, že svojí přítomností nikoho neodstrkujeme, protože Tvá náruč je dostatečně široká pro všechny. Děkujeme, že Ti smíme odevzdat svou bolest – ať už z toho, že nám bylo ublíženo, tak z toho, že my jsme ublížili druhému člověku. Děkujeme, že Ti můžeme odevzdat svůj strach a bezmoc.

Pane, odevzdáváme Ti všechno, co nás trápí. Odevzdáváme Ti všechny chvíle, kdy jsme nepomohli, protože jsme neměli sílu. Odevzdáváme Ti všechny vztahy, ze kterých jsme nešťastní. Odevzdáváme Ti všechny události, které nejsme schopni posoudit a máme z nich strach. Kdo to vše chcete se mnou odevzdat, přidej se slovy – odevzdávám.

Pane, vyznáváme, jak moc potřebujeme přijetí. Vyznáváme, jak moc potřebujeme ujištění, že náš život má hodnotu. Vyznáváme, jak moc potřebujeme Tvé přijetí a ujištění v Ježíši z Nazareta, který je

Kristus. Kdo tak se mnou chcete vyznat, přidej se slovem – vyznávám.

Pane, jsme si vědomí mnoha okamžiků, kdy jsme druhému ublížili. Jsme sevřeni trpkostí tam, kde bylo ublíženo nám. Vyznáváme, že chceme poprosit o odpuštění a sami odpustit. A že k tomu potřebujeme Tvoji pomoc. Kdo tak se mnou chcete vyznat, přidej se slovem – vyznávám.

Slovo milosti: S radostí, v jistotě víry nyní můžeme přijmout slovo ujištění o Boží lásce z úst proroka Izajáše: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále.“

Iz 49,15n

Pozdravení pokoje: Smíme přijmout tuto Boží milost, kterou nás nyní obdarovává a smíme si navzájem podat ruce na znamení odpuštění, bratrství a jednoty Kristova lidu a pozdravit jeden druhého se slovy: Pokoj tobě.

Eucharistická modlitba: Chceme Ti vzdávat díky, Bože svatý,

neboť Ty nás bez ustání voláš

k životu v Tvé spravedlnosti.

Ty, Bože lásky a slitování,

neúnavně nám nabízíš své odpuštění

a zveš hříšného člověka,

aby se úplně odevzdal Tvé dobrotě.

Nevzdáváš se, ačkoliv Tvou smlouvu stále porušujeme;

skrze svého Syna Ježíše, našeho Pána,

jsi mezi lidstvem a sebou vytvořil nový svazek -

tak pevný, aby jej nic nemohlo rozbít.

A nyní, když Tvůj lid

žije v době milosti a smiřování,

dáváš mu v Kristu možnost,

aby znovu ožil, když se obrátí k Tobě,

a aby sloužil všem,

když se plně oddá svatému Duchu.

Plni obdivu a vděčnosti

se proto chceme připojit

k nesčetným hlasům v nebi,

abychom vyjádřili Tvou lásku

a svou radost ze spásy v Kristu,

a voláme:

Svatý, svatý, svatý jsi, Hospodine zástupů, plná jsou nebesa i země Tvé slávy. Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně. Hosana na výsostech.

Ustanovení VP: Poslyšte slova ustanovení svaté večeře Páně: „Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme. To čiňte na mou památku. Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát koli píti budete, na mou památku. Nebo kolikrát byste koli jedli chléb tento a z kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“

(1K 11,23-26)

Apoštolské vyznání: Chceme se touto svátostí posilnit ve víře. Nejen sami pro sebe, nejen v jednotě církve Kristovy, ve společenství s křesťany všech generací a národů. Ale v jednotě se všemi, za kterými přišel Hospodin, Bůh Izraele ve svém Synu, aby jim nabídl život. Vyznejme nyní svoji víru, která nás ujišťuje o naději tohoto Božího navštívení:

Sbor: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, v svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný.

Amen.

Píseň: Při vysluhování svaté večeře Páně Budeme společně zpívat píseň

397

308 Jezu Kriste, štědrý kněže

Pozvání: Ježíš Kristus každého z nás zve: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ I my se tedy nyní smíme odvážit přistoupit ke stolu, který je pro nás připraven.

Přijímání: Společenství těla Kristova.

Společenství krve Kristovy.

Slovo při propouštění: Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. Ef 2,20-22

Pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude stráží vašich srdcí i myslí v Kristu Ježíši.

Píseň: 510

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, chceme dnes děkovat za to, že tu smíme být. Že smíme být součástí Tvého lidu, že smíme děkovat, že smíme prosit, že smíme odevzdávat životy lidí do Tvé laskavé náruče.

Prosíme za ses. Zejfartovou, ses. Sanderovou, ses. Voříkovskou, ses. Sulkovou, ses. Petráskovou. Odevzdáváme Ti každý své nemocné, o kterých víme a o které máme starost. Prosíme, Pane, posiluj je. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, otevírej srdce tam, kde vstoupilo neporozumění. Prosíme o smíření tam, kde my už se vzdáváme naděje. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme o proměnu životů tam, kde lidé propadají skepsi. Kde mají pocit, že nic nejde změnit, že život nemůže mít smysl. Pane, prosíme o Tvého Ducha svatého, který by ukázal život prosvícený Tvou milostí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme o odvahu, nápaditost a solidaritu politiků tváří v tvář katastrofě těch, kteří prchají před násilím a bídou ve svých zemích. A nám dávej sílu, abychom dokázali solidaritu podpořit. Za to Tě, Pane, prosíme.

Děkujeme za všechny, kdo obětavě a s odvahou pomáhají. Za všechny, kdo vytrvale upozorňují na nutnost solidarity. Prosíme, žehnej těmto lidem a nám ukazuj, jak je podpořit, jak jim pomoci. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti v tichosti své osobní díky i prosby.

Spolu se všemi lidmi, kteří touží po naplnění Tvého zaslíbení pokoje, k Tobě voláme jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 489 Tvé požehnání, dobrý Otče