10.2 - Mk 2, 13-17 (Jiří Ort) : kázání pro dospělé [Říčany]

 

Čtení: Ž 103,1-13.22

Text: Mk 2,13-17

Haleluja. Já volám k Bohu, Hospodin mě spasí. Haleluja.[ Ž 55,17]„

Malinkatej člověk

padá zas a zas.
Ta země matička,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík,
von padá na záda,
von padá o stýblo,
von padá o kaluže.
Kterýmžto padáním
se proměňuje v muže.

Vyroste z košilky
a škobrtne jen zřídka.
To dyž ho ošidí ta lasička, ta Lidka,
nějakej přechodník
anebo panák lihu.
Už zvládnul zemskou tíhu,
mládenec!
S rukama v kapsách
po světě se klátí,
a propasti jsou pro něj čirej hec,
že naučil se vůbec nepadati.

No ale právě dyž to nejlíp umí,
dyž nohy nehlídá
a v hlavince mu zněj
vznešený myšlenky
jak ňáký hvězdný splavy,
najde se kamínek,
najde se beznaděj,
zašeptá horečka,
či suchý stýblo trávy,
von padne, a už nevstane.
Trošku se zaprášilo.

A velkej bude světa soud,
esli směl takhle upadnout
a jaký to s ním bylo.

 

Mám rád tuto báseň od Josefa Kainara. Hluboce lidskou a hluboce pravdivou. Zakopl, mládenec. A padl. Trošku se zaprášilo. To je jasný fakt, s tím nic nenaděláme. To každý známe. O tom nemá smysl se přít. A co teď, co bude dál? Jakoby světu kolem stačil tento prostý a jasný fakt – padl, tak ať zůstane ležet. Můžeme k tomu přidat druhý pohled – vždyť je to všechno jedno. Každý nějak zakopneme, ono na tom vlastně nezáleží. Stačí se podívat na ty, kdo říkají, že záleží na tom, jak žijeme. Vždyť i oni selhávají. „A velkej bude světa soud, esli směl takhle upadnout a jaký to s ním bylo.“ Soud nebo lhostejnost.

To, co nám přináší naše dva biblické texty, je přesvědčení, že není jedno, jak žijeme. Cožpak o svět a o druhé. Ale nám samotným to není jedno. Toužíme po tom, aby náš život k něčemu byl. Aby byl přijímán.  Tento pohled si vlastně můžeme uvědomit při pohledu kolem sebe. Člověk dnes žije tak, aby byl přijímán. Jedná podle toho, co na to řeknou ti druzí. Využívá toho komerce a všechno to, co se jakoby samovolně dopohybovalo do křesla soudce lidských životů. A do toho přicházely a přicházejí skupiny, které na sebe vzali tu odpovědnost určovat kvalitu života – do této role se často pasuje i církev. A pak ti, kteří vypadnou z tohoto určeného proudu života, stojí před otázkou, k čemu jejich život je. A musí si ji zodpovědět. Někdo vystoupí vědomě a ví proč. Má to promyšlené, prožité a zdůvodněné sám pro sebe. Ale jsou tu i ti, kteří prostě vypadli. Co propadli sítem – ať už svojí vinou nebo vinou druhých.

Zajímavé – a důležité – je, že toto Ježíš neřeší. Vinu nebo nevinu. Je tu před ním člověk, který se ocitl mimo proud určeného, „správného“ života a má silné pochybnosti, jestli jeho život má nějakou hodnotu. „Najde se kamínek, najde se beznaděj, zašeptá horečka či suchý stýblo trávy, von padne, a už nevstane. Trošku se zaprášilo.“

A do toho zaznívá Ježíšovo slovo povolání - „Pojď za mnou“. Stačí trochu zalistovat v paměti nebo v Markově evangeliu a zjistíme, že stejná slova zazněla hned na počátku Ježíšova působení při povolání Šimona, Ondřeje, Jakuba a Jana. Toto propojení, které nám evangelista nabízí, je hluboká výpověď o tom, kdo jsme. Jasného hříšníka, člověka, který měl zaslouženě špatnou pověst, povolává Pán Bůh k životu, ke svědectví o životě. Úplně stejně jako ty, kteří patřili k nejdůležitějším postavám první církve. Toto bychom si měli uvědomit, to musel čtenář Markova spisu jasně cítit, muselo ho to praštit do očí. Tento hříšník Levi, celník, je povoláván stejně jako Šimon Petr.

Ježíš vstupuje do konkrétního lidského života s Božím ujištěním, že tento život přijímá. Nabídka, která tu zaznívá, je možnost změny orientace z hodnot, které nabízí lidská společnost na hodnoty života, které nabízí Bůh. Tedy povzbuzení k tomu žít skutečný život. Ten, který vlastně všichni lidé vnímají jako dobrý, ale bojí se vzepřít tlaku, který si na sebe sami vytvořili – tlaku moralismu a konzumu – a tento Boží život přijmout. Toto přijetí je víra. Moc se mi líbí definice víry teologa Paula Tillicha: „Víra je uchopenost Boží mocí tak, že jsem schopen přijetí toho, že jsem přijat“. Pán Bůh ke každému člověku ten krok už dávno udělal. A nezáleží na tom, jak jsme na tom v očích druhých lidí. Záleží na tom, abychom my přijali toto Boží přijetí. Abychom objevili sami sebe, hodnotu nás samých v tom, že Ježíš přichází za námi a ujišťuje nás o našem přijetí.

Sem patří ten chorál díků žalmu 103. žalmistovi to došlo. Stejně jako celníkovi Levimu. V našem příběhu z Markova evangelia nás na to upozorňuje taková drobnost – řecký obrat, který nejde příliš přeložit do češtiny. My čteme „když byli u stolu v jeho domě“. Byli u stolu je v originále jakési sklánění se nad jídlem. Upozorňuje nás to na pozici u jídla, kdy hodovníci vlastně u jídla leželi. Tímto způsobem lidé nejedli běžné jídlo. Máme tu před sebou jakýsi slavnostní banket, který Levi uspořádal z radosti nad přijetím svého života z Boží strany. To si smíme uvědomovat pokaždé, když jsme zváni do společenství vysluhování večeře Páně. My smíme odevzdat všechno, co nás tíží a smíme přijmout, že jsme přijati. A máme se z toho těšit.

Do této radosti zaznívá kritika. Jakoby pochybnost. Je to takto realizovatelné? Je to cesta? Není to spíš laciné rozvolnění morálky? Podívejte se, co je to za lidi? Podívejte, kolik chyb je v církvi, jak může vůbec být o něčem svědectvím? Ano, v církvi jsou chyby. „Má to ale Pán Bůh pěknou čeládku“ je okřídlené úsloví v naší rodině. Samozřejmě, že se stačí rozhlédnout a uvidíme kolem sebe lidi mimo církev, kteří se dokázali vzepřít tlaku, který vyžaduje žít podle diktátu doby. Ti lidé jsou fantastičtí a my z jejich životů smíme čerpat sílu a inspiraci. Jsou svědectvím o životě. Ale Ježíšovi v tom dnešním příběhu jde o něco jiného. On nabízí ruku pomoci, aby takto svobodně mohli žít i ti, kteří už mají pocit, že na to nemají právo a kteří už na to nemají sílu. Všichni, v církvi i mimo církev, ti, kteří s porozuměním naslouchají slovu básníka: „A velkej bude světa soud, esi směl takhle upadnout a jaký to s ním bylo.“ Všichni, kteří touží žít.

Ježíš dobře ví, že celník Levi stojí na začátku, že to tím slavnostním banketem nekončí. Že ani pro nás nic nekončí, když stojíme v kruhu při vysluhování večeře Páně. Je to začátek. Ale je to začátek, který je tu připraven pro každého. Každý se smí radovat s celníkem Levim i se žalmistou: „Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. Dobrořečte Hospodinu, všechna jeho díla, na všech místech jeho vlády. Dobrořeč, má duše, Hospodinu!“                                                       

Amen