10.3 - Lk 15,11-24 (Jiří Ort) : kázání pro dospělé [Říčany]

 

Čtení: Gn 12,10-20

Text: Lk 15,11-24

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

 

 

Minulou neděli nás texty, které vybrala církev, přivedly k pokání. A dnes před nás staví postavu marnotratného syna. Známe dobře tento příběh. A přece jej znovu a znovu potřebujeme slyšet, znovu a znovu se v něm nacházíme. Nebo ne? Skutečně v tom příběhu vidíme sebe, vidíme se v tom tvrdém odmítnutí otcovského domu, v tom absolutním přijetí všeho toho nejhoršího, co ten „jiný“ svět nabízí. Mám tento příběh velice rád, je pro mě nesmírně důležitý – a asi právě proto si uvědomuji, jak už ho mám přečtený, jak už ho mám zaškatulkovaný, jak už ho mám zpracovaný. Jak z něj tak rád naslouchám slovu odpuštění, ale v té vzpouře se necítím být až tak zaangažován.

A najednou se mi právě k tomuto příběhu nachomýtl příběh jiný. Příběh Abrama, který sestoupil do Egypta, protože v jeho zemi byl hlad. Vyloženě jsem o tuto nenápadnou událost z Abramova života zakopl – díky dětem, které probírají abrahamovské příběhy v nedělní škole i díky tomu, že abrahamovský text připadl na minulou neděli. Najednou tu stáli vedle sebe – marnotratný syn a otec ve víře, Abram. A tak ho tu před sebou máme v nečekané souvislost – zbožného Abrama, o kterém jsme ještě před několika verši četli, že uvěřil Hospodinu a proto se vydal na dalekou a nejistou pouť.

Najednou je v té zemi, kam ho přivedl Hospodin, hlad. Abram se vydává tak jako mnoho jiných do Egypta, do země, kde bylo vždy co jíst, kde nebyl nedostatek. A tohoto muže, k jehož životnímu příběhu se upínáme jako k velkému vzoru, najednou slyšíme říkat: »Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: "Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. Až tě spatří Egypťané, řeknou si: »To je jeho žena.« Mne zabijí a tebe si ponechají živou. Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu."«

Vidíme stejného člověka? Slyšíme skutečně úvahy muže víry? Jsme to stále ještě my nebo je to někdo jiný? Měl jsem pocit, že toto se mě nemůže stát, že to je mimo moji možnou zkušenost. Najednou se Abram ocitá ve stejné pozici jako ten mladší, marnotratný syn. Najednou to není až tak nemožné se v této pozici ocitnout a já se dívám i na to známé Ježíšovo podobenství zcela novýma očima. I Abram je marnotratným synem. I já jsem marnotratným synem, vůbec není nemožné, abych zažil skutečně tak tvrdou zkušenost, jako ten mizera, z jehož příběhu tak rád přijímám pouze tu část o odpuštění.

Zničený vztah, naprosté přijetí hodnot společnosti, ve které žiji, opatrné kalkulace, abych v této společnosti přežil a zajistil si v ní budoucnost. 

Co se to Abrama zmocnilo? Co ho to posedlo? Co se ho to zmocnilo mimo domov, mimo místa, která znal, kde se cítil jistý, kde jeho rozhodování bylo podpořeno zkušeností s tím, jak jeho okolí reaguje? Co se mě to zmocňuje za hranicemi prostoru, ve kterém se cítím jistý, ve kterém si žiji jako ve skleníku? Co se mě to zmocňuje za hranicemi této modlitebny, kde je mi dobře, kde je nám dobře? Co se mě to zmocňuje v reálném světě? Abram má strach. Já mám strach. Strach z těch silných, ze zákonitostí tohoto světa, se kterými nesouhlasím a přesto v nich musím žít.

Strach vymýšlí okliky. A zdá se, že vycházejí. Abram získal zajištění a získal ochranu. Jen kdyby to nebylo za takovou cenu. Sára šla do domu faraóna. Sára se stala faraónovou ženou. Kdo padl hlouběji – marnotratný syn nebo Abram? A přitom to vypadalo tak nevinně: „Sáro, říkej, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu."

Abram byl muž statečný, to víme z vyprávění o jeho boji s nepřátelskými králi. Ale zdá se, že tato statečnost nemá s vírou nic společného. Nepomohla. Abramovi tu chybí ta nejhlubší odvaha, odvaha k životu, odvaha víry, o kterou musel stále znovu bojovat. Odvaha, která je protipólem toho základního strachu, který člověka svírá a vede ho k řešením, která ubližují. Je zajímavé, že v angličtině i francouzštině slyšíme v označení odvahy courage – základ francouzského označení srdce – coeur. Tato odvaha ukazuje k základu člověka, k centru jeho života, mísí se s vírou a nadějí. Tato odvaha je darem, o který bychom se měli starat.

Tuto odvahu zcela neztratil onen mladší syn, když činí pokání, vyznává svoji vzpouru, vyznává, že ztratil život a jediné místo, kde by ho mohl najít, je u otce. Tato odvaha ho vede k odmítnutí pravidel společnosti, kde si je člověk ustanovil sevřen strachem o sebe takovou měrou, že druzí lidé pro něj přestávají mít cenu. Tato odvaha vede k návratu do otcovského domu, k návratu k jeho hodnotám, které respektují lidství každého člověka.

Je to zvláštní, ale jak je Abram vlastně slušný člověk, jak vlastně nemůže být srovnáván s pádem mladšího syna, tak také nemá tuto odvahu k vyznání a k návratu. Doma je hlad a tady se má dobře. Jakoby tu starozákonní příběh vykresloval mnohem realističtěji naši situaci. Není nám zle – egyptské hrnce jsou plné masa. Ale přece se tu děje něco, co by se dít nemělo. Abram je spokojený, ale biblický svědek tu před námi rozehrává příběh, ve kterém nám svědčí, že toto zajištění strachu nemá budoucnost. Že si Abram, církev, my, já nemůžeme myslet, že to všechno bude jenom na chvilku, že si tak trochu zaegypťačíme a pak se v klidu vrátíme domů. Až se rozhodneme, až dojdeme k tomu, že přišla ta pravá chvíle. Biblický svědek to odmítá – tak to prostě nefunguje. Nemohlo to dopadnout dobře s mladším synem v jeho zjevném, vzdorném příklonu k hodnotám odlišným od těch domovských, nemůže to dobře dopadnout ani s touto vzpourou vedenou diktátem strachu. Tam hlad, tady rozpad všech hodnot, které Abram dostal a nakonec ztrácí i ty jistoty, kvůli kterým to vše udělal – je vyhnán. Najednou církev zjišťuje, že nemá co říct a tak přitvrzuje ve vyžadování náboženských forem a poslušnosti – a je odmítána. Najednou zjišťujeme, že se nám rozpadají vztahy – a nevíme, kudy dál. To není Boží pomsta, to jsou důsledky našich rozhodnutí, důsledky rozhodnutí strachu.

Jak z toho ven? Naděje Abrama je právě v tom, že je vyhoštěn. Naděje církve je právě v tom, že je odmítána v těch formách, které nabízí. A naše naděje? Dívám se na svůj život a znovu se vracím k příběhu mladšího syna. Ano, jsem to já i v tom jeho průšvihu, jsem to já v průšvihu abramovském a tak se upínám k naději odvahy k pokání. Odvahy víry, která nezapomněla, že ji doma čeká otec. Ne že tomu smíme věřit. My tomu máme věřit a jednat podle toho. Máme se vzepřít strachu a vsadit na odvahu, kterou jsme dostali a stále dostáváme. Odvahu, bez které nelze žít.

Jsme zváni, abychom se k takovému životu posilnili. Jsme zváni naším Otcem tak, jak to vyznal žalmista: Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! Otcem, který nám připravuje slavnostní hostinu ze samé radosti, že se vracíme domů – i když neslavně a všelijak pošramocení. Otcem, o kterém nám ve své zvěsti lásky a odpuštění přinesl svědectví náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus.

                                                                    Amen.