12.5 - Ex 12,1-7.12-14 (Jiří Ort) - speciální společné bohoslužby ve Škvorci

Odkaz ke stažení kázání v mp3 (písně a modlitba jsou vynechány)

Čtení: Ex 1,6-16

Text: Ex 12,1-7.12-14

Haleluja. Bůh kraluje nad všemi pronárody, Bůh sedí na svém svatém trůnu. Haleluja. (Žalm 47,9)

 

Znáte hru Quoridor? Nás ji naučili kamarádi. Každý hráč má k dispozici kostičky hradeb a figurku. V každém tahu si vybírá, jestli pohne figurkou nebo postaví hradbu před soupeře. Kdo jako první dosáhne opačné strany hrací desky je vítěz. Vy se snažíte, ostatní vám to kazí. Ostatní se snaží, vy jim to kazíte. Je to napínavé, ale já se vám přiznám, že tuto hru nerad hraju. Hned vám řeknu proč.

Ono to totiž v životě je také tak. Musíte volit cesty, musíte se rozhodovat, kudy se vydáte. A těšíte se na to, kam dojdete. Těšíte se na budoucnost. Na co se těšíte vy? Já se vám přiznám, že když jsem byl malý, těšil jsem se, že budu dospělý. Že budu moct dělat spoustu věcí, které zatím dělat nemohu. Ale něco by člověk, ať už malý nebo velký, určitě nejraději. Nejraději by byl, aby někam patřil. Aby ho ostatní měli rádi, aby ho přijímali. A najednou se objeví někdo, kdo vám postaví do cesty hradbu. Tak.

Přečtu vám kousíček ze začátku příběhu kluka, který neměl moc lehké začátky. Je to starý příběh z doby před Druhou světovou válkou. Příběh o cestě do budoucnosti, kterou neustále někdo přehrazoval.

»Hořelo v ulici pod kostelem. Veliká obecní kůlna, která sousedila s poštmistrovou vilkou, stála v plamenech.

Vrhl jsem se tam. Ze dveří vilky vyběhla poštmistrová, ruce nad hlavou, a křičela jako pomatená: „Pomozte, lidi, vynášejte! Chytneme, přijdeme o všechno!“

Pak zase pádila do domu a lidé, kteří přibíhali ze všech stran, běželi za ní jako dupající stádo. Za chvíli vynášeli peřiny, nábytek, nádobí, házeli všechno na hromadu na ulici, křičeli, pobízeli se. Okamžik jsem zaváhal, pak jsem běžel také. Popadl jsem židli a vynesl jsem ji. Chytl jsem těžký koš s prádlem, potom koberec. Běžel jsem zas a zas. Pomáhal jsem. Byl jsem šťasten, že pomáhám. Vrazil jsem si do nohy kus skla a někdo mě udeřil do hlavy ale to nic nebylo. Pomáhal jsem.

Hasiči se objevili, když jsem vynášel veliký kočárek na panenku. Tak mě uviděla poštmistrova Věra. Přiběhla zřejmě na poslední chvíli, předtím jsem ji nikde nazahlédl. Vrhla se ke mně, vyrvala mi kočárek, zaječela: „Mami! Mami! To je ten kluk, co jeho máma krade. Chtěl mi ukrást kočárek!“

Bezradně jsem se rozhlížel a naslouchal jsem, jak holka ječí, jak lidé hulákají a nadávají mi, jak se to na mne hrne ze všech stran.

Nečekal jsem. Shýbl jsem se a prorazil hloučkem ženských a chlapů. Slyšel jsem, jak za mnou hulákají a hnal jsem se pryč.

Pod náměstím jsem zaběhl do průjezdu jednoho starého domu. Zabouchl jsem vrata, přitiskl jsem se na ně.

Slzy mi pomalu tekly po tvářích. Pomáhal jsem a za to mě chtěli bít. Nic jsem neudělal, a přece mě chtěli trestat. Nekradl jsem, a přece křičeli, že jsem zloděj. Proč?«

Píseň: S408

 

Kluk Martin měl pocit, že nemá budoucnost. Že ji nemůže mít. Protože ti ostatní mu ji nechtějí povolit. Nechtějí ho mezi sebou. Postavili hradbu, zahradili cestu.

Jaký bychom Martinovi mohli vybrat biblický příběh? Hodně bychom jich mohli vybrat. Dnes jsme si ale četli z krásného příběhu, který je úplným základem všeho. O lidech, kteří patřili Pánu Bohu. Ale žili v Egyptě, kdysi tam přišli, protože v jejich zemi byl hlad. A v Egyptě jim lidé nerozuměli. Protože byli jiní. Nerozuměli a měli z nich strach. Co měli udělat, když z nich měli strach?

Zkusíme si to zahrát. Tady jsou Egypťané, tady Izraelci. A všichni jsou v jedné zemi. A mezi sebou mají zeď. Myslíte, že mohli v té zemi žít společně? Co byste udělali, aby to šlo? Zbořili tu zeď. A najednou stojí proti sobě, vidí na sebe navzájem a musí spolu mluvit. Musí se ptát, musí naslouchat. Snažit si porozumět.

Ale to chce čas. A odvahu. Lidé nesmí mít jeden z druhého strach. A ten Egypťané měli. A proto vládce Egypta vydal nařízení – když těm lidem nerozumíme a máme z nic strach, tak se jich prostě zbavíme. Žádné boření hradby, mi ji prostě posuneme a uzavřeme tak, že ti druzí nebudou mít místo k životu a prostě nebudou. Vezmeme jim budoucnost. A my budeme mít klid. To, děti, lidé dělali nejen tehdy, ale dělají to i dnes. A dělali to lidé i kolem kluka Martina.

A tak pro ty zvláštní lidi, Izrael, připravili tvrdou práci. A ani to jim nestačilo. „Všechnu otročinu, kterou na ně uvalili, jim ještě ztěžovali surovostí.“ Jenže – ti jiní lidé tu pořád byli. A byl tu stále také strach. Že by se faraón poučil – ne, ne. Vymyslel něco ještě horšího. Už si na nic nehrál, už nemluvil o práci, teď rozhodl zcela jasně, že bude židy zabíjet. Když se narodí židovský kluk, tak ho vojáci musí být zabit. A udělají to pěkně porodní báby – ty, které mají miminka do života vítat.

Zdá se, že ti mocní mohou všechno. A že ti bezmocní se nemohou bránit. Moc nás zajímá, co na to řekne Pán Bůh. Zajímá nás to kvůli klukovi Martinovi, a také kvůli nám.

 

Píseň: S281

 

Co by tak mohl Pán Bůh udělat, aby pomohl svým lidem v Egyptě? Co by měl udělat, aby pomohl klukovi Martinovi? Co by měl udělat, aby život nebyl jako ta hra Quoridor?

Vždycky jsem si představoval, že by měl udělat něco velikého. Že by se mělo všecko změnit a už by nebyli takoví lidé, jako zlý faraón a ti, kteří vyhnali Martina.

A ona se skutečně v Egyptě veliká věc stala. Příběh nám vypráví o velikých přípravách, o tom, jak Mojžíš s Áronem jednali s faraónem a jak ten nedodržoval sliby a Pán Bůh za to celý Egypt vždy potrestal nějakou ranou. A nakonec jak krev beránka na veřejích domů zachránila Boží lid před Božím hněvem, který prošel Egyptem. A nakonec slyšíme: „Právě v ten den vyvedl Hospodin Izraelce seřazené po oddílech z egyptské země.“  

Ale co my s tím? Co s tím Martin? Také v jeho příběhu zničí Pán Bůh zlé lidi, kteří ho nechtěli nechat žít? Víte co,  abychom mohli odpovědět, podíváme se, co se vlastně v Egyptě stalo. Boží lid byl sevřený v hradbách, které kolem nich postavil faraón. A najednou hradby padly a Boží lid mohl vyjít na cestu. Najednou měl budoucnost. A přesně to máme slyšet a má to slyšet i Martin.

Martin se dostal do dětského domova, který vedli manželé Trojanovi. Takový zvláštní dětský domov, který fungoval jako rodina. Nejdřív se Martin ostatních bál, zlobil se na lidi, zlobil se na všechny kolem sebe. Mstil se za všechno, co mu lidé udělali. Měl kolem sebe hradbu. Ale pak, když z trucu ukradl ve škole peníze, vyslechl za dveřmi rozhovor mezi panem Trojanem a panem Dolánkem, který si na Martina přišel stěžovat. Rozhovor byl dlouhý, já vám přečtu jenom konec.

» „Prosím, jděte,“ řekl hlas pana Trojana docela tiše.

Uslyšel jsem několik vzteklých kroků. Dolánek přešel ke dveřím a otevřel je. Srdce mi bušilo do žeber jako posedlé. A pak to přišlo.

„Toho gaunera udám!“

A pak přišlo to druhé.

„Neudáte. Rozmyslíte si to. A kdybyste udal, nedám ho. Ten chlapec je můj.“

Dveře se přibouchly, vzteklé kroky se vzdalovaly. Vedle v pracovně byl klid a já jsem také cítil klid. Ten vzrušující proud, který mi probíhal krví, se zastavil. Všechno bylo rozhodnuto, protože ten člověk ve vedlejší místnosti řekl: Ten chlapec je můj.«

To si máme pamatovat z příběhu o vyvedení z Egypta. Že na nás Pán Bůh nezapomíná. Že u něj máme budoucnost. Že život nemusí být jako hra Quoridor, kde toho druhého musíme zatlačit do kouta. I kdyby tu byli mocní faraónové, i kdyby tu byli ti, kteří se chtějí zbavit těch druhých, protože jim nerozumí a bojí se jich, kteří chtějí zahradit hradbami jejich cesty - my tak žít nemusíme. My smíme vědět, že se můžeme těšit, že smíme žít v jistotě, že Pán Bůh vždycky do života našeho, ale do života lidí vedle nás, posílá někoho, kdo řekne: „Ten chlapec je můj“.                                      

                                                                  Amen.