14.9.2014 Ex 14,19-31 (Jiří Ort)

uloz.to/x3V6xrrR/140914-002-mp3

 

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás na bohoslužbách, při kterých se smíme těšit ze setkání spolu navzájem a smíme také věřit v Boží přítomnost mezi námi.

Introit: Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!

Ž 73,1

Píseň: 134

Modlitba: Pane Bože, Ty jsi slyšel svůj lid v jeho volání, viděl jsi jeho trápení. Viděl jsi ty, kterým už skutečně nezbývalo nic jiného než nářek. A Ty jsi znovu a znovu posílal své svědky s pomocí.

Děkujeme Ti, že si to smíme připomínat. Že si smíme připomínat, že Ty slyšíš i náš nářek, ale také, že nás učíš slyšet volání o pomoc kolem nás. Děkujeme, že nás biblickými texty upozorňuješ a vedeš situací naší osobní i situací společnosti kolem nás.

Pane, prosíme Tě, buď s celou svojí církví a otevírej naše uši i srdce, abychom v biblickém svědectví zaslechli Tvůj hlas. Amen.

 

Čtení: Ex 14,19-31

Píseň: 680

Text: Ř 14,1-11

Haleluja. Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina! Jméno Hospodinovo buď požehnáno nyní i navěky. Haleluja. Ž 113,1n

 

 

Máme před sebou starozákonní text, který dobře známe. A přece mu znovu naslouchejme a nechme se jím překvapovat. On se nám může nově otevřít tím, když si uvědomíme, že se jedná o text liturgický. Svátostné divadlo. Tím ten text neshazujeme, naopak ho necháme nově promlouvat.

Boží lid odchází z Egypta a egypťané si vyčítají, že se špatně rozhodli, že udělali chybu, když Izraelce nechali odejít. Celé egyptské vojsko vyrazí za uprchlíky, kteří se z Boží příkazu utábořili u moře. Tok vyprávění se zastaví u popisu egyptského vojska – 600 vozů, na všech tříčlenná posádka. Ono to vypadá jako efektní popis, ale ukáže se, že je to skutečně důležité. Vidět všechnu tu sílu, kterou si člověk dokáže obstarat a spolehnout se na ni. To je scéna, kterou máme před sebou. Ale když se podíváme blíž, zjistíme, že jsme se nedívali pořádně. O silách Egypta už jsme si toho řekli dost. Ale dnes je scéna jakoby posunutá proti tomu, co jsme si řekli o Egyptě. Je tam totiž ještě moře. Moře jako symbol chaosu. Moře jako nepřemožitelná síla, která nesvírá pouze Boží lid, ale stvoření jako takové. Ve výkladu jsem si četl o názvu tohoto moře a vykladač tam vysvětluje, že ono Rákosové moře by se literárně dalo přeložit jako Moře konce. Tady stojí člověk. Včetně sil Egypta. Včetně onoho lidského vybavení, se kterým člověk slouží Egyptu. Na konci cesty.

Tedy to, co máme před sebou, je střet až kosmický, ve kterém jsme zřetelně upozorňováni, že tu před našima očima jedná Bůh Stvořitel. Tento Bůh je tím, který vysvobodil svůj lid. Znovu máme před očima tuto kombinaci. To je druhá zásadní věc. Celý příběh je vlastně zarámován slavnostními výpověďmi o Bohu spasiteli, zachránci. Ve 13. kapitole to slyšíme z úst Mojžíše. Kouzelné je, že tato výpověď zaznívá ve 14. kapitole i z úst egypťanů: "Utecme před Izraelem, neboť za ně bojuje proti Egyptu Hospodin." A v 15. kapitole slyšíme zpívat Mojžíše a celý lid o Hospodinově mocném činu.

To je tedy celý rámec našeho dnešního liturgického příběhu. A my jsme vtahováni do něj. Moc Egypta z jedné strany, síly absolutního chaosu z druhé. A Boží přítomnost uprostřed toho všeho. Co s tím? Že to není úplně jednoduché na tuto otázku odpovědět, ukazuje náš příběh. Ozývá se ono brblání, naříkání – protože cesta vpřed není možná a cesta zpět vede znovu do oné lidské moci ve službách moci Egypta. Je odtud cesta ven?

Pán Bůh vybídne Mojžíše, aby přistoupil k moři, vztáhl ruku – a uprostřed vod vznikla suchá země. To je zajímavé - Mojžíš se neměl otočit a zničit vztaženou paží vojsko Egypta. To, co Hospodin nabízí, je nový život. Stvoření. Stačí si vzpomenout na texty z 1. kapitoly knihy Genesis. Zdá se, že v tuto chvíli děj dospěl k vrcholu. Ale ono to tak není. V tom je dobré si uvědomit, že tento děj je liturgický. Jsme uprostřed děje, před námi se otevírá možnost budoucnosti. Možnost cesty. Možnost života. Stačí jen – zvednout se a jít. Vstoupit na cestu, kterou před námi otevřel Hospodin uprostřed všeho toho chaosu.

Zvednout se a jít. A lid se zvedá a vyráží na cestu. Dobře by se to hrálo s dětmi – zvednout se a jít. Spolehnout se. A přejít na druhou stranu.

Ovšem ani to není konec. Oni na tu cestu mohou vstoupit i ti, kteří se spoléhají na sílu Egypta. Stačí se znovu rozhlédnout – egyptská síla byla popsána velice podrobně. Je na co se spoléhat. Je možné vyrazit na cestu, která se najednou – zdá se – objevila uprostřed chaosu stvoření? Ano, bezesporu, je možné vyrazit. Ale onen konec egyptského vojska, to, co působí tak nesmírně krutě, nám říká jednu důležitou věc – ony síly chaosu může zvládnout pouze Hospodin. Vejdeme-li na Jeho cestu vyzbrojeni vlastním arsenálem, pak nedojdeme. Moře rozdělil Hospodin, On dává možnost projít. Lidské arsenály jsou zničeny, kdo se na ně spolehl, je zničen spolu s nimi. Není možné takto dojít k novému životu.

Toto se stalo. Toto se děje a to si připomínáme. Každý sám za sebe a společně. I v tomto příběhu si dobře uvědomujeme další biblické příběhy, které vrcholí v příběhu Ježíše z Nazareta, Krista. A také si uvědomujeme příběhy naše. A snažíme se je připomínat. Tak, jak nás k tomu vybízí i tento příběh o přechodu přes Rákosové moře.

Vědomě jsem při tom svém pokusu o uchopení dnešního textu neaktualizoval – nepokoušel jsem se o aplikaci do dnešních dnů. Ono je to skutečně tak trochu na každém z nás a já to nemohu konkretizovat pro každého. A do této různosti a přitom jednoty připomínání zaznívá dnešní text z Pavlovy epištoly do Říma. Příběh o přechodu přes Rákosové moře je mohutný a symbolický. Vtahuje nás. Ale právě proto si z něj každý bereme trochu něco jiného. Tak, jak to bylo v římských sborech. Tam se nedělo nic jiného, než to, že si každý připomínal Boží milost, Boží jednání jiným způsobem. Troufnu si říci, že každý i trochu jiným způsobem vnímal Boží jednání ve svém životě. Tak jako my dnes. A tato různost vnímání a různost připomínání slavných Božích činů, vnášela do sborových společenství rozkol. Slabí soudili silné, silní si mysleli o slabých své. A život sborových společenství tím trpěl. Trpělo a trpí tím i svědectví lidem okolo nás.

Jakoby každý vstupoval na onu suchou zem uprostřed všeho chaosu kolem nás vyzbrojen svým vlastním vnímáním. To není špatně, to apoštol Pavel neřeší. Nehodnotí, jak kdo vnímá Boží jednání ve svém životě, nehodnotí, jak si jej kdo připomíná. Pouze upozorňuje, že toto naše vnímání jako takové není tou cesta k životu. Onu cestu vytvořil a vytváří Hospodin. A my na ni pouze s vděčností smíme a máme vykročit. Společně. V tom je kouzlo sboru, církve – ona společná cesta, společné vyprávění, společné chválení. „Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých.“

V poslední době si hodně uvědomuji různost našeho vnímání Boží cesty v našem životě. Různost chápání Božího jednání. To tak prostě je. A máme před očima mnohá svědectví o tom, jak tato různost dělila společenství sborů, ale i církev. V době, kdy se blíží výročí vysluhování podobojí, si stačí vzpomenout, jak se reformační otcové slavně hádali, jak se má Boží dar večeře Páně správně chápat a jak se ve své absolutnosti nároku pletli všichni. Ale to, k čemu nás vedou dnešní texty, je ujištění, že jsme každý z nás vtahováni do Božího děje nového tvoření uprostřed sil chaosu. Že tu prostě tento děj existuje a my si ho smíme a máme připomínat. Smíme a máme o něm vyprávět, protože ten chaos a zmatek vstupuje do lidských životů a nárokuje si tam vládu. Dnešní příběh nás upozorňuje, že tento chaos máme brát velice vážně. Že máme brát vážně člověka s jeho utrpením. A v této vážnosti máme svědčit o naději života darovaného Hospodinem - ve vší různosti tak, aby toto slovo mohl uslyšet každý člověk.

Amen.

Píseň: 608 (420)

 

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, děkujeme za svědectví o Tvém daru života. A chceme poprosit, abychom se o něj uměli starat. Abychom dokázali vnímat, kde všude je ničen a dokázali za něj prosit, dokázali se ho zastat.

Pane, byla vyhlášena další válka. Ukázalo se znovu, že nevíme, jak jinak zastavit agresi. Na Ukrajině znovu zuří silné boje a my myslíme na rodiny, které se v naději vraceli zpět do svých domovů v době příměří. Je nám úzko a prosíme – dávej nám lidem fantazii a vůli při jednání o míru. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme, nenech nás zapomínat uprostřed hrůz ve světě kolem nás na naše nemocné. Moc myslíme na Alenu Kuščynskou a ses. Nečasovou. Myslíme na nemocné v našich rodinách. Děkujeme moc, že už je dnes mezi námi ses. Vlasta Petrásková. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme, buď v tomto školním roce s naším sborovým společenstvím. Provázej nás a uč žít Tobě k slávě a lidem k užitku. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, myslíme na demonstraci proti antisemitismu, která se dnes bude konat v Berlíně. Prosíme, posiluj všechny, kdo se snaží o porozumění mezi lidmi. Prosíme, uč nás nacházet cestu k poznávání mezi náboženstvími, mezi různými kulturami. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, voláme k Tobě znovu a znovu s prosbou o unesené dívky v Nigérii, za Hanku s Toničkou unesené v Pákistánu. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za nakažené virem Ebola, prosíme za zdravotníky, prosíme za rodiny. Za ně Tě, Pane, prosíme.

 

Pane, v tichosti Ti odevzdáváme své osobní díky i prosby.

 

Pane, voláme k Tobě spolu s celým Tvým lidem jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

Poslání: A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná. 1K 15,58

 

Požehnání: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen. 2K 13,13

 

Píseň: 489