16.2.2014 1K 3,5-16 (Jiří Ort)

http://uloz.to/xT1rYc51/140216-001-mp3

 

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás ve společenství, do kterého jsme byli pozváni naším Pánem a Spasitelem, Ježíšem Kristem.

Introit: Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí, jeho spravedlnost i se syny synů, s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu. Ž 103,17-18a

 

Píseň: 103 sl.1-3.8-10

 

Modlitba: Pane Bože, dnes přicházíme, abychom Tě chválili, abychom Ti děkovali. Vždyť uprostřed vší naší různosti, uprostřed našeho dělení a škatulkování, Ty vstupuješ a jasným hlasem říkáš, že jsi poslal svého Syna pro všechny, pro celé své stvoření. Že přes všechny naše představy, přes všechno osočování, Ty nás ujišťuješ, že Tvé slunce milosti svítí na spravedlivé i nespravedlivé.

Pane, odpusť, že jsme tak nechápaví. A moc Tě prosíme o Tvého Ducha svatého, aby proměňoval naše srdce, aby je zapálil plamenem Tvé lásky a my tak dokázali být svědectvím evangelia o Tvém Synu, který přines oběť na kříži za všechny lidi a Ty ses k němu přiznal v Jeho vzkříšení.

Amen.

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S23

 

Čtení: 1K 3,5-16

Píseň: 435

Text: 1K 3,11.21-23

Haleluja. Hospodine, celým svým srdcem ti vzdávám chválu, o všech divuplných činech tvých chci vypravovat. Budu se radovat, jásotem tě oslavovat, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy. Haleluja. Ž 9,2n

 

Dnes máme před sebou pouze jeden, a to novozákonní text. A to ne z evangelií, ale z listu apoštola Pavla do Korintu. Dlouho jsem se chystal na to začít vybírat texty z Pavlových epištol – a přesto, že mám apoštola Pavla rád, činil jsem tak spíše výjimečně. Ono totiž promýšlet texty z evangelií je o něco snazší. I když vlastně riskantnější. Evangelia působí dojmem, že máme před sebou záznam působení Ježíše z Nazareta, a evangelisté jako redaktoři nám vypadávají. Vypadává nám konkrétní situace sboru, společenství, do kterého je spis napsán. A to se nám u Pavlových dopisů stát nemůže.

U nich máme trochu jiný problém – uvědomit si, že apoštol při konkrétních napomenutích vychází ze své víry, ze své reflexe skutečnosti, že Ježíš z Nazareta je Mesiáš, Kristus. A také si uvědomit, co se vlastně za onou konkrétní situací ve sboru skrývá. Ona je ta snaha o zevšeobecnění trochu riskantní. Ale my se jí prostě musíme odvážit. Protože jinak jakýákoliv biblický text zůstane němý.

To, co máme dnes před očima, je zřetelný konflikt v korintském sboru. Taková klasická roztržka mezi skupinami, které se každí hlásí k jiné osobnosti. Je jasné, že apoštol reaguje na tuto konkrétní situaci, ale my se musíme ptát, co nás to žene do konfliktů tohoto typu. A že jsou naprosto běžné. To, co nás trápí v naší společnosti, je právě ono posuzování lidí podle toho, kam kdo patří, ke komu se hlásí. Určování kvality člověka podle příslušnosti k nějaké skupině. Víme, že je to špatně, nelíbí se nám to – a přitom do tohoto modelu sami zapadáme. Nejen ve společnosti, ale i v církvi, ve sboru. Co jen za tím je? Na co to Pavel musí odpovědět?

Zdá se, že Pavel vidí jako nejdůležitější odpověď na otázku, kdo vlastně jsme. Ona počáteční otázka Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel?“ je pouhým začátkem. Kým vlastně jsme? Cím je náš život určován? Jaká je naše identita? To je skutečně zcela zásadní a nemůžeme se této otázce vyhnout. Nebo lépe – můžeme. Začíná to být dokonce vnímáno jako plus, jako možnost bezkonfliktnosti. Ale apoštol je přesvědčený, že zploštění života, život bez zasazení do rámce, který nás přesahuje, naopak ke konfliktu vede.

Ovšem – pro apoštola Pavla není tím rámcem myšlenka nebo princip. Není to lidská projekce. Je to živý Bůh, Bůh Izraele a našeho Pána Ježíše Krista. Toto konstatování není snižováním těch, kdo jsou skutečně schopni a ochotni se nasadit pro humanitu, pro pomoc druhým lidem. To by bylo skutečně hloupé, bylo by to zavírání očí před skutečností, že člověk je ochotný obětovat se pro druhého člověka. Prostě proto, že svůj život nevidí jako to nejvyšší, všeurčující měřítko pro svět kolem sebe. To apoštol nesnižuje. Stačí si vzpomenout na jeho výrok z dopisu do Říma: „Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají.“ (Ř 2,13n)

Pavel chce pouze vyznat, že jeho život, život Apollův i život všech sester a bratří v Korintu patří Bohu. Živému Bohu. A z této jistoty rozvíjí všechno ostatní, co má platnost pro situaci korintského sboru. Protože všechno, co se může dít, co se ve sboru může odehrávat, všechno naše doufání má základ v Božím jednání. To je předznamenání celého Pavlova dopisu do Korintu. To nezákladnější, co všechno určuje, už se stalo. Tou událostí je Kristovo ukřižování. Oběť za mnohé. „Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.“

Tak dobře – ale co s tím prakticky? Co si s tím mají počít Korintští? Co si s tím máme počít my? To je skutečně všechno jedno, to skutečně naše identita nemá nic společného s naší aktivitou?

Tak jednoduché to není. Apoštol tu před našima očima vytvořil jeden zajímavý oblouk a jeden kruh. Nejprve zřetelně mluví o aktivitě – své a Apollově. Aktivitě, která je různá, má různé projevy, zřejmě i různé důrazy. Hned se mi před očima objevil obraz, který nám ve čtvrtek barvitě vykreslil Pavol Bargár. Obraz setkání různých církví na Valném shromáždění Světové rady církví v Jižní Koreji. Mluvil také o tom, na jaký problém narazili v jednotlivých jednacích skupinách – protože v různých částech světa je různá kultura a tedy i způsob práce s Biblí, s biblickým svědectvím. Ale apoštol Pavel říká – jsme spolupracovníci. A to ne proto, aby byl klid, ale proto, že Pavel i Apollos byli spolupracovníky ne na díle svém, ale na díle Božím. „A tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.“

A Pavel obrací svůj pohled ke Korintským – a tady opisuje kruh. Nejprve – jste Boží pole, Boží stavba. Tady, mezi vámi, se vytváří něco, co vás jako jednotlivce přesahuje. Ve službách této stavby jsou tu Pavel i Apollos. Ovšem – nejedná se pouze o ně dva. Každý tu pracuje a naprosto není jedno jak pracuje. Najednou Pavel přitvrzuje, najednou se nám před očima objevují Ježíšova podobenství o Božím soudu, kterých se tak lekáme. Ale – je to zvláštní – apoštol se na ně neodkazuje. Zůstává pouze u připomenutí, že není jedno, z čeho stavíme, protože všechno naše dílo, náš život, se děje v perspektivě Božího soudu. Ale přes všechnu naléhavost tohoto Pavlova tvrzení, tu nemáme základem lidské identity. „Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.“

Protože oním základem naší identity je Ježíš Kristus. Ten, který se obětoval za všechny. Z této perspektivy nám Pavel říká, kým jsme. A to – pro něj zcela typicky – ne jako jednotlivci, ale jako společenství sboru, církve. „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“

Najednou smíme vědět, kým jsme. Najednou smíme vědět, že do naší identity patří člověk vedle mě. Nemusíme upínat naše životy k ničemu jinému než k této jistotě Boží přítomnosti a z toho odvozovat naše rozhodnutí. Zdá se, že apoštol je vlastně nekonkrétní. Ale právě tato otevřená perspektiva se může stát tím, na čem můžeme postavit náš život. A najednou se nemusíme bát, najednou se nemusíme vymezovat. Vždyť: „Všechno je vaše, ať Pavel nebo Apollos nebo Petr, ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše, vy však jste Kristovi a Kristus je Boží.“ Amen.

 

Píseň: 326

 

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, chceme Ti dnes odevzdat všechnu svoji nejednotu. Chceme Ti odevzdat i svoji nejistotu, komu vlastně patří náš život, podle koho se orientovat.

A tak Tě dnes chceme nejprve poprosit za náš sbor i za sestry a bratry z ekumeny. Prosíme o jistotu víry. O jistotu, že základem našich životů je, že patříme Tobě, že Ty jsi s námi v našich společenstvích. Že jsme Tvým chrámem.

Pane, chceme dnes moc prosit za všechny, kdo jsou zcela vykořenění. Kdo mají problém s tím, že na nich nikomu nezáleží.

Prosíme za děti a mladé lidi z rozvrácených rodin.

Prosíme za lidi bez práce, kteří se propadají do deprese z bezvýchodnosti své situace.

Prosíme za nemocné lidi, za seniory, za ty, kdo mají pochybnosti o tom, proč tu vlastně ještě jsou.

Pane, prosíme za lidi s postižením. Prosíme, abychom my i celá společnost dokázali být vnímaví, otevření i ochotní pomoci.

Moc prosíme za centra Diakonie, za Charitu, za další neziskové organizace, které se snaží přinášet lidem pomoc a jistotu, že jejich život má hodnotu.

Moc prosíme za jednotu církví. Prosíme, abychom dokázali přijímat naši kulturní, konfesní a spirituální různost. Pane, moc Tě prosíme, dávej nám svou lásku, abychom v její síle dokázali žít tak, abychom Ti nedělali ostudu.

Pane, prosíme o vytrvalost v modlitbách, abychom Ti odevzdávali všechny, které jsme dnes nezmínili nebo na které jsme zapomněli.

Dnes Ti chceme ještě odevzdat Hanku a Toničku i jejich rodiny. Pane, prosíme, smiluj se nad nimi. Pomoz.

 

Pane, prosíme, vyslyš naše tiché modlitby.

V tuto chvíli k Tobě voláme v jednotě celého Tvého lidu jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

Poslání: Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši.

Fp. 2,1-5

 

Požehnání: Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem. Pán se všemi vámi. Amen.

 

Píseň: 161