17.2 - Lk 4,1-13 (Jiří Ort)

 

Čtení: Dt 26,1-11

Text: Lk 4,1-13

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi!

 

Jsme na začátku postního období. Období, které nabízí církevní rok k soustředěnému promýšlení otázky, kdo a jaký je Hospodin, Bůh Izraele a Otec našeho Pána, Ježíše Krista a kdo a jací jsme my. Zjišťujeme, že je to otázka zcela zásadní. Že bez odpovědi na tuto otázku se my, jako křesťané, jen těžko můžeme vyrovnávat s úkoly, které jsou před nás postaveny v životě osobním i v životě celé společnosti. A církev nám v ekumenickém lekcionáři nabízí jako pomoc k hledání na tyto otázky texty z knihy Deutoronomium a z Lukášova evangelia.

Smíme si být jistí, že to, co se před námi v Ježíšově pokušení na poušti otevírá, je zcela zásadní. To nám evangelista Lukáš ani ne tak napovídá, jako nás spíše velice naléhavě upozorňuje. Vždyť Ježíš je tu plný Ducha svatého a Duch ho vodí po poušti. Když se pečlivě díváme na to, jak evangelista Lukáš ve svém vyprávění používá termín Ducha svatého, uvědomíme si, že se tu před námi otevírají jakési dějiny v dějinách. Dějiny spásy, jejichž rámcem jsou dějiny, které vnímáme. A my máme hledat jejich vzájemný vztah. Jakoby právě to se střetává v našich dnešních textech.

Takže skutečně nemůžeme bagatelizovat ani jedno z pokušení, které se tu před námi objevuje. Zvlášť když tu evangelista jasně odkazuje k cestě Božího lidu po poušti do zaslíbené země. Je tedy pro nás velice zásadní, jak bude Ježíš reagovat na pokušení, která přicházejí. Nejde pouze o to, že se tu vyrovnává se svojí rolí Mesiáše a její podobou. Pro nás je to zásadní v tom, že Ježíš jako Mesiáš otevírá pohled na základ lidství. Otevírá před námi cestu člověka. Chcete-li, otevírá pohled na základ lidských dějin.

Hned první otázka, otázka nasycení hladového, je něco, s čím se vyrovnávat musíme. Co nemůžeme přejít. Problém je poněkud v tom, že my se prostě nejsme schopni vcítit do provokativnosti tohoto slova. Když se Boží lid zlobil na Hospodina, že je chce umořit hlady, bylo to skutečně proto, že měl hlad. Když tento text četli Lukášovi současníci, také moc dobře věděli, co to je hlad. To vědí i dnes lidé kolem nás. Dnes začíná postní sbírka na pomoc ženám samoživitelkám v Etiopii. Ale skutečně nemusíme kvůli tomuto problému jezdit do třetího světa. Máme ho kolem nás. K tomuto pokušení proměny kamenů na chleby, nasycení a Ježíšově odpovědi tedy přistupuji se značným ostychem. A přece má co říci i nám, přece má naše přijetí Ježíšovy odpovědi značnou důležitost pro lidi kolem nás. Ne v tom, že bychom hladové uklidňovali, že to nevadí, že mají hlad. Ale v přijetí Božího slova jako určujícího prvku v našich životech. Ujištěním, že toto slovo vede k proměně života hladového.

A to je bezesporu i základem druhého pokušení a odpovědi na něj. Přijetí modelů z lidských dějin jako toho, co je jediným prostředkem pomoci a změny v tomto světě. Moc a sláva všech království. Je to něco, co nás irituje, ale zároveň to bereme velice vážně. Vnímáme situaci kolem nás, vnímáme bolesti a potřebu proměny nejen naší společnosti. Ale jakoby nás všechno přesvědčuje o tom, že musíme kývnout na volbu zbraní tohoto světa. Že negace je k poražení zase jenom negací. "Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé." (Luk 4:6-7 CEP) Jenom trochu to využít, abychom mohli dělat víc dobrých věcí. Vždyť je to tak potřeba. Jak můžeme jinak pomoci? A znovu – Ježíšova odpověď - „Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“ (Luk 4:8 CEP)

A poslední ďábelský útok je skutečně ďábelský. Ježíšovi se otevírá výhled na jeho konec v Jeruzalémě a je mu nabízeno to, co mu ostatně vnucoval i Šimon Petr. Cesta s utrpení není Boží cestou. Ty když skočíš dolů, On tě zachrání. Vždyť se podívej do Písma. Všechny představy o cestě, na které je i utrpení, jsou omylem. Tam, kde je utrpení, tam se špatně modlíme. Vždyť kdybychom se modlili pořádně, Pán Bůh by nám pomohl.

Celý tento rozhovor je rozhovorem dvou pohledů na dějiny. První pohled má představu, že člověk je výjimečný právě tím, že má dějiny. To nic jiného ve stvoření nemá. Poslouchal jsem v sobotu Meteor a tam mluvili o tom, že žádné jiné zvíře než pes, nemá takovou košatost druhů a povah. Ale že je to tím, že si psa člověk oblíbil a šlechtil si ho pro své potřeby nebo pro své potěšení. Ano, každá psí rasa má své dějiny, ale ty vytvářel člověk. A stejně tak člověk vytváří i své dějiny. Člověk rozhoduje, co bude fungovat a co ne. Jak to bude fungovat. To je skutečně přímo ďábelská iluze. Byli jsme na to tvrdě upozorněni finanční krizí, která přece neměla být. Vzpomínám si na slyšení guvernéra tuším Americké federální banky, který řekl: „S tím jsem nepočítal. Vůbec mě nenapadlo, že by ten model, který jsem zastával, nemusel fungovat.“ A přesto jsme stále vnímáme tento tlak na vytváření správného modelu života – společnost vytváří představu o štěstí, o tom, co všechno má člověk vlastnit, aby mohl být šťastný. A tato představa vhání mnohé lidi do dluhové pasti. Člověk a jeho vytváření vlastních dějin. 

Biblický pohled odpovídá velice důrazně, že člověk není jediný, kdo má dějiny. Že je tu Hospodin, Bůh Izraele. A On  dějiny. Je tu Boží cesta v dějinách, jsou tu dějiny spásy, o kterých mluví evangelista Lukáš a jejichž svědkem a nositelem je Ježíš. A k tomuto rozhovoru Hospodin říká: „Vaše cesty nejsou cesty moje, neboť jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše.“ (Iz 40,3)

Toto slovo nás upozorňuje, že je nesmyslné, abychom se pro řešení problému v životě našem i v životě společnosti, životě lidí kolem nás,  odvraceli od Boží cesty k cestě lidské s tím, že Pán Bůh prostě řešení nemá. Že tomu nerozumí. To je to, co opakovaně ďáblovi odpovídá Ježíš z Nazareta. A právě to podtrhuje příběh Božího lidu, který ve zkratce shrnuje 26. kapitola knihy Deutoronomium. Kdybychom se ponořili do historie konce druhého tisíciletí před Kristem, určitě bychom tam neobjevili strhující vyprávění, jak zástupy lidu Izraele vyšli z Egypta. Nebyl jsem to schopen dohledat, ale pamatuji si, že bratr profesor Heller s potěšením vyprávěl, jak první zmínka o kmenech Izraele je o tom, že byly rozprášeny a už neexistují. To jsou lidské dějiny. To je politika. Ale Písmo nám svědčí o Boží cestě za člověkem a s člověkem. Vždyť deutoronomista vypráví o tom, jak tento neexistující lid byl doveden do zaslíbené země.

Pán Bůh neopouští ty, kdo jsou na okraji, kteří jsou bezmocní, kteří jsou sami, kteří jsou v zajetí lidského neporozumění a nenávisti a neví, kudy z toho ven. Neopouští ty, kteří jakoby nebyli. Kornelius Miskotte říká, že pro nejušlechtilejší skutečnosti v tomto světě je příznačná jejich bezbrannost a bezmoc. A Boží cesta je jejich nadějí. A o tom svědčí Ježíš z Nazareta. V tom je naše naděje, že neuhnul, že se přimkl k Bohu v absolutní důvěře v Jeho cestu. A otevřel tak i pro nás život, který má budoucnost.

Takový je Hospodin, Bůh Izraele a našeho Pána Ježíše Krista. Taková je Jeho cesta. Toto máme promýšlet, za poznání této cesty se máme modlit. O tom je postní doba. O Boží milosti v Ježíši Kristu uprostřed našeho zápasu o přijetí Božích dějin spásy pro člověka i o učení se vděčnosti za ně.

                                                                    Amen.