18.8.2013 Lk 10,38-42 (Jiří Ort)

uloz.to/xVcDd7SA/130818-001-mp3

 

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás na bohoslužbě, ke které jsme byli pozváni naším milosrdným Otcem.
Introit: Kéž ti vzdají chválu, Hospodine, veškeré tvé skutky, kéž ti tvoji věrní dobrořečí.                                           Ž 145,10
Píseň: 166 Pán Bůh je přítomen
Modlitba: Pane Bože, přicházíme dnes za Tebou s různým očekáváním. Přicházíme, protože toužíme slyšet Tvé slovo do našich životů, přicházíme, protože se před Tebou chceme ztišit, přicházíme s jasným vědomím, že s Tebou chceme hovořit a také přicházíme, protože Tě hledáme a jsme zmatení. Takoví tu teď stojíme, tak rozdílní a přece sjednocení Tvým pozváním.
Děkujeme za ně. Děkujeme, že si dnes smíme znovu uvědomit, že se nemusíme snažit, abychom všichni správně mysleli a správně cítili, děkujeme, že smíme u Tebe poznávat, že pravá jednota lidí je právě v Tvém odpuštění, ve Tvé nabídce života.
Prosíme, aby se v této jistotě dnes radoval z daru života Tvůj lid po celé zemi, abychom jako Tvé děti dokázali nabídnout naději vzájemného pochopení a otevřenosti v hlubokém ukotvení svědectví o Tvém Synu a našem Spasiteli Ježíši Kristu.                                            Amen.

Čtení: Am 8,1-12
Píseň: 443
Text: Lk 10,38-42
Haleluja. Pojďte, zaplesejme Hospodinu, oslavujme hlaholem skálu své spásy. Haleluja.                                                   Ž 95,1

Bylo mi trochu líto, že texty, které dal evangelista Lukáš těsně za sebe, které dala za sebe i církevní tradice v ekumenickém lekcionáři, se rozdělily mou nepřítomností. A tak nám 4 týdny oddělily podobenství o milosrdném Samařanu a příběh o Martě a Marii. Je zajímavé, že církev svým výběrem prvního čtení jakoby jistila ono sepětí,  aby se nám neztratilo.  Jakoby chtěla slovy proroka Ámose upozornit znovu na lidský rozměr zbožnosti, na všechny ty důrazy, o kterých slyšíme v podobenství o milosrdném Samařanu. A upozorňuje na ně velice tvrdě, nenechá nás zapomenout na to, že bezohlednost a sobectví nezakryje příslušnost k Božímu lidu. Hospodin nechce takový vztah, jaký si s ním vytvořil Jeho lid. 
Takže se dnes jakoby přesouváme k prvnímu důrazu shrnutí Zákona, o kterém mluvil zákoník s Ježíšem. „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí.“ Jde tu o vztah mezi člověkem a Bohem. Co po nás Pán Bůh vlastně chce v tomto vztahu? A tak vidíme Ježíše na jeho cestě do Jeruzaléma přicházet do rodiny přátel, k sestrám Martě a Marii a přitom se před námi otevírají dvě možnosti přijetí zvěsti, kterou Ježíš přináší. Která přichází s Ježíšem.
Vypadá to nesmírně jednoduše – prvním typem je Marta, která se stará, aby host měl vše v pořádku připraveno a její starost ji zastíní i to, co Ježíš přináší. Druhým typem je Marie, která sedí u Ježíšových nohou a naslouchá.
Je nám to vlastně jasné – a přece je v našem dnešním příběhu skryto velké riziko. Riziko, že se statický obraz stane modelem chování. Že se dynamické, proměnlivé životní situace začnou narážet na kopyto ztuhlého obrazu dnešního příběhu. Že Marta, Marie a Ježíš přestanou být živými bytostmi a stanou se modely.
Podíváme se na všechny tři postavy, které tu máme před sebou. Ježíš vchází do domu Marty a Marie. Působí tu dojmem, že vejde dovnitř, sedne si, začne povídat, Marie mu sedí u nohou, Marta pracuje a Ježíš nevnímá a vykládá. Je vně Marie, je vně Marty a předává slovo, poučuje o životě. Marta se nám zdá ve své snaze osamocená – a po pravdě, z tohoto úhlu pohledu by byla osamocená Marie. Tak vypadá situace, jak jsme zvyklí ji mít před očima, jak jsem ji léta viděl. To přenášíme do představ o svědectví o Ježíši – ten, který přichází a předává slovo, o jehož  přesnou podobu a význam se stále dohadujeme. Ale to není svědectví, které nám chce předat Lukáš. Ten nám ve svých příbězích nabízí něco podstatnějšího – Ježíš tu prostě je, je přítomen. Tak jako vstoupil do domu Zachea, kde nemluvil, ale nechal mluvit pána domu. Snad by bylo lepší si představit i zde celou scénu jinak, aby nás nelákala se dívat na svědectví církve úzkým prizmatem této scény přetékající slovy. Ježíš je přítomen – jak Martě, tak i Marii, a tak předává jistotu Boží milosti v lidském životě. Neznáme všechny způsoby, jak zvěstuje život, jehož dárcem je Bůh.  Třeba nemluví, třeba mlčí, ale je u nás doma. Není venku, přede dveřmi, někde jinde, on je s námi a s ním Boží přítomnost.
A teď se tedy podívejme na Martu. Chápeme ji. Není skutečně nic snazšího, než pochopit Martu. Je to zvláštní, jak to pochopení stoupá s věkem. S tím, jak roste starost o rodinu, starost o to doma. Je to práce, je to starání. Někdy už nemůžeme – to Marta zřetelně pojmenovává. Musím se přiznat, že se musím usmívat vždy, když čtu slova apoštola Pavla z epištoly do Korintu, kde Pavel naléhá, aby se muž neženil a žena nevdávala, protože by se potom dělila jejich starost o hodnoty království Božího mezi tuto životní naději a partnera. Samozřejmě tu máme před sebou apoštolův důraz, jeho životní představy a zkušenosti. Očekával brzký příchod Božího soudu, zřejmě znal i Ježíšovo slovo o tom, že se nemáme starat, že máme být jako ptactvo nebeské nebo polní lilie. Ale je přesto zřetelné, že se tu hluboce mýlí a degraduje partnerský vztah s jeho radostmi a starostmi. Evangelista Lukáš tu rozhodně tento názor nenásleduje. Nekritizuje Martu za tu praktickou starost, za starost o přijetí hosta do domu, ale za hluboký a nebezpečný omyl. Omyl, který roste z vnímání Ježíše překypujícího slovy a daleko od ní. A tak se Marta musí chovat podle správného modelu hostitelky. Vůči tomu, který přichází zvenku. Omyl, který je nadčasový a který hrozí i nám.
Martě přináší Ježíšova přítomnost starost, vyčerpání. A to vede ke zlobě a útoku na Marii. A nejen na Marii. Martina představa nutnosti naplnění povinnosti vůči Ježíšově přítomnosti v jejím domově, nutnosti správně reagovat, ji vede k výčitce vůči samotnému Ježíšovi. Ano, mýlí se. Marty se mýlí, ale je tu něco, co do značné míry ospravedlňuje jejich omyl, činí ho pochopitelným. Ono není jen tak, že si Karel Čapek vybral ve svých Apokryfech Martu, aby ji obhájil.
Pochopíme to při pohledu na Marii. Ano, Marie zvolila správně. Přijala Ježíše do svého domova a posadila se mu u nohou. Ono skutečně v podstatě nejde udělat nic jiného, tak je to skutečně správně. Ale vzniká problém. Tím, že máme před sebou obraz. Tichá, křehká Marie u Ježíšových nohou. Statický obraz. Takto přece vypadá zbožnost. Takto vypadá přijetí Boží milosti do svého života. Takto vypadá ta pravá, zbožná spiritualita. Ano, máte pravdu, jestliže v duchu namítáte, že v našem textu o tom není ani slovo. Ono skutečně není – ale přesto tato představa existuje a je nabízena spolu se zvěstí evangelia. Představa správné Mariiny zbožnosti. Je tu před námi znovu Martin omyl, ale naruby. Ježíš přichází – a my se vůči němu musíme správně chovat. Podle určitého modelu. Velice mě zasáhla kniha, půl století stará, kniha Johna Robinsona „Čestně o Bohu“. Otevřeně v ní mluví o tom, že jeho zbožnost je jiná, že nedokáže být takový jako Marie. Že jeho modlitba je jiná, než jak jsou na ní vytvořené škatulky představ. Dokonce, že jeho pohled na Pána Boha je trochu jiný. V každém případě ani spiritualita mnoha lidí ze společnosti kolem něj není schopná se vejít do představ, které nabízí zbožnost církve spolu s evangeliem. A přece je z celé knihy cítit hluboká zbožnost, hluboká vděčnost za to, že Ježíš přišel i k němu domů. Za Ježíšovu přítomnost.
Marie zvolila správně. To je skutečně nutné zdůraznit. A my přicházíme za dnešním člověkem s nadějí tohoto příběhu. Přicházíme do starostí o druhého člověka. Do bezesných nocí, kdy starostlivý člověk promýšlí, jaký krok udělat, aby vše šlo k dobrému cíli. Přicházíme do snahy pomoci, přicházíme do rodinných problémů, přicházíme do podnikatelských aktivit, které s sebou nesou obrovské riziko a odpovědnost. Přicházíme do rozhodování lidí, kteří mají odpovědnost za životy druhých. Za lékaři, za slušnými politiky, za sociálními pracovníky, za dlouhou řadu dalších, za těmi, kteří cítí odpovědnost za církev a za sbor. Nepřinášíme představu správné zbožnosti, nepřinášíme obraz spirituality Marie sedící u Ježíšových nohou. Nepřinášíme ani obraz spirituality praktické Marty. Nepřinášíme církevní formu, která by byla podmínkou vstupu do prostoru naděje. Přinášíme povzbuzení jistoty Ježíšovy přítomnosti v našich domovech v celé jejich různosti. Jistoty, která je nezpochybnitelná, ke které nemůžeme nic přidat, kterou nemáme povinnost cítit určitým způsobem, určitým způsobem prožívat. Pouze ji smíme přijmout. Přijmout, že Pán Bůh je i s námi ve vzkříšeném Ježíši z Nazareta. Nejsme sami. Budoucnost naší práci, našemu starání i naší radosti dává ten, který vstoupil do domova  našeho a chce vstoupit i do domovů lidí kolem nás. A my můžeme jenom přijímat a děkovat.
A tak se vracíme zpět k textu proroka Ámose. Vracíme se zpět k textu o milosrdném Samařanovi s jeho maximálním důrazem na nejhlubší lidství. Smíme přijmout tuto výzvu sepjetí skutečného náboženství a skutečného lidství. Nemusíme se lekat, že to je nad naše síly. Protože i do našich domovů se pozval Ježíš z Nazareta.
                                                                    Amen.
Píseň: 236

Ohlášky:


Přímluvná modlitba: Pane Bože, náš Otče, uvědomujeme si, že pro naše životy je zcela zásadní Tvoje přítomnost. A máme radost z toho, že nám nabízíš příběhy lidí, kteří po Tvé přítomnosti také toužili a učili se jí v Ježíši Kristu rozpoznávat a pracovat s ní ve svých životech. Učit se Tobě důvěřovat, na Tebe se obracet s díky i s prosbami.
Dnes Tě chceme poprosit o Tvou přítomnost v Egyptě. Pane, lidé tam přichází o život, lidé tam odmítají Tvou nabídku života, prosíme, tluč na dveře lidských srdcí, aby v sobě překonali nenávist.
Pane, moc Tě prosíme, probouzej jistotu, že Ti každý člověk patří. Probouzej ji tam, kde se ztrácí úcta člověka k člověku. Tam, kde ztrácí úctu člověk sám k sobě.
Prosíme Tě za rodiny.
Prosíme za mladé lidi, dávej jim odvahu a chuť do života.
Prosíme za tuto společnost, která si tak navykla na ukazování na ty druhé, kteří za všechno mohou. Prosíme o požehnání pro všechny ty, kteří se snaží být lidmi, kteří chtějí proměňovat atmosféru zloby, skepse, nenávisti k těm, kteří jsou odlišní.
Prosíme za Tvou církev, aby její hlas ujišťoval o Tvé naději. Aby ujišťoval o Tvé milosti v životě člověka.
Prosíme veď nás k modlitbám za všechny ty, o které máme starost. Prosíme za Julinku Korandovou, která měla těžký úraz, prosíme za Honzu Postránského, který je v nemocnici. Znovu k Tobě voláme s prosbou za Hanku a Toničku, které jsou v zajetí kdesi v Pákistánu.
Voláme k Tobě své tiché díky i prosby.
Pane, vyslyš svůj lid, který k Tobě volá jako ke svému Otci:
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání:  Jděte a chvalte Boha Otce našeho Pána: ze svého velkého milosrdenství nám dal nový život, když vyvedl Krista ze smrti do života. V něm máte živou naději.                                         1 Pt 1,3

Požehnání: Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří, láska ať vás provází a hřeje a ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby a Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma. Amen.