19.10.2014 1 Pt 3, 8-9 (Filip Boháč) - O požehnání

1. Čtení: Gn 12, 1-3

Milé sestry, milí bratři,

z těch textů které jsme dnes slyšeli, se zaměříme na požehnání. Text z prvního čtení o Abramovi, otci víry, s sebou nese jistě i další nosné body – nicméně je delikátní v tom, že je to první místo, kdy Hospodin Abrama osloví, a hned ho zve k následování a žehná mu. Dokonce ve druhém verši zazní výzva: „Staň se požehnáním.“ Hned z počátku té dvanácté kapitoly knihy Genesis čteme: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ Jinými slovy tedy – odejdi z místa kde bydlíš, kde máš přátele, práci, rodinu. Odejdi na místo, kde jsi nikdy nebyl, neznáš to tam, ale já ti to místo ukážu. Možná se nám vybaví, jak Ježíš mluvil k těm co ho chtěli následovat. Nebo když uviděl Petra a Ondřeje jak rybaří, řekl jim: „Pojďte za mnou.“ No a oni šli! Ihned nechali sítě sítěmi a následovali toho podivného chlapíka, kterého nikdy neviděli. Je to situace, která je takřka totožná se situací naší. Každého z nás také Ježíš stejnými slovy vyzývá k tomu, abychom ho následovali – a stejně tak jako Petr a Ondřej nemůžeme dopředu vůbec tušit, co se bude dít a kam půjdeme. Víme jen, že teda máme zapřít sami sebe, hledat Boží vůli a radovat se z života v Jeho vedení. Ono, dost možná kdyby ti dva tušili co je bude čekat, že budou za blázny, za sektáře, za ty šílence kteří se i po jasné smrti jejich vůdce dále hlásí k jeho jménu – dost možná, že by zvolili tu kariéru genezaretských rybářů.

Je to krok do neznáma – krok víry. Tím se opět dostáváme k Abramovi. Abram tento krok víry provedl, opustil jistoty, veškeré zázemí a jemu známý kraj světa. Na tom jeho povolání ale hraje velmi důležitou roli právě ono požehnání. Co vůbec znamená požehnání? Řecká podoba slova ευλογία, nám nabídne význam = dobrá slova, dobrořečení. Za slovem „požehnání“ se v biblickém světě skrývá představa jakési zvláštní životní síly. Požehnání je, když Bůh k něčemu vysloví své ano, svůj souhlas. Je to něco, co se týká živých tvorů – proto jsou požehnaní živí tvorové ve zprávě o stvoření a speciálně je pak požehnán člověk. (Gn 1,27nn) „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: ‚Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ ­– to je úkol člověka.

K tomu, aby člověk splnil svůj úkol, dostává nejen stravu, ale nejprve právě to požehnání, životní sílu, která ho bude provázet, aby svůj úkol splnil tak, jak má. „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ Když člověk zneužil svých možností a schopností, tak toto požehnání neztratil, tak jako neztratil úkol, pro který je na tomto světě. Dál máme být obrazem Božím, jako muži a ženy. Máme se plodit a množit a naplnit zemi, máme na ni vládnout. A dál k tomu zůstáváme napojeni na sílu Božího požehnání. Jen už to není tak lehké, jak to bylo dřív. Na té dobré zemi leží Boží zlořečení. Ne na člověku! To země a spolu s ní had jsou zlořečeni. Tihle dva budou vždy patřit k sobě. Had bude po všechny dny svého života žrát prach. Nehledejme v této informaci biologii, ale teologii! Člověk je prach, který se v prach obrátí. A tak vždycky bude někde poblíž nás had, který po tomto prachu bude dychtit. Bude nás chtít pohltit, sežrat, zmocnit se nás, využít pro své plány. Had se nám bude snažit namluvit, že nejsme nic jiného, než prach z prachu, který se v prach navrátí – bude nám zlořečit. Bude se snažit, abychom zapomněli, že jsme stvořeni k Božímu obrazu a to je náš úkol, ke kterému jsme byli také patřičně vybaveni Božím požehnáním.

Otázka zní, jestli se hadovi podvolíme. Jde o to, kde bude člověk hledat sílu splnit svůj úkol. Na té zlořečené zemi, nebo ve společenství s Bohem? Tahle otázka se pak táhne postupně celou Biblí. Znovu a znovu se vrací téma požehnání, tedy napojení se na ten proud životadárné síly, která proudí od Boha, a na straně druhé zlořečení, tedy moudrosti světa, která žel není vždycky tak moudrá, jak by měla být. Stačí pustit si televizi, nebo se podívat do novin či na internet, a už se na nás valí světská moudra, celá mračna moudrostí a jejích příkazů: poslouchej svůj instinkt, L’Oréal – protože vy za to stojíte, Kdo nečte blesk, ví kulový! Bible – nový zákon večerních šatů, Jsou věci, které si za peníze nekoupíte, na všechno ostatní je tady MasterCard, a můj oblíbený článek kozačky a nejčastější hříchy jejich nošení. Ono na tom možná na první pohled není nic špatného, jenže cílem těch sloganů které se dovedou podprahově vrýt člověku do paměti, je mimo jiné – infikovat nás touhou po všem možném, jen je po Bohu. Nejen že se teda dozvím jak nenosit kozačky, nebo že na všechno ostatní je tady MasterCard, ale tahle moudra mě můžou spoutat úzkostí že jen takhle se mají nosit kozačky, a jen MasterCard je moje spása. V krajnosti nás to může dovést k tomu, že nebudeme obrazem Božím, a nebudeme nositeli požehnání. Divili bychom se, kolik lidí z této světské moudrosti opravdu žije. Když bychom se prokopávali dál a dál za tím jádrem světské moudrosti, tak nás ta cesta dovede tak jako tak ke zlořečení a k hadovi. Ona ta moudrost tohoto světa připomíná, že na zemi platí určitá pravidla a zákonitosti a ty je nutno brát vážně. Jo – platí. A je nutno je brát vážně. „Když nám Pán Bůh zdravý rozum dáti ráčil, dejž, abychom ho k jeho větší slávě také užívali,“ řekl kdysi Jan Amos Komenský.

1: Ale jestli se omezíme jen na řády a pravidla tohoto světa, jestli budeme jednat jen ve jménu zdravého rozumu, jestli ve všem svém rozhodování zůstaneme oběma nohama pevně na zemi, pak jsme prach země, který se navrátí v prach, aniž by splnil to nejpodstatnější ze svého úkolu – totiž aby byl obrazem Božím. Naše naděje i požehnání mají svůj zdroj mimo tento svět.

 

A do toho zaznívá příběh Abrahamův. Příběh praotce Božího lidu, ke kterému se hlásí židé, křesťané i muslimové. Více než čtyři miliardy lidí se tak či onak hlásí k něčemu, co začíná Abrahamem a příběhem, který jsme slyšeli. Člověk víry je vyzván, aby uzavřel jednu etapu svého života a začal něco nového. Musí zpřetrhat staré vazby na sousedy, známé, příbuzné… „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce…“ Pak opět zní povědomá slova o rozmnožení („učiním tě velkým národem“) a o moci („velké učiním tvé jméno“). Opět tu zní slova požehnání – ale v tuto chvíli se objevuje něco nového a naprosto zásadního. „Staň se požehnáním.Ta životadárná Boží síla, která byla na člověka vkládána, je s člověkem ztotožněna. Už to není jenom tak, že okolo nás proudí jakýsi mocný životadárný zdroj, na který se můžeme napojit a čerpat z něj sílu. Tento životadárný zdroj vstupuje do našeho lidského konání a uskutečňuje se skrze něj.

Doposud bylo požehnání něco mezi Bohem a člověkem. Adam s Evou přijímali Boží požehnání. Noe přijímal Boží požehnání. Abraham se má požehnáním stát. S Abrahamem vstupuje Boží požehnání do mezilidských vtahů. Tady na zemi, tady mezi námi se objevuje cosi, co není z nás, co není z této země. Nemá to nic společného s prokletím, které na zemi leží ani s hadem, který z tohoto prokletí kořistí pro sebe. Tady na zemi se objevují řády a pravidla, která platila v ráji před prvotním hříchem a v plnosti budou platit, až poslední hřích shoří v žáru posledního soudu. Už tady mezi námi mají platit pravidla Božího království.

Tohle začíná Abrahamem a rozhodně by to nemělo Abrahamem skončit. „V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země!“ Tak to řekl Hospodin Abrahamovi a apoštol Pavel na tato slova naváže odkazem na důležitost víry. „A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem.“ (Gal 3,9) Věřící člověk je potomkem Abrahamovým, a proto má podíl na Abrahamově požehnání. Toto požehnání jsme zdědili od Abrahama, jak píše v druhém čtení apoštol Petr (1Pt 3,9): „…žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.Věřící člověk je právě tak jako Abraham povolán k tomu, aby tento životadárný proud nejen přijal a nechal se tímto proudem nést, ale aby se také stal součástí tohoto proudu a aby tento proud poslal dál.

S Abrahamem se objevuje lid víry, lid, který není na této zemi doma. Narodili jsme se tady, ale jsme lid, který – stejně jako Abraham – znovu a znovu vychází a hledá Boží vůli. Dokud jsme si vědomi toho, že jsme poutníci hledající skutečný domov, tak žijeme z víry a zůstáváme napojeni na ten abrahamovský proud Božího požehnání. Zlořečení, které stíhá zemi a hada, nad námi nemá žádnou moc. My přeci k této zemi nepatříme. Aby církev nezapomněla na to, že zde nejsme doma, že jsme na této zemi stále jen hosté, tak to poslední, co Pán Ježíš církvi předal, bylo právě požehnání. Pán Ježíš vyvedl učedníky „až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe.

Abrahamův lid je lid víry, který přijímá a do tohoto světa vnáší řády, které z tohoto světa nejsou. Má k dispozici sílu Božího požehnání, které si může vyprošovat, které může udílet a kterým se může stát. V tom všem ale mizí naše já. Naše lidské, pozemské, sobecké já. Prostor dostává naše nová identita obrazu Božího, já našeho původního určení. Při modlitbě hovoříme s Bohem, při požehnání necháváme Boha působit skrze nás. Tím víc než modlitba nás požehnání mění k Božímu obrazu, abychom byli nejen Ti, kteří žehnají, ale ti, kteří jsou požehnáním. Ti, kteří v tomto světě prosazují řády Božího království.

V těch Petrových slovech je ale ještě něco dalšího. „Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte.“  To slůvko naopak je docela zásadní. Člověk vypouští během života nezměrná mračna slov, a mezi nimi jsou slova zlořečení a požehnání. Je známá věc, že nevhodně volená slova rodičů dokážou někdy v dítěti ubít sebedůvěru. Pomluvy, urážky – to jsou všechno slova, která působí duchovní rozklad nejen v tom, kdo je vysloví, ale často i u toho komu jsou určeny. Je na místě si uvědomit, jak nenápadnou ale velmi silnou moc má na lidi takřka všechno co jim říkáme, nebo co o nich pouštíme ven. Moudré poznatky z knihy Přísloví praví (Př 10, 11): „Ústa spravedlivého jsou zdrojem života, kdežto v ústech svévolníků se skrývá násilí.“

V okamžiku, kdy žehnáte, se stáváte pomyslným potrubím, kterým nasměrováváte Boží milost na někoho konkrétního. Není v tom nic z vás. To vám Bůh dal nástroj, kterým je možné v tomto světě konat jeho dílo. To, že vašima rukama, vašimi ústy i vašimi hlavami proudí Boží moc, to pak bude měnit k Božímu obrazu vás samotné. „Staň se požehnáním,“ bylo řečeno Abrahamovi a ta slova platí pro každého z nás, protože jsme Abrahamovými potomky. Ta Boží síla, která umožňuje konat ve světě Boží dílo, ta se bude víc a víc projevovat přímo ve vašich myšlenkách, slovech i skutcích. Stanete se požehnáním pro své okolí, pro své rodiny, pro tento svět, pro veškeré čeledi země – to je váš úkol.

Amen