20.10.2013 Gn 32,22-31 (Jiří Ort)

Říčany 20.10.2013

Pozdrav: Milé sestry a bratři, zdravím vás a vítám na nedělních bohoslužbách, ke kterým jsme se sešli, abychom naslouchali Božímu Slovu a nechali je promlouvat do svých životů. Amen.

 

Introit: Hospodine, Tys můj úděl, držím se Tvých slov. O shovívavost Tě prosím celým srdcem, smiluj se nade mnou, jak jsi řekl. Ž 119,57n

 

Píseň: 650 Začnem píseň novou

 

Modlitba: Pane Bože, náš Otče, nasloucháme svědectví životů všech, kteří Tě hledali a hledají ve svých životech i v tomto světě a děkujeme, že jim smíme naslouchat. Děkujeme, že nám přinášejí odvahu víry i svoji pochybnost, že přinášejí své trápení i svou radost a to vše ve vděčnosti za Tvé požehnání. Děkujeme, že nás svým svědectvím učí Ti děkovat.

Potřebujeme to slyšet, potřebujeme otevírat pohled na Tvé království, které se nám někdy ztrácí v záplavě událostí, které jakoby nepatřily pod Tvoji pravomoc. Trápí nás to a někdy si nevíme rady, co s tím. Proto Ti děkujeme, že vstupuješ do našich životů svým Slovem, kterým prosvětluješ výhled naděje pro lidský život. Naděje důvěry v Tvoji blízkost, jak ji přinesl Tvůj Syn a náš Spasitel Ježíš z Nazareta.

Děkujeme Ti, že dnes toto Tvé Slovo smí zaznívat po celém světě.

Amen.

 

 

Čtení: Gn 32,22-31

Píseň: 502 V pokoře srdce svého

Text: Lk 18,1-8

Haleluja. Chval, duše má, Hospodina! Hospodina budu chválit po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, co živ budu. Haleluja. Ž 146,1n

 

Chudá vdova v Ježíšově podobenství doráží na soudce, Jákob bojuje svůj boj u potoka Jabok. Také my zápasíme – ve svém životě i o svůj život. Snažíme se probojovat k poznání, pod jakou pravomoc vlastně patříme, komu vlastně děkovat, za vše, co prožíváme v našich životech. To je zásadní otázka – komu máme děkovat, ke komu máme volat. Odpověď na tuto otázku zcela zásadně ovlivňuje naše další rozhodnutí. Nejenom lid Izraele se přiznává k Jákobově životní cestě, která jakoby začíná konfliktem ještě dříve než sama vůbec začala – když maminka Rebeka čekala Ezaua a Jákoba, čteme, že „Děti se však začaly v jejím těle strkat“. A konflikty je Jákobova cesta neustále lemována. Kde tady najít pevný bod, kde najít místo pokoje a smíření? I my tuto cestu chápeme, i my se k ní přiznáváme. K cestě zápasu o Boží požehnání, Boží přítomnost v našich životech. Stejně jako Jákob dobře víme, jak ji potřebujeme a jakoby se k ní neumíme přiblížit dospělým způsobem. Není nesnadné si do Jákoba rýpnout, ale jedno se od něj bezesporu můžeme učit – té touze, vědomí, jak moc potřebujeme ve svých životech Boží přítomnost.

Lidský život se pohybuje jak po horské dráze – ve chvílích odvahy jsme schopni být skutečnými, dospělými lidmi, lidmi, kteří chápou svět se všemi jeho krásami a děsivostí, kteří si uvědomují rozporuplnost svých vlastních schopností – a přece s nezmenšenou odvahou jdou dál a s obdivuhodnou silou a vitalitou se těší ze života. A pak odvaha opadne a ukáže se v celé nahotě, co všechno dokázala přemáhat. Najednou se ztrácí jeho smysl, najednou není jasné, odkud a kam jdeme, komu a za co vůbec děkovat. Ukáže se, jak obtížně dokážeme žít bez ukotvení Božího požehnání.

Až do chvíle, než se mi před očima setkaly tyto dva texty – starozákonní oddíl o Jákobově zápase u potoka Jabok a novozákonní Ježíšovo podobeství o vdově a soudci, jsem si neuvědomil, že by k sobě mohly patřit. Až církevní perikopy z ekumenického lekcionáře přivedly onu vdovu k potoku Jabok a já si uvědomil, že tam patří. Že vdovin boj o zastání je bojem o Boží požehnání, o Boží přítomnost v jejím životě. A obyčejnost, všednost jejího boje je pro mě snad ještě působivější než zápas Jákobův.

A tak tu tedy oba stojí – společně a každý sám. Čelí vlastní minulosti i budoucnosti a hledají v ní Boží přítomnost. To, co se při pohledu do lidského života objevuje, je smutné a běžné. Absence smíření. Narušené lidské vztahy. Provinění i křivda. Jako bychom tu měli tento fakt ze dvou stran. Jákob je tím, který vztah narušil, který podvedl Ezaua a musel utéct s křikem svého bratra v uších. Jákob, který šel životem jakoby na útěku před tímto křikem. Před křikem narušeného vztahu. Před křikem zkaženého, zmateného života, který neumí prosit a děkovat, který umí pouze uhýbat. Jákob šel a učil se žít s Boží přítomností v různých zápasech svého života, ale tento základní zápas návratu, zápas o odvahu postavit se tváří v tvář vlastnímu životu v jeho plnosti – s jeho výšinami i hlubinami - tento zápas měl stále před sebou. A teď přichází.

Chudá vdova je tou, která je jakoby na druhé straně. Je tou, které bylo ublíženo a ona se domáhá práva. A i ona stojí u svého potoka Jabok a musí se vyrovnat se svým životem. Životem, ve kterém ji nejen světské soudy, ale i Pán Bůh jakoby neslyší. A tak se i ona, stejně jako Jákob, vrací ke chvíli rozkolu ve svém životě. Ke spravedlnosti a smíření. K Boží spravedlnosti a smíření.

Vdova je sama. Zdá se, že je v tomto faktu na tom hůře než Jákob se svou širokou rodinou a mnohým majetkem. A přece i tady se ti dva setkávají. Setkání s Bohem ve vlastním životě – zápas o skutečné setkání s Bohem – tady nemůže být s námi nikdo další. Tady najednou nejde o množství prostředků, kterými disponujeme. Víme to, nebo to jen tušíme – a přece se toho bojíme. Právě sem patří smutek bohatého mládence, když ho právě na tento základní fakt Ježíš upozorňuje.

Zápas začíná. Nebo spíš vrcholí. V tuto chvíli vrcholí životní zápasy Jákobovy. Tady se ukáže, kam se bude jeho život ubírat dál. Jákob -Ja`qob - zápasí – jé'ábeq – aby mohl plně žít, aby mohl obejmout – jechabbeq – svého bratra Ezaua. Jakoby nám v každém slově textu rezonuje, jak zásadní zápas se tu odehrává. A když Jákob v zápase obstál a vybojoval si požehnání, tak už to nezápasil Jákob, ale knížecky zápasil - jisar – s Bohem Izrael - Jisrá'el - tedy 'Zápasí Bůh'.

Stalo se něco velikého – člověk Jákob se vyrovnal se svým životem – protože se probojoval k rozpoznání Boží přítomnosti ve svém životě. To Bůh bojuje - Jisrá'el. Bůh dává dar života, Bůh sám dává požehnání. Kulhající Izrael je v této víře silnější než Jákob v plné síle.

To si máme pamatovat. To na paměť nazval Izrael místo u potoka Jabok Peníel – Tvář Boží. Proto ten zvyk nejíst šlachy při kyčelním kloubu. Ne kvůli náboženskému rituálu. Na paměť – aby to lidu Izraele připomínalo ve všedních i svátečních dnech Jákobův zápas. A chudá vdova si to připomínala. A bojovala svůj zápas u potoka Jabok o Boží požehnání ve svém životě. Proti křivdě, proti zlobě. O Boží přítomnost ve svém životě.

Ježíš najednou přerušuje příběhy, kterým jsme naslouchali a naprosto přímo je obrací konkrétně do našich životů. Ptá se: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde? Budou si lidé stále pamatovat Jákobův zápas a zápas chudé vdovy? Budou hledat toho, kdo naplňuje lidský život, aby Ho chválili a děkovali?“

Jakkoliv se stále znovu cítíme být tím prchajícím Jákobem, nejsme tu s onou naléhavou Ježíšovou otázkou sami. Ježíš z Nazareta, Kristus, Spasitel, nám nabízí pomoc v tom našem zápase u potoka Jabok. On sám se nabízí, že nám bude stát po boku. A Pán Bůh nám posílá nové a nové svědky, že tato pomoc přemáhá všechno těžké v našem životě, co se zdá tak nepřekonatelné. Pán Bůh je s námi, nabízí nám život plný své milosti. Máme za co děkovat.

Amen.

 

Píseň: 639 Hned zrána vzdej díky

 

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, je toho hodně, za co ti můžeme děkovat. A my na to zapomínáme a pak zapomínáme i na to, jak se v životě orientovat. Dnes Tě chceme moc prosit, abys nás posiloval a my tak k Tobě volali v odvaze víry.

Dnes chceme prosit za děti. Prosíme za rodiny s dětmi. Prosíme, abychom i my jako sborové společenství dokázali před dětmi otevírat radost z Tvé přítomnosti.

Chceme prosit za ty, kteří procházejí těžkou životní situací, kteří hledají naději pro svá rozhodnutí.

Chceme prosit za nemocné. Za ty, kteří už nemají sílu k boji se svojí nemocí. Prosíme za jejich blízké, kteří se o ně starají, kteří se je snaží povzbuzovat. Buď jim oporou.

Prosíme za ty obyvatele Austrálie, kteří přišli o své domovy ničivým ohněm.

Prosíme za naši společnost. Za nás jako za občany. Prosíme, abychom se v blížících se volbách dokázali rozhodovat v důvěře, že to Ty jsi Pánem svého stvoření a že to nejzásadnější je poslušnost Tvého Slova.

Pane, chceme dnes poděkovat, že se objevily zprávy o Hance a Toničce. Zároveň moc prosíme, aby tyto zprávy nezhoršily jejich situaci. Prosíme, pomáhej všem, kteří se snaží dotáhnout rozhovory s únosci ke zdárnému konci. Prosíme, přiveď Hanku a Toničku domů.

 

Vyslyš, prosíme, naše tiché díky a prosby.

 

Voláme k Tobě jako Tvé děti: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

Poslání: Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.

1K 10,13


 

Požehnání: Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já, Hospodin, jsem tvůj Bůh. Iz 43,1b-3a


 

Píseň: 487 Amen, Otče, rač to dáti