21.10 - Jk 5, 16 (Filip Boháč)

 

Čtení:       1S 7,1–17 

Text:        J 5,16

Milé sestry a bratři,

ten přečtený příběh ze Starého Zákona nám výborně poslouží jako ilustrace, na které si vysvětlíme tato Jakubova slova. V prvním čtení to bylo o Izraelcích, Pelištejcích a Samuelovi. V druhém čtení je to řečeno velmi obecně, ale tím spíš si pak v té Jakubově výzvě dokážeme představit sami sebe. Proto je důležité pochopit, o co Jakubovi jde, protože ta slova chtějí mluvit k nám. Chtějí nám ukázat něco, co je velmi důležité, protože je to něco, co bychom neměli zanedbávat. Taková ta nadpisová informační věta by tedy v tomto případě zněla : Co s tím, když máme nějaký problém, který nás už dost dlouho trápí?

Pelištejci trápili Izraelce už docela dost dlouho - dvacet let! Dvacet let s nimi mají Izraelci problémy, to není krátký čas. Ale mě z toho vyplívá, že na řešení problémů není nikdy pozdě, že když vám dojde, že jste něco někde udělali špatně, že je někde chyba - a chyba dost zásadní, tak se to dá řešit.

Truhla smlouvy přišla do Izraele, takže oni by mohli už konečně obnovit bohoslužby ale nějak si řekli „ono to počká, do toho kostela zajdu příště za Samuelem, nebo přespříště, protože teď nějak nemám chuť, čas, sílu, myslím že mám horečku“ – výmluvy, výmluvy! Jsme jako děti které nechtějí do školy. No a ono to trvá týden, dva, tři. Dvacet let! Dvacet let prostě tak jako nezašli do kostela, Bibli neotevřeli, ba ani se nezamysleli nad tím, jestli se Pánu Bohu jejich chování líbí, nebo nelíbí. Ani se nepomodlili, oni měli doma nějaké své modličky které natahali kdoví odkud.

No a, nepřijde vám, že se v tom příběhu tak trochu poznáváme?

Vezměme si ten příběh blíž, nechme ho sestoupit z hlavy do srdce. V rámci ztotožnění v něm najděme naší roli a zkusme v něm pokračovat dál. Tak, už pěkně dlouho máme nějaký problém který jsme nechali spát, odpočívat. Něco nám vytěsnilo čas na modlitbu, z počátku jsme možná měli snahu s tím něco dělat, teď už je to jen horší a horší. Něco nám brání se modlit, brání dostat se k tomu hovoru s Bohem. Může nám bránit leccos, třeba : přespřílišné starání se o náš vzhled a co budeme mít na sobě, zda se tyhle botičky hodí k téhle sukni, nebo tahle kravata k těmhle kšandám a tak dál. Pro někoho to může být třeba sport, když nám nějaká naše aktivita vytěsní z myšlenek tu potřebu se pomodlit, pohovořit s Bohem. Dále například, to může být velké množství práce, když je člověk zavalen prací jako horník, tak se modlí leda tak zoufale, jako „kdy už konečně tohle moje utrpení skončí Bože? A proč já, který člověku ni zvířeti jsem neublížil, já takový dobrák a zbožný člověk?“. Za modlu lze dnes směle považovat televizi, počítač, internet, různé ideje a teorie,  výdobytky vědy na které se často přehnaně vážeme, skoro jako bychom čekali že nás něco z toho spasí.

Ovšem je tady ještě - z textu vyplívající další zrada, totiž že nám možná náš čas užírá nějaká   s p i r i t u á l n í     m o d l a. Té které modle tedy věnujeme ten malý čas, který jsme ochotni věnovat duchovnu.

To skýtá obrovské nebezpečí pro náš duchovní život. Myslím tím, když se už naše mysl zatoulá tak daleko od Boha, že začneme praktikovat okultismus. Třeba vykládat karty, nebo točit virgulí, mluvit s duchy, či kdoví jakou další démonickou spojnici hledat. Věříme-li Bohu, tak proč si u všech všudy chceme nechat pomoci od něčeho jiného, proč se obracíme na jakousi podivnou, tajemnou a zrádnou duchovní entitu? Neříká tohle snad Bůh, už v desateru naprosto zřetelně „nebudete mít jiného Boha mimo mne?“. Nepíše se snad v Bibli na mnoha, velmi mnoha místech právě o modloslužbě? Vzpomeňme na to, že největší katastrofy v dějinách Izraelského národa se udály, právě když lid uhnul od Hospodina a začal obětovat modlám, to chceme?

A o tomhle nemluví jen ten „příslovečně krutý“ Starý Zákon, i v Novém zákoně nás na řadě míst varuje třeba apoštol Pavel, abychom se nenechali zapřáhnout do cizího jha s nevěřícími.

A jak můžete čekat, že vám Pán Bůh bude nějak pomáhat, když se pořád obracíte s prosíkem, k nějakému kousku papíru s namalovanou kostrou, která má na lebce cylindr, v ruce hůlku a chechtá se na vás – to snad každému dojde, že ten kus papírku není to s čím v tuhle chvíli komunikujete. A že tyhle okultní věci fungují? Že mrtví opravdu mluví? To není nic nového, to přeci známe ze Starého i Nového Zákona. On je to takový ďáblův trýček. A tak si myslíme, že mluvíme s naším zesnulým blízkým, a on to je jen nějaký zlý duch, který jeho život pouze sledoval a tu a tam zaťal dráp a rád by ho zaťal i do nás. No a to se vsaďte, že s tím bude mít nějaký zakuklený zlý úmysl který nám předloží jako nevinnou úvahu či nabídku. To poslední co bychom mohli od okultismu čekat je to, že by nám to ve výsledku  v něčem dobrém pomohlo, ze širokého sortimentu informací, příběhů, svědectví a článků lidí kteří to sami prožili je jasné, že to k ničemu dobrému nevede, hlavně je to však nevěra vůči Bohu. Z Bible víme že všechno dobré, pochází od Boha. A ďábel už dávno poznal, že lež je nejnebezpečnější, přimíchá-li se do ní špetička pravdy a tak dnes už neobchází tak často jako lev řvoucí, stačí mu, že se lidé příliš málo zajímají o věci okolo nich a málo se ptají po tom kde je smysl toho všeho, nemluvě o tom že jejich touha po Bohu tu a tam uvízla na mělčině všedních starostí. Jak napsal moudrý Dietrich Bonhoeffer v knize O následování– „Ptám-li se však dále, jakže poznám, k čemu mé srdce lne, je i zde odpověď prostá a jasná : Vše, co ti brání, abys Boha miloval nade všecko, vše, co se staví mezi tebe a tvou poslušnost k Ježíši, je modla, k níž tvé srdce lne. Nechávám dále na vašem osobním soukromém zamyšlení, co si sem dosadíte jako právě tu vaší modlu.

A proč toto všechno? Modlitba nám přeci nemůže ublížit, je to rozhovor, komunikace, povídání si s Bohem. Provedl jsem průzkum ve statistikách o  nejčastějších příčinách zranění. Dělal jsem si čárku kdykoliv se objevila jako důvod zranění modlitba…………..ani jednou přátelé! Nebojme se tedy modlit, není to životu nebezpečné, ba naopak, je to životu prospívající.

No, co s tím? Co teď? Co budeme dělat? Tohle je přesně ta naše situace. Chceme-li s tím problémem nějak pohnout, tak musíme odstranit to, co nám brání ve vztahu k Bohu. To přeci známe z běžného života, že chceme-li vyjet z garáže ven na ulici, musíme otevřít minimálně vrata, dále pak posunout třeba popelnici, kterou před ně často nějaký koumák nastrčí. A mě z toho vychází první poučení - že ikdyž si uvědomíme nějakou strašně starou chybu, hodně dávno. Něco jsme udělali kdysi, někdy, někomu špatného, dá se to řešit“. Ne jen tak mávnout rukou, co se stalo - stalo se, ne! Jakub píše „vyznávejte hříchy!“ to sloveso v řeckém originálu [ἐξομολογεῖσθε], je ve tvaru imperativu, je to rozkaz – po mém soudu rozkaz velmi dobře míněný. A díky příběhu Izraelců a Samuela vidíme, že když si nějaký hřích uvědomíme, třeba i po letech, stojí zato ho řešit.

Jakub pokračuje: Vyznávejte hříchy – kdo komu? Jeden druhému! Správný písmák by mohl podotknout, že se podobná rada nachází už ve Starém zákoně, a to ve třetí knize Mojžíšově, v knize Numeri 5, 7 – tedy v Mojžíšově prvotním zákoníku, středu tóry. Také v Lukášově evangeliu čteme, v sedmnácté kapitole, verši čtvrtém „A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den a sedmkrát k tobě přijde s prosbou „ Je mi to líto, odpustíš mu“. Je to vpravdě moudrá rada. Člověka by totiž mohlo lákat, si to tak jako řešit sám v sobě, že to nebudu říkat nikomu druhému, že je to jako když mám nějaký problém,  něco jsem udělal, tak si to tak jako převaluju v hlavě, nikdo mě nevidí. Jakub nám říká, kdepak, nic takového „jeden druhému“. Ježíš v Matoušově evangeliu {Matouš 5:21} upravuje a renovuje starý židovský zákoník a praví „slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.]

A proto Izraelci jdou za Samuelem a říkají „Samueli, Samueli, my máme problém“. „Co máte za problém?“ „No, my jsme za tebou dvacet let nebyli“ „No, to máte problém!“ „Ale my to chceme napravit, chceme se polepšit a proto jsme za tebou přišli, víme to o sobě a chceme to změnit“.

Kdyby si řekli „tak jako máme problém, no někdy to vyřešíme jo, někdy se sejdeme, hodíme řeč a nějak se dohodneme, klídek kam spěchat“, tak by se taky mohlo stát, že by možná dalších dvacet let nedělali vůbec nic. Říká se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. To si snad dokážeme představit, že by si Izraelci řekli, že tedy jó, že se k tomu Pánu Bohu vrátí.

Ale když to člověk řekne někomu druhému, tak on se ho pak může zeptat „no, tak co s tím budeš dělat fešáku?“. A druhý den za ním zajde a zeptá se „tak co, už jsi vyhodil ty svoje modly? Už je ta tvoje soška ve smetí ?“ – teď si představuji tu řadu kontejnerů - papír, sklo, plasty, modly. Ten poslední by byl nakonec asi naplněn k prasknutí. A potká ho znovu a ptá se „Tak co? Pořád když vidíš černou kočku, tak křičíš – jé, běží mi černá kočka přes cestu, musím si třikrát odplivnout přes levý rameno, jinak budu mít celý den smůlu?“ – ano, ono se to týká i pověr, které ovlivňují náš vztah k Bohu. Proto je tam řečeno „vyznávejte hříchy jeden druhému“. Když máte nějaký problém, neutápějte se v tom sami, jděte za někým, řešte to s někým.

Teď už máme dva důležité poznatky

 1 – když je problém, stojí za to ho řešit.  2 – A je dobré to nedělat sami.

Pokročíme k dalšímu bodu. Co by měli dělat takoví lidé, kteří chtějí něco vyřešit? Jak že Jakub pokračuje? Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. První podstatný krok je předložit svoje starosti Pánu Bohu. Ono je sice pěkné přijít za někým a říct mu „ty hele, potřebuju poradit, pojď mě s tím pomoct, potřebuju složit postel z Ikei“, no tak on by třeba šel a pomohl vám složit tu postel z Ikei, protože tu možná opravdu sami složit nezvládnete, možná ani s ním se vám to nepodaří, ona taková postel z Ikei – nesmíme si jí idealizovat. Ale u těch složitějších věcí, je ten ze všeho nejpřednější první krok – modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.

A co udělali Izraelci když se to snažili vyřešit? Však i Samuel k tomu Izraelce hned vede! Izraelci konají velkou kajícnou bohoslužbu. Prosí Boha za odpuštění. Modlí se, ale ještě něco! Modlí se, aby jim bylo odpuštěno, že si na Pána Boha tak dlouho nevzpomněli, ale také něco sami dělají! Se Samuelovou pomocí napravují své chyby – vyhazují své modly. Všelijaké sošky pohanských bůžků, které měli doma jako talismany pro štěstí a byly pro ně důležitější, než Pán Bůh. Tohle pořád ještě patří k té jejich modlitbě! Izraelci řekli Samuelovi „Samueli, hele my se potřebujeme modlit, abychom mohli zpátky k Pánu Bohu jo“. A Samuel na to „a nemáte doma náhodou nějaké bůžky?“. Oni na to, „no tak, jako, nějaký tam máme no, to vadí?“ – VYHODIT!

Když se člověk za něco modlí, tak ho kolikrát najednou napadne, co by k naplnění té modlitby mohl sám udělat prospěšného - a to je potřeba udělat. Ono totiž „hele Pane Bože, potřeboval bych něco udělat s těma bůžkama co mám ve skříni, tak to nějak zařiď jo?“ - to nestačí. Prostě půjdu a vyhodím je do popelnice, to je celkem jednoduché. Nemusím čekat na zázrak, až bůžkové zmizí. Tady totiž nejspíš Pán Bůh promluvil „skrze vnuknutí“. Jestliže chceme, aby se nějaké to naše trápení opravdu vyřešilo, tak se za to řešení modlíme. No a když nám Pán Bůh dá do hlavy řešení – tak je docela samozřejmé, že to řešení použijeme.

Opakování toho, co už víme ~ uvědomíme si, že máme nějaký problém a že už ho máme hrozně dlouho – když už nám to došlo, že máme problém, tak je potřeba ho zkusit vyřešit. Zajdeme za někým, aby se s námi modlil a k té modlitbě bude jistě patřit i to, že sami něco pro vyřešení toho problému uděláme, když nás to napadne. Třeba, když jsme někomu ublížili, co je dobré udělat když jste někomu ublížili? Omluvit se. Taková omluva, třeba i po letech, dokáže zázraky. Nebo když jste si něco půjčili a máte to doma už týden, měsíc, rok a takhle dál, tak stále koukáte do poličky na tu knížku, jak se tam tak válí a tloustne samou nečinností, no a říkáte si „no to už je blbý to vracet žejo“ – není to blbý, vracejte vypůjčené knihy a nejenom knihy. Nebo navštívit někoho, koho jsme dlouho neviděli, s kým jsme se dlouho nebavili, někoho kdo by jistě uvítal naší návštěvu, někoho po kom se nám stýská, možná že i jemu se po nás stýská. Zvláště po delší době to ale nebývá nic lehkého a tak nám pomoc někoho blízkého bude velmi prospěšná. Ono to nebývá nic lehkého, po dvaceti letech přijít za Samuelem a říct „ty Samueli, jako dvacet let jsme se nemodlili, co s tím teď?“

Nu Jakub pokračuje dále : Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Tenhle verš nám říká, že je potřeba vybírat si, s kým ty svoje problémy budeme řešit. Podobnou radu známe i z úst Ježíšových, tak jak jí zapsal evangelista Matouš [18, 20 „Neboť kde jsou dva, nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“]. Tohle bylo jasné už těm Izraelcům. Měli problém a potřebovali ho vyřešit – a šli za Samuelem. Když izraelský dům zatoužil po Hospodinu, tak šli za Samuelem, protože mu důvěřovali. Nechali si od něj radit, co mají dělat. No a když Pelištejci vidí, že se Izraelci houfují, tak je nenapadne nic jiného než je jít pobít, když je mají všechny takhle pěkně na jednom místě, tak říkajíc zabít tři židy jednou ranou. Když se pak proti Izraelcům začali dávat dohromady, tak Izraelci šli také za Samuelem a prosili ho o modlitbu. To je ta první věc, kterou každý věřící člověk udělá, že se pomodlí. Slovy klasika - „když máš problém, pošli to nahoru – je to nebeskej výtah, žeň to vejš“.

„Nepřestaň za nás úpěnlivě volat k Hospodinu, našemu Bohu, ať nás zachrání z rukou Pelištejců.“ Jakub v souvislosti s touto modlitbou za problémy druhých lidí mluví o πρεσβυτηριον - „starších“, tedy o staršovstvu. My úplně pořádně nevíme, jak fungovala staršovstva tenkrát, ale je zřejmé, že to museli být lidé vážení, protože už něco dokázali a lidé v ně měli důvěru. Když mám k nějakému člověku důvěru v běžném životě a jeho běžných starostech, tak ji mohu mít i v něčem mimořádném a v mimořádných starostech. Tehdy za ním zajdu, protože čekám, že mi pomůže právě tak dobře. Když mám problém, tak zajdu za někým, kdo je spolehlivý, aby mi pomohl. Aby se za mě modlil. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.

Je to vlastně úžasná pomoc pro nás, kteří víme že jsme něco udělali špatně, a chceme to napravit. {semipelagianismus} Až mi to trochu zní jako Boží zaslíbení, že Bůh takovéto vyžádané modlitby vyslýchá, protože vidí, že se podle svých lidských možností a sil snažíme něco dělat. Modlíme-li se jeden za druhého a odpouštíme-li si navzájem naše viny, konáme v tomhle světě dobrou Boží vůli. Tím spíš je to dobrá cesta pro nás  pro všechny a Bůh sám, nám všem pomáhej, abychom z ní nesešli.    

Amen