21.4 - Zj 7,9-17 (Jiří Ort)

Kázání ke stažení z ulozto.cz v mp3 

Čtení: J 10,22-30

Text: Zj 7,9-17

Haleluja. Seslal svému lidu vykoupení, ustanovil navěky svou smlouvu; svaté, bázeň budící je jeho jméno. Haleluja. (Psa 111:9 CEP)

 

Dnes si budeme povídat o víře. Ono je to tak u evangelisty Jana zvykem. Ono zasazení rozhovoru, který jsme četli z desáté kapitoly Janova evangelia, je trochu víc, než časový údaj. Svátek světel byl připomínkou, že Pán Bůh na svůj lid nezapomíná. I když situace mnohdy vypadá naprosto neřešitelně, Pán Bůh nezapomíná. Ona ta událost, kterou si židé připomínali a připomínají při Svátku světel, byla skutečně těžko k uvěření. Mocný vládce Antiochos IV se rozhodl sjednotit svou říši i nábožensky, aby byla snáze ovladatelná. A řešil celý problém naprosto bezohledně. Do Jeruzalémského chrámu umístil Diův oltář a provedl slavnostní oběť. To, co se dělo potom, je stejně těžko k uvěření jako pověstná záchrana Jeruzaléma, který byl obležen mocnou asyrskou armádou. Tam Asyřané sami odtáhli a nikdo nevěděl proč. Tady povstali židé pod vedením Judy Makabejského a skutečně se jim podařilo porazit armádu světové velmoci. A k tomu při znovuvysvěcení chrámu zůstala hořet lampa s minimem oleje po celých osm dní, dokud nepřipravili a neposvětili olej nový. Tento hmatatelný projev Boží milosti si všichni připomínali, když se ptali Ježíše, jestli je opravdu ten zaslíbený Mesiáš. „Řekni nám to otevřeně!“

A Ježíšova odpověď pouze poukazuje na to, co říkal a dělal. Na všechno, s čím se lidé mohli setkat. Nic víc. Stačí to? Nestačí to? Ježíš maluje obraz pastýře a ovcí. On je pastýř a ovce slyší jeho hlas. Ovce, které jsou na tento hlas odkázané. Musí se ho naučit rozpoznávat mezi spoustou jiných hlasů, protože vědí, že když půjdou za tímto hlasem, dojdou až na pastvu. K tomuto obrazu vyprávěl jeden katolický teolog příběh, kdy byl na Blízkém východě, nevím v jakém státě, ale to podstatné je, že se setkal se stády ovcí. Ta stáda byla promíchaná u napajedla. Ale když se jeden z pastýřů zvedl a zahrál na píšťalu, v tom velikém chumlu se to začalo hýbat a začaly z něj vybíhat a vyskakovat ovce. A za chvíli už toto konkrétní stádo putovalo pěkně v řadě za hlasem píšťaly svého pastýře.

Dobře, Ježíši, ale jsi Mesiáš nebo ne? Následovat můžeme i špatného pastýře. Řekni jasné slovo!

Trochu odskočíme do knihy Zjevení. „Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: "Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi."“ (Rev 7:9-10 CEP) Tak tito lidé zřetelně rozpoznali, že Ježíš je Mesiášem. A vzdávají mu chválu. Dobře. Ale jak to poznali? Byli snad přítomni něčemu víc, než co viděli oni lidé, kteří se ptali Ježíše a žádali po něm jasné slovo? Viděli víc, než co vídáme my v našich životech? My, kteří jsme také plni pochybností, kteří máme trampoty s rozpoznáváním zvuku hlasu našeho pastýře? Jak to ti lidé poznali? Jaký život prožili, že jim je to tak jasné. Najednou je velice důležité, co je to za lidi kolem trůnu, co je to za lidi při té nebeské bohoslužbě.

A jeden ze starců onu myšlenku, která tu visí ve vzduchu, vysloví. "Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?" Řekl jsem: "Pane můj, ty to víš!" Na tu jednoduchou otázku jako bychom skutečně my sami nebyli schopní odpovědět. Kdo jsou věřící? Nějak podivně vyvolení? Nebo jsou to slaboši, kteří doufají, že jim někdo zařídí pohodlný život? Kdo jsou ti lidé, kteří přišli v bílém rouchu? To velké množství lidí, které není nijak blíž specifikováno. Ne, nevíme, ale ty to, pane, víš. Prosíme, řekni nám to, protože to potřebujeme vědět. „A on mi řekl: "To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově.““ Odpověď vyráží dech. Nejsou to lidé se snadným životem, nejsou to lidé, kteří si našli nějaký božský automat a po vhození příslušné modlitby měli krásný, klidný, nalajnovaný život. „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově.“ Ti, kteří trpěli. A přesto oslavují Boha, přesto vzdávají chválu Beránkovi. Přesto vyznávají Ježíše z Nazareta jako Mesiáše. Přesto věří, že Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí. Právě tito lidé rozpoznali, že Bůh je přítomen v jejich životech.

„Řekni jasné slovo. Jsi Mesiáš?“ Najednou je tato výzva zbytečná. Nebo při nejmenším není na prvním místě. Tímto způsobem prostě nevzniká víra. Tak jako kdysi při makabejském povstání mohli vysvětlit ono slavné vítězství příznivou politickou situací, protože Římu se velice hodilo oslabení mocného Antiocha IV., tak i ani my nemůžeme vysvětlovat, nakolik je změna naší situace poplatná náhodě nebo je způsobená Boží milostí.  To, co je ale podstatné - tak jako lidi tehdy vedla víra k díkům Hospodinu, že je neopustil a že mu mohou dál vzdávat chválu v Jeho chrámu v Jeruzalémě, tak i nás může především vést k vyznání a vděčnosti. Víra vznikla a učí orientovat v životě prostě proto, že se člověk učí rozpoznávat Boží hlas v událostech kolem sebe. Někdy se splete, někdy si věci mylně vykládá – toho jsou prorocké knihy plné. Ale Boží lid se nepřestal ptát, nepřestal naslouchat Božímu hlasu. Protože věděl, že bez toho by se ztratil. Právě o tom je 23. žalm vyznávající, že Hospodin je můj pastýř. Stejně evangelistu Jana vede jeho víra k vyznání, že Ježíš z Nazareta je ten, kterého Hospodin poslal, aby se člověku stal pastýřem. Vede ho k rozpoznání, že v tom jsou Hospodin, Bůh Izraele a Ježíš z Nazareta jedno: „Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno." (Joh 10:29-30 CEP) A z toho se evangelista a jeho sbor radují natolik, že sepíší své svědectví o tom, že Ježíš je skutečně Mesiáš.

A otevírají před námi vyznání dnešní neděle: Jubilate Deo, plésej, hlahol Hospodinu. A já bych dodal – učme se plesat. Vraťme se zpět do Jeruzalémského chrámu a učme se tomu, o co se tak vytrvale pokoušel Boží lid. Hledat Boží promluvení do lidských životů i celých lidských dějin. Učit se rozpoznávat hlas pastýře a radovat se z toho, že se to smíme učit. Že smíme následovat hlas, který je navzdory všemu zaslíbením života. A pak ta otázka - "Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!" - bude zcela zbytečná. Pak už se spolu s evangelistou Janem i Janem Teologem smíme těšit z toho, že jeden druhému i lidem kolem nás budeme předávat svědectví – Ježíš z Nazareta je Mesiáš, je pastýř, kterému není lhostejný lidský život. A proto se i my dnes chceme přidat k té nebeské bohoslužbě a volat se zástupy: "Díky     Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi."           

Amen.