22.9.2013 Lk 15,11-24 (Jiří Ort)

 

Čtení: Lk 15,11-24

Text: Gn 28,13-16

Haleluja. Hospodin seslal svému lidu vykoupení, ustanovil navěky svou smlouvu; svaté, bázeň budící je jeho jméno. Haleluja. Ž 111,9

 

Znovu máme tu obrovskou výsadu přemýšlet nad Boží milostí, která se dostává člověku. Přemýšlet nad tím, co to dnes dostávají Vojta a Tadeáš. V tom přemýšlení pro nás bude velkou pomocí text z Lukášova evangelia, podobenství o milosrdném otci. Ústřední text Lukášova evangelia, který vybrala Eva.

Toto podobenství patří mezi ty nejznámější – a přece se nám dnes otevírá jakoby nově. Protože dnes je křestním textem. Co nám říká v tomto světle? Spolu s krátkým výsekem z Jákobova příběhu. Příběhu, ve kterém se Jákob snaží o naplnění života švindlem, podvodem.

Vůbec teď nechci podsouvat nějaké vize do budoucnosti, jak budou kluci vyrůstat. My si trochu zvykli na konkrétní příběhy, své příběhy, které do tohoto podobenství dosazujeme. S vděčností přijímáme povzbuzení, že přes naše selhání smíme zpět k Hospodinu. Ale ono to není jenom to konkrétní, co si vztahujeme pro sebe. Protože jinak by to dnes bylo pro Vojtu s Tadeášem trochu mimo.

Ono tu jde skutečně o víc. Jde o to, že je za tímto podobenstvím hluboké poznání člověka. A to právě podtrhuje ten Jákobův příběh, který je bezesporu vyznáním Božího lidu. Takoví jsme. Takový byl už náš praotec Jákob. S tím se musíme nějak vyrovnat. Ale také si musíme odpovědět na otázku, co se to tu vlastně děje. Co se tu děje tím lidským jednáním. Bezesporu si z těch příběhů nemůžeme dělat iluze o tom, že bychom všechno zvládali. Ale nejde vůbec o to, že se Jákob i onen mladší syn zachovali jako darebáci. Jde o to, že následkem svého chování ztratili domov. Domov jako ukotvení života, jako místo, kde nacházím svoji identitu. Které určuje naši identitu. Díky domovu vím, kým jsem. A když toto selže, tak jsme vykořenění, táhneme si to s sebou. To je to, co je bolestné nejenom v dnešním světě. Umíme to popsat, ale stále bojujeme s tím, jak to řešit. Některé modely jsou nabíledni – být prostě přísný, tvrdě kritizovat vše, co nezapadá do našich představ o správném životě a co podle nás ruší a ničí onen základ. Domov. To není nic nového, tento způsob řešení problému ztráty či rozpadu domova byl při ruce vždy. A vždy také ubližoval.

Co k tomu říct Vojtovi a Tadeášovi? Co jim nabídnout do života. Bezesporu i tu informaci, že domov je vzácná věc a že je chybou s ní hazardovat. Ale ty naše dnešní texty jsou ještě o něčem jiném. Jejich základ je v něčem jiném. A právě proto byly vybrány pro tuto chvíli.

Když jsem psal toto kázání, když jsem ho promýšlel, tak jsem měl před očima obraz právě toho Jákobova příběhu. Maminka Rebeka a samozřejmě Jákob se snažili o toto životní zajištění. O ukotvení, které by pozitivně určovalo Jákobův životní příběh. Když zavřete oči, tak vidíte takové lidské hemžení, snažení, jako z Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. A najednou, ve chvíli, kdy už se zdá všechno ztracené, všechno marné, do toho snažení, ale už i rezignace, vstupuje vertikála. Jákob uprostřed útěku, uprostřed rezignace usíná a vidí ve snu žebřík do nebe, po kterém vystupují a sestupují andělé. Do Jákobova příběhu, který v té horizontální rovině už neměl řešení, kde už byl domov zcela ztracen, vstupuje Bůh.

A právě o tom mluví Ježíš z Nazareta, když vypráví podobenství o milosrdném otci. I Ježíš dobře vidí lidské selhání, lidské odmítnutí domova. A to ne ve chvíli, kdy mladší syn chce odejít z rodného statku. Tehdy si ještě s sebou nese ty hodnoty, které k domovu patří. Ale on je postupně odhazuje, vyměňuje za hodnoty jiné. Znovu máme před sebou Komenského Labyrint. „A aj, nesčíslné zástupy vidím jako mlhu, nebo tu ze všeho světa jazyků a národů, všelijakého stavu a povolání lidé byli. Jedni chodili, jiní běhali, jiní jezdili, jiní stáli, jiní seděli, jiní vstávali, jiní zas létali, jiní se rozličně vrtěli. Hledím tedy sobě na ně ostřeji a spatřím nejprv, že každý v houfu mezi jinými chodě, masku na tváři nosí, odejde pak, kde by sám nebo sobě mezi rovnými byl, ji snímá, a do houfu jíti maje zase ji připíná. I chuť se mi udělá, abych pohleděl jací pak bez toho přikrytí jsou. A vidím, že všichni nejen v obličeji, al i na těle rozličně jsou zpotvořeni: byli trudovatí, prašiví, či malomocní; a mimo to některý měl svinský pysk, jiní psí zuby, jiní volové rohy, jiní osličí uši, jiní baziliškové oči, jiní liščí ocas, jiní vlčí pazoury, nejvíc pak bylo podobných opicím. I zděsím se a řeknu: „Jaké to potvory já vidím!““ Kde je domov?

Tady je důležitý okamžik pro toho mladšího syna. Okamžik, který ekumenický překlad vyjadřuje trochu nepřesně. My tam slyšíme „tu šel do sebe“, ale to v nás vzbuzuje představu, že se zastyděl. Ale tady jde o to, co vyjadřují Kraličtí: „On pak přišed sám k sobě“. Jakoby se probudil ze sna. On si uvědomil, že existuje domov. Jinde, než si myslel. Že tu je Otec, který domov vytváří. A teď tu je otázka, jestli je ještě pro něj. Jestli je ještě pro Jákoba. Jaké jsou podmínky vstupu do tohoto domova.

Právě proto jsem nesmírně vděčný za křty dětí. Právě proto jsem nesmírně vděčný za křest Vojty a Tadeáše. Protože podtrhuje ten základní důraz, který nám nabízí dnešní texty, který přinesl Ježíš z Nazareta ve svém svědectví, které skončilo křížem a vzkříšením. Domov pro člověka tu je. Nezávisle na tom, jestli ho člověk odmítne nebo ne. Domov pro člověka tu je jako Boží nabídka. Jako otevřená otcovská náruč. A toto máme vědět, o tom máme ujišťovat naše děti, o tom máme svědčit Vojtovi a Tadeášovi. Pán Bůh i jim nabízí domov. Stojí tu s otevřenou náručí pro každého. A diví se, kde že jsme se tak dlouho toulali. Tak to krásně vyjádřil Komenský:

Kdežspak byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Čehos v světě hledal? Potěšení? I kdežs ho hledati měl než v Bohu? A kde Boha než v chrámě jeho? A který chrám Boha živěho než chrám živý, kterýš on sobě sám připravil, srdce tvé vlastní? Díval jsem se, synu můj, kdyžs bloudil: ale již jsem se déle dívati nechtěl, přivedl jsem tě k sobě, tebe do tebe uveda. Nebo tu jsem sobě zvolil palác k bydlení svému.“ Amen.

 

 

Poslání: Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! 2K 5,19n