24.11.2013 Kol 1,13-20 (Jiří Ort)

uloz.to/xmETpKcE/131124-001-mp3

 

Uhříněves 24.11.2013

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás na bohoslužbách v poslední neděli církevního roku a zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

Amen.

Introit: Bůh sám, Bůh Hospodin promluvil a volá zemi od slunce východu až po západ. Ž 50,1

Píseň: 162

Modlitba: Pane Bože, náš Otče, s vděčností přicházíme v poslední neděli církevního roku, abychom děkovali. Za to, že jsme po celý liturgický rok směli naslouchat Tvému Slovu. Žes před námi otevíral příběhy, svědectví lidí, kteří se učili jít po Tvé cestě.

Chceme Ti poděkovat, že před námi otevíráš příběh a svědectví Ježíše z Nazareta. Že jsme směli a smíme se ptát, jak se Ježíšova cesta otevírá právě pro nás, pro naše rodiny, pro naše sborové společenství, pro člověka.

Především Ti chceme děkovat za ujištění, že ten, jehož svědectví života je pro nás tak zásadní, je tím, který s námi sestoupil do hlubin odmítnutí, prohry, ale Ty ses k němu přiznal a právě v něm jsi otevřel život pro každého z nás.

Za to vše Ti děkujeme a prosíme, buď tu dnes s námi. Amen.

 

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S 125

 

Čtení: Kol 1,13-20

Píseň: 680

Text: Jer 23,1-6

Haleluja. Po všechny dny byl Bůh naší chloubou, tvému jménu chceme vzdávat chválu věčně. Haleluja Ž 44,9

 

 

Starozákonní text jsem posunul jako text kázání, jakkoliv to není zvykem, prostě proto, že ten Jeremjášův pohled na společnost Božího lidu je něčím, co si uvědomujeme a co nás trápí. Nejde vůbec o to, že bychom útočili na představitele církví, o to skutečně nejde, jde spíš o ten popis toho, co se vlastně děje. Pohled na člověka. Ten odstředivý pocit, který z toho máme. Ovce jsou rozehnány, rozptýleny, jsou ztraceny, nikdo je nenavštěvuje, nedohlíží. To je něco, co nás trápí, a u čeho si uvědomujeme, že jsme součástí tohoto pohybu. Když jsem psal toto kázání, volal mi Matěj Opočenský, který je farářem ve Vršovicích a řekl mi, že se právě vrací z jedné adresy, kterou jsem mu dal a že ta sestra zemřela. Chodil jsem za ní na návštěvy, ale když potřebovala, aby za ní někdo přišel a pomohl jí odejít, rozloučit se, nebyl jsem tam. Nebyl tam ani Matěj, prostě proto, že tam ještě být nemohl. Ono je to logické, snadno vysvětlitelné, ale – ses. Brožková byla sama. Nikdo na ní nedohlížel, byla ztracená. A to je ten problém – my to vysvětlíme a skutečně to nejde – ale pro toho konkrétního člověka to nenapraví onen pocit vyloučenosti, zapomenutosti. Co s tím? A to je právě ten problém, kde podle slova proroka Jeremjáše selhávali představitelé Božího lidu.

Pohyb, který člověka vytěsňuje na okraj, vzdaluje ho od centra života. A pastýři, místo aby k tomu centru ukazovali, nabízeli pevný bod, který by se nepohnul, který dal naději i v těch nejtěžších chvílích osamocení, se stávají součástí tohoto decentralizovaného pohybu. Nechci hodnotit, co se stalo a děje kolem náhrad, ale ať už je to jakkoliv, nesmí nás tato skutečnost oddalovat od ujišťování, kde je centrum, u koho je centrum lidského života.

A my právě dnes, v poslední neděli církevního roku, před branami adventu, otevíráme knihu proroka Jeremjáše, otevíráme list do Kolos a snažíme se z toho chaosu jakoby vystoupit a připomenout si ten jediný pevný bod lidského života. A ono už v těch kritických větách z počátku čtení je zřetelná tato naděje."Mé ovce rozptylujete, rozháníte je a nedohlížíte na ně. Hle, já vás za vaše zlé skutky ztrestám, je výrok Hospodinův. Sám shromáždím pozůstatek svých ovcí ze všech zemí, kam jsem je rozehnal, a přivedu je zpět na jejich nivy a budou plodné a rozmnoží se. Ustanovím nad nimi pastýře a ti je budou pást, nebudou se již bát ani děsit a žádná nebude pohřešována, je výrok Hospodinův."” (Jer 23:2-4 CEP) Podle naší víry je tu naděje. Ne v člověku, ale v Hospodinu. Člověk rozptyluje, rozhání a nedohlíží, ale Hospodin shromáždí, přivede zpět a ustanoví pastýře, který bude dohlížet, který bude pást. Způsob, jakým Hospodin toto všechno učiní je takový nesmírně obyčejný: "Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí. A nazvou ho tímto jménem: »Hospodin - naše spravedlnost«." (Jer 23:5-6 CEP)

A tak se dostáváme k dnešnímu novozákonnímu textu. Abychom nahlédli, co to znamená. Co znamená Boží spravedlnost, jak ji máme chápat. Ono to není tak samozřejmé tento pojem pochopit. Uvědomit si biblické vnímání spravedlnosti. Protože to je něco, co člověk dostává od Hospodina, je to něco, čím Hospodin vysvobozuje. Nejde o jakési rozsuzování, ale určování života. Odstranění tlaku na život, vykoupení a odstranění hříchu.

A právě o tom mluví autor epištoly do Kolos. Vysvobození z onoho pohybu, do kterého byl člověk stržen. Vysvobození s hradeb, které nastavěl. A odkud bezmocně vyhlíží a neví, jak se dostat k Bohu zpět. Neví už ani o Bohu jako o řešení svého problému. Tento pocit znám, ten pocit známe. Uprostřed otázek, před které jsme postaveni, uprostřed úkolů, na které se necítíme. Ať už autor epištoly nebo prorok Jeremjáš náš ujišťuje, že z toho vířivého pohybu je cesta ven. Že zeď může padnout. Že dokonce už padla! O tom ujišťuje Pavel. Byli jsme vysvobozeni z moci tmy a přeneseni do království jeho milovaného Syna. Byli jme vykoupeni, byly nám odpuštěny hříchy, byli jsme smířeni. Toto vše už nastalo, to už má platnost, na to se můžeme spolehnout. S výhledem na začátek adventu se snažíme uchopit, popsat, co se to vlastně stalo, na co se to vlastně těšíme. Jak se můžeme dostat k Bohu. Nabídnout to sami pro sebe i lidem kolem nás. My to musíme sami pro sebe najít, abychom to mohli nabídnout druhým. Odsunout stranou všechno ostatní a hledat, co ta výpověď proroka a apoštola znamená, k čemu vyhlížíme.

A my slyšíme a vyznáváme, že ten, na koho se těšíme, koho vyhlížíme, ten pevný střed života, je Ježíš Kristus. Čteme, že je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření. Zřetelně tu stojíme tváří v tvář vyznání, že Ježíš, jeho cesta, je reprezentantem všeho, co Bůh připravil pro člověka.

Ano, to vidíme, to slyšíme. Ale stále znovu se nám vrací otázka, který ten střed zpochybňuje. Otázka, jestli ta ježíšovská cesta, kterou nám Pán Bůh nabízí, je skutečně řešením. Jestli je aplikovatelná do tohoto světa. Jestli na této cestě najdeme řešení pro výzvy, kterých se lekáme. Aby to ekumenický lekcionář ještě vyostřil, tak k těmto textům vybral ještě text z Lukášova evangelia, z pašijí, z Ježíšova ukřižování. O tomto Ježíši se mluví v listu do Kolos. Nejsme sami, na koho při pohledu na kříž dopadají pochybnosti.

A tento Ježíš, tento ukřižovaný, je obrazem Boha neviditelného a v něm a pro něj bylo stvořeno všechno. To je něco neuvěřitelného – tento Ježíš, ten ukřižovaný, je přítomný v dějinách i je jejich cílem. On je tím určujícím. Nevíme moc, co s tím. S bázní a třesením se přibližujeme k tomuto vyznání. A do toho zaznívá – tento Ježíš je také hlavou církve, která je jeho tělem.

Najednou, před branami adventu, jsme vtahováni do tohoto příběhu a dostáváme úkol. Vždyť my tu vyznáváme, že to, co je a čím má být církev, neurčují politici, jakkoliv se o to vehementně snaží. Ale neurčují to ani církevní představitelé. I oni i my se můžeme mýlit ve svých představách. „Ten, kdo určuje církev, je Ježíš Kristus, ten ukřižovaný a vzkříšený.“ Vždyť to on hlava a my jeho tělem.

A to máme před sebou. Ježíš přichází a vstupuje do všeho toho, co prožíváme. Vstupuje do našich radostí a starostí. Vstupuje do rozhodování, které jsou před námi. To je naše naděje. Protože ne my, ale on je ten, který přináší smíření do lidských životů. Tomu věříme. A proto chceme být součástí církve. Protože ona je tělem, jehož hlavou je Kristus.

Dobře. Co ale máme dělat, když toto vyznáváme? S čím chceme vstoupit do adventu? S čím chceme vstupovat do všeho dění kolem sebe? Na kterou stranu se máme přiklonit v konfliktech kolem nás? Na to nám dává odpověď forma textu z epištoly do Kolos. Protože tento text je hymnem. Je oslavou. Je díkem. A právě to je cesta. Děkovat. Snad nás to povede dál. Snad nás to povede k těm, kteří jsou zapomenutí, kteří jsou ztracení, kteří jsou opuštění. Jsem o tom přesvědčen. Když budeme děkovat, když budeme chválit Ježíše Krista jako obraz Boha neviditelného a prvorozeného všeho stvoření, tak On nás povede po své cestě a nabídne pomoc i tam, kde ty potřebné odevzdáme v modlitbě. S tím smíme jít vstříc adventu. V tom je naše naděje. Amen.

 

Píseň: 244

 

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane, ujistil jsi nás ve svém Slovu, že Tvůj Syn, kterého jsi poslal k člověku, jehož příchod si budeme připomínat, je tím, který otevírá náš život. Který je pevným bodem nejen našeho života, ale celých lidských dějin. Proto k Tobě voláme, proto Ti chceme odevzdat všechno a všechny, o které máme starost.

Dnes znovu myslíme na všechny, kdo se musí vyrovnávat se smrtí někoho blízkého. Zvlášť myslíme na rodiče, kteří ztratili své dítě. Myslíme na lidi na Filipínách, na lidi v Rize, kde mnoho lidí zahynulo při zhroucení obchodního domu.

Odevzdáváme Ti všechny, kdo se cítí opuštění v náročné sociální situaci. Prosíme za lidi bez práce, lidi bez domova, za ty, kdo jsou vylučováni, protože jsou menšinou. Pane, trápí nás, že se těchto lidí jako křesťané neumíme nahlas zastat.

Prosíme za práci Diakonie, za práci všech charitativních organizací. Prosíme, posiluj jejich pracovníky, povzbuzuj je, ujišťuj o tom, že jejich práci žehnáš.

Pane, prosíme za Tvůj lid, za církev. Prosíme za toto konkrétní společenství Tvého lidu. Pomáhej nám, abychom se odvážili přijímat Tvé slovo, pomáhej nám, abychom se nechali Tebou vést po cestě Ježíše Krista.

Abychom tak uměli být pomocí a povzbuzením lidem vedle nás.

Pane, voláme k Tobě s důvěrou a nadějí – navrať Hanku a Toničku zpět do jejich domova. Pomáhej jim a posiluj v jejich těžké situaci zajetí.

 

Pane, máme toho mnoho na srdci, za co bychom Ti chtěli děkovat i za co bychom Tě chtěli prosit. Prosíme, vyslyš nás nyní v tiché modlitbě.

 

Pane, voláme k Tobě společně s celou Tvou církví jako ke svému Otci:

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

Poslání: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své starosti Bohu.

Fp 4,4-6

 

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 614 (157)