24.12.2013 Mt 1,18-23 (Jiří Ort)

uloz.to/xSp8xwu2/131224-002-mp3

 

Uhříněves 24.12.2013

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás všechny na společných bohoslužbách na počátku Božího hodu vánočního ujištěním o Boží milosti.

Introit: Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje." Iz 9,1a.5

 

Píseň: 299 Ó ty radostný, čase vánoční

 

Modlitba: Pane Bože, přicházíme plni vděčnosti, naplnění atmosférou svátečních chvil. Zároveň si přinášíme ze svých domovů, ze zaměstnání, ze společnosti, mnoho otázek i pochybností nad svým životem i životem kolem nás. A do toho slyšíme svědectví o tom, že Ty přicházíš za člověkem. Že přicházíš za námi. Že Ti nejsme lhostejní, ale má o nás zájem. A dokonce si na náš život činíš nárok a nic a nikdo nás nemůže od Tebe oddělit, přemoci Tvoji svatou vůli. Vydělit nás z prostoru Tvého života.

Pane, jsme rozechvělí radostí a vděčností, ale zároveň nás trochu mrazí. Lekáme se a zároveň Ti z hloubi své duše děkujeme, že vstupuješ i do našich životů se svou milostí i nárokem.

Prosíme, přijmi životy naše, životy našich blízkých i celého svého stvoření. Uč nás naslouchat Tvému Slovu, abychom nesešli z Tvé cesty. Proměňuj naše srdce světlem své zvěsti, abychom i my dokázali být světlem druhým lidem. Amen.

 

Čtení: Mt 1,1-17

Píseň: 283 Slunce z hvězdy již vyšlo

Text: Mt 1,18-23

Haleluja. Nebesa se zaradují, rozjásá se země, vstříc Hospodinu, že přichází, že přichází soudit zemi. Haleluja.

 

Otevírá se před námi příběh, který dobře známe. A přesto se k němu stále znovu vracíme. Stále znovu se ho snažíme uchopit, pochopit. Je to jeden z příběhů, které člověka v naší kultuře provází dlouhé dějiny. A přestože se naše kultura mění, přestože se mění naše vnímání, ten příběh tu zůstává a my se jej snažíme uchopit z té pozice, ve které se ocitáme. A přitom se nám vlastně stále znovu otevírá.

A i pro nás má co říci. V naší době, která je vlastně tak trochu rozdvojená ve vnímání života. Na jedné straně jakoby neexistovala žádná platná pravidla, jakoby existovalo pouze to, co já chci, na druhé straně obrovské, nereálné nároky na člověka. Jsme vycvičení diváci Holywoodských filmů a přenášíme ten pohled do své reality. V těchto dnech vzpomínáme na Václava Havla, vzácného člověka. A mě se přitom vybavuje návštěva u jedné moc hodné paní ještě ve vršovickém sboru, která se na něj zlobila, protože se po smrti paní Olgy znovu oženil. On, který měl být vzorem a být takový, jací mi být neumíme, on pro ni zklamal, ukázal se být člověkem. Žijeme skutečně v době černobílého vidění, chceme vše napravit – a přitom mám trochu pocit, že ztrácíme cit pro skutečný život, který je často zamotaný. A právě do tohoto života promlouvá náš příběh.

Je to ještě podtržené tím, že tu před námi evangelista otevírá celý příběh Starého zákona. Celý příběh, celé dějiny Božího lidu. Onen rodokmen, seznam jmen, bychom mohli pročítat, zastavovat se u každého jména a připomínat si život toho konkrétního člověka. A divili bychom se. Od praotce Abrahama s jeho selháním v Egyptě, přes jeho vnuka Jákoba, který skutečně nebyl etickým vzorem, přes krále Davida s jeho zneužitím moci a další a další. Bible rozhodně nevytváří černobílou představu o lidském životě.

A to vidíme i na tom dnešním příběhu. Je velice zvláštní. Když si uvědomíme, že jej evangelista Matouš logicky psal až zpětně, po zkušenosti se Vzkříšeným Ježíšem. Přemýšlel, jak vyznat, kdo je to ten Ukřižovaný a Vzkříšený, ten Ježíš z Nazareta. Jaké místo měl a má v Božím plánu. Je překvapující, jaké kulisy k tomu zvolil. My už je známe, jsme na ně zvyklí, ale podívejme se na ně jakoby poprvé. A najednou vidíme, jak velice zvláštní jsou. Vůbec to nejsou kulisy pro narození toho, který má být nadějí pro život každého člověka. Nic moc pro Hollywood. Takto by to nesepsali.

Ale pro nás je to velice důležité. Protože to, co tu máme před sebou, není černobílé. Marie, která byla zasnoubena Josefovi, čekala dítě. Ovšem ne s Josefem. Skutečně hodně zvláštní představa oslavného příběhu pro příchod Spasitele. A přece právě tak tento příběh vstupuje do našich životů, které také nejsou černobílé. Ano, bezesporu, evangelista tu chce vyjádřit Ježíšovo synovství Boží. Že toto dítě je tím, kterého Pán Bůh poslal na tento svět. Ale, to přece mohl vyjádřit i jiným způsobem. Těch příběhů o lidech, které jejich okolí vyznávalo jako božské syny bylo v lidských dějinách víc. Žádný však nebyl tak obyčejný. Matouš ale zvolil právě tento způsob, pro nás velice zvláštní. V završení dějin Božího lidu a jeho nového počátku se otevírá prostor pro soucit, odpuštění, společnou naději.

Máme před sebou scénu, která by byla velice jednoduše řešitelná. Josef byl spravedlivý muž a ve chvíli, kdy se dozvěděl, že Marie čeká dítě, které nemohlo být jeho, se nechystal vyvolat nějakou scénu, ale chtěl Marii prostě v tichosti propustit. Měl na to bezesporu právo. Ale právě v této chvíli lidské spravedlnosti, lidského práva, vstupuje do této situace Hospodin. Už před Ježíšovým narozením se to všechno protáčí. Tam, kde nastupují rozhořčené hlasy s tím, co že to je za ženskou, tam, kde u nás nastupuje volání po spravedlivém potrestání, tam se otevírá místo pro Boží děj. Tam, kde my končíme, tam Pán Bůh začíná.

A je to zřetelné už v té výzvě k pojmenování syna jménem Ježíš. „On vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“. Toto slovo nutně vyvolalo v myslích židokřesťanských posluchačů vzpomínku na Mojžíše. Základní postavu židovských dějin. Vyvolalo vzpomínku na onu cestu z Egypta do zaslíbené země. Z prostoru života, který nebyl k životu, života pod mocí hříchu. Tedy života, který odmítal vztah s Bohem a tedy i přijetí sebe sama. Bibličtí svědkové jsou přesvědčení, že nás v plnosti zná pouze Hospodin. On nám ukazuje nejen své cesty, ale i nás samé. O to jde, když mluvím o ztrátě života v hříchu. Nejde tedy o součet chyb a provinění, ale o život samotný. Takový je stav věcí. A otázkou pro evangelistu Matouše na počátku jeho spisu je, co se s tím dá dělat.

Odpověď je zřetelná. Pán Bůh vstupuje do tohoto světa, do lidských životů a to první, co udělá, je, že zastavuje tu naši spravedlnost. Byť by to bylo jasné a logické. Ale toto není cesta, která by dala život, vyvedla nás z toho prostoru, kde máme pocit, že už není budoucnost. Tou jedinou cestou je cesta Ježíše z Nazareta, který už před svým narozením je zaslibovaný Zachránce, Spasitel, Mesiáš – a zřetelně jiný, než bychom čekali.

Otázka, která nás ale denně napadá, je, jestli tato cesta odpuštění a společné naděje, cesta života, má budoucnost. V konfrontaci s tou lidskou spravedlností, s tou naší snahou zadupat do země to, co nechceme, aby patřilo do lidského života. Jestli to vůbec jde.

A proto mám rád vánoční svátky. Právě tento náš text, který na naši otázku odpovídá velice prostince a přitom nádherným způsobem. Příběhem o narození dítěte. A tak se smíme radovat. Jakkoliv chybující, jakkoliv hledající, my smíme odcházet do našich domovů naplněni radostí a nadějí, protože i do našeho života vstupuje ta Boží spravedlnost. A tu smíme přijmout, v ní smíme žít, v ní smíme žít naše vztahy, prožívat radosti i starosti. Smíme tuto Boží spravedlnost plnou lásky a odpuštění přijímat a také nabízet. A smíme si být jistí, že uprostřed hledání a pochybností i pro nás všechny i pro lidi kolem nás platí slova anděla o tom, že je Pán Bůh s námi a neopouští nás: „'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh s námi'.“

Amen.

 

 

 

Píseň: S49 Bůh se sklonil k nám

 

Přímluvná modlitba: Pane Bože, přicházíme dnes, abychom Ti děkovali. Za dar života. Za dar Tvého života, který si dnes připomínáme. A chceme dnes poprosit za všechny, kterým tento Tvůj dar lidé okolo nich kazí.

Prosíme dnes za rodiny. Děkujeme za rodiny, které dnešní večer strávili v radosti a vděčnosti. A prosíme za rodiny, ve kterých právě dnešní večer podtrhl neporozumění. Prosíme o smíření, které můžeš dát jenom Ty, protože my ho už nejsme schopni.

Prosíme dnes za ty, na které jejich blízcí zapomněli. Prosíme za ty, kteří jsou v domovech pro seniory a právě o vánočních svátcích se cítí velice osamělí. Prosíme o Tvůj pokoj do rozbolavělých duší.

Prosíme za ty, kteří jsou bez domova. Prosíme za všechny sociálně vyloučené. Prosíme za lidi bez práce. Pane, stojíme bezradně před skutečností sociálních problémů a moc Tě prosíme, abys nám i všem, kteří mohou pomoci ukazoval jak a dával sílu tam, kde ji už ztrácíme. Prosíme o naději pro ty, kteří ji ztrácí.

Pane, dnes chceme poprosit za lidi v místech válečných konfliktů. Moc prosíme, aby Tvůj pokoj zavládl v lidských srdcích. Prosíme za všechny, kteří se snaží o smír. Pane, prosíme, žehnej jejich práci.

Pane, právě dnes k Tobě voláme svoji prosbu za unesené dívky, Hanku a Toničku, právě dnes prosíme i za jejich rodiny. Pane, prosíme o pomoc.

 

Pane, odevzdáváme Ti v tichosti své osobní prosby i své díky.

 

Voláme k Tobě spolu s celým Tvým lidem: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

 

Ohlášky: pozvání a přání

 

Poslání: Ať vaše radost, vaše dílo i vaše slova vypráví o vaší naději a jsou zaslíbením toho, co přichází od Boha.

 

Požehnání: Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Amen. 2Te 2,16n

 

Píseň: 655 Tichá noc