24.8.2014 Ex 1,1-22 (Jiří Ort)

uloz.to/xvMzTvpc/140824-001-mp3

 

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, všechny vás vítám na nedělních bohoslužbách a zdravím vás apoštolským pozdravem: „Milost našeho Pána, Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.“

Introit: Dopřej, Bože, modlitbě mé sluchu, neskrývej se před mou prosbou. Ž 55,2

Píseň: 613

Modlitba: Pane Bože, náš Otče, nepřicházíme jako ti, co všechno vědí a vše zvládají, ale jako ti, kteří Tě hledají. Přicházíme, protože se chceme ptát, jak rozpoznávat Tvou vůli, jak chápat Tvé jednání v našich životech i v tomto světě. Potřebujeme to vědět - kvůli sobě i kvůli svým blízkým, kvůli lidem kolem nás.

A tak Ti chceme poděkovat, že smíme přijít do tohoto společenství. Abychom naslouchali Tvému Slovu, abychom se vzájemně setkali, abychom se ptali, abychom sami vyprávěli, abychom za sebe navzájem prosili. Děkujeme Ti za tento dar. Děkujeme, že smíme věřit, že jsi tu s námi a povzbuzuješ nás k životu, abychom i my mohli být povzbuzením. Amen.

 

Čtení: Ex 1,1-22

Píseň: 189B

Text: Mt 16,13-19

Haleluja. Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno, uvádějte národům ve známost jeho skutky. Haleluja. Ž 105,1

 

Na dovolené jsem si přečetl strhující knihu „Strach ze svobody“ od Ericha Fromma. Psal ji počátkem 40. let minulého století, v době, kdy si lidé kladli naléhavou otázku, jak je možné, že tolik lidí nadšeně přitakalo fašismu. A ona ta otázka svobody není vůbec zastaralá ani dnes. Otázka, jak a zda vůbec je člověk schopen vyrovnat se se svobodou, po které zároveň velice touží. Bylo zajímavé číst z pera přesvědčeného ateisty sociologický a psychologický rozbor vzniku protestantismu a jeho základních důrazů. Zajímavé – a přiznám se, že to bylo zajímavé i svůdné promýšlet úplně nově to, v čem člověk vyrůstal a konfrontovat to s poctivou touhou osvobodit člověka k plnému životu. Životu, ve kterém by dokázal být sám sebou v tom nejlepším smyslu slova.

A do těchto úvah se najednou objevil text, který připadl na dnešní neděli podle ekumenického lekcionáře. Text z 1. kapitoly knihy Exodus, knihy popisující vysvobození Božího lidu, Izraele, z otroctví v Egyptě. Byla a je to pro mě výzva uvažovat pomocí dnešního textu nad lidskou svobodou, lidskou identitou.

Na problém jsem narazil hned na začátku. Ona totiž kniha Exodus není o lidské svobodě, lidské nezávislosti. Klíčová otázka této knihy je, zda bude Boží lid sloužit faraonovi nebo Hospodinu. Přiznám se, že mě to zaskočilo v mých úvahách, ale je to tak. Bibličtí svědkové, kteří se podíleli na přidávání příběhů do tohoto velkého příběhu exodu, byli přesvědčeni na základě své zkušenosti, že v lidském životě jsou tyto dvě síly – otroctví a Hospodin. Lapidárně toto přesvědčení vyjádřil Viktor Fischl ústy Adama Wahna z knihy „Dvorní šašci“: „Člověk může pověsit svůj život na Boha nebo na hřebík.“

Jenomže – abychom se k tomuto vyjádření mohli přidat, potřebujeme vědět trochu víc – jak o hřebíku – faraonovi, tak o Hospodinu. Hospodina nám autor představuje velice nenápadně. Před očima se nám to nehemží Božími intervencemi, Pán Bůh je v pozadí – ale je tu. A to zřetelně. Stačí si pročíst jména těch, kteří přišli do Egypta, stačí se podívat na počet členů rodiny Jákobovy – 70 - a srovnat ho se 7. veršem: „Ale Izraelci se rozplodili, až se to jimi hemžilo, převelice se rozmnožili a byli velice zdatní; byla jich plná země.“ V uších nám najednou zní slova z 1. kapitoly knihy Genese: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe."“ Hospodinovo stvořitelské dílo pokračuje. A Hospodin se zároveň přiznává k zaslíbení, které dal Abrahamovi: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno.“ Jasně tu tedy slyšíme – Hospodin je ten, který si pamatuje, který zná svůj lid. Je ten, který dává život a žehná mu.

Naproti tomu faraon je ten, „který už o Josefovi nevěděl“. Tedy nezná Josefa, toho, skrze kterého Hospodin nabídl život a zachoval jej. Faraon se staví proti životu. A to je základ toho, co máme vědět o „otroctví v Egyptě“. Je to moc proti životu. Není to něco, co bylo. Z čeho jsme se dostali a co už není. Nejsou to fašisté kdysi, nejsou to stalinští komunisté v 50. letech ani normalizační komunisté v letech 70. a 80. Toto spojení by bylo popření „moci proti životu“, kterou zažívají lidé dnes v jiných formách. Ta moc tu totiž stále je a stále znovu ubližuje a ničí lidi. Nedovoluje jim být lidmi.

Tady se setkáváme s mnohými vynikajícími lidmi, kteří se, stejně jako Erich Fromm, snažili a snaží popsat mechanismy, které hrozí zotročit člověka. Které mu brání žít. A my bychom si měli nechat líbit, když se jejich kritika týká i některých důrazů církve – i té, která vzešla z protestantských kořenů. Měli bychom pokorně naslouchat kritice tam, kde místo života vnucujeme vězení svých přestav o správné zbožnosti či správném chování – obrazně řečeno – od správného zjevu až po správnou modlitbu. A zvlášť tam, kde vnucujeme představy o správném vnímání Božího jednání. Jak snadné je zničit člověka tím, když mu budeme tvrdit, že Pán Bůh je garantem určité formy lidské identity.

My sami dobře víme, že se tak často děje a jsme z toho nešťastní. Trápí nás, když zvěst křesťanů lidem ubližuje, místo aby pomáhala. A trápí nás, když je lidem zavřena cesta k evangeliu, protože jim bylo ublíženo. To už není teoretické vyrovnávání s Erichem Frommem, to je život náš a lidí kolem nás. Je – co s tím? Pro mnohé lidi je příběh exodu skutečně polovičatý – protože lidé se tu vymaňují z jedné služby, aby se dostali do druhé.

Takže – co s tím? Nezbývá nám, než se znovu vrátit ke knize Exodus. A hledat a promýšlet, jak tato kniha o vyjití z otroctví mluví o Bohu. Nic jiného nám totiž nezbývá – než hledat, jakému Bohu vlastně věříme. Ono skutečně nestačí říci, že věříme v Boha. Pod touto vlajkou se dělo a děje mnoho zvěrstev. Musíme ke svému vyznání přidat – jaký ten náš Bůh je. A kniha Exodus nám ve svých úvodních verších jasně ukazuje Boha, který žehná. Žehná životu.

Jakoby nic víc. A přece se tu začíná příběh, který si připomínají znovu a znovu ti, kteří volají po vysvobození z ne-života. Velice prostě tu ve jménu tohoto Boha vystupují porodní báby, které tváří v tvář ne-života přitakávají životu, který zaslíbil a znovu a znovu dává Bůh Izraele. A to, co slyšíme je, že Pán Bůh se k jejich jednání přiznává a znovu žehná životu. „Bůh pak těm porodním bábám prokazoval dobrodiní a lid se množil a byl velmi zdatný.“

Takže ta služba, která se člověku nabízí jako alternativa ke službě faraonovi, skutečně není novým otroctvím. Je přitakáním plnému životu. A to dosvědčuje i ten, kterého Petr vyznal jako Mesiáše. Jako toho, který zachraňuje z ne-života a nabízí život. To skutečně není možné přehlédnout v příběhu Ježíše z Nazareta. Přišel, aby vstupoval tam, kde vládne zoufalství a odmítnutí a nabídl naději. Tento Ježíš reprezentuje Boha, kterému věříme. A toto vyznání je skálou, na které smíme stát. Pak jsme skutečně Boží církví. Pak svědčíme o nabídce života a ne nového otroctví. Pán Bůh nám v tom pomáhej. Amen.

 

Píseň: 684

 

Ohlášky:

 

Přímluvná modlitba: Pane, Ty žehnáš životu a my Ti za to děkujeme. Jen máme problém s tím, že kolem nás je tolik sil, které chtějí život ničit. Neumíme se s tím srovnat.

A proto Tě chceme především prosit, abys nás učil žít. Abys nás učil poznávat skutečný život, abys nás ho učil chránit. Abys nás učil být pomocí právě tam, kde je bolest a trápení. Abys nás učil být pomocí navzdory strachu – tak, jako jsi to učil ony izraelské porodní báby. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme Tě za nemocné v našem sboru. Prosíme za Vlastu Petráskovou, ze Alenu Kuščynskou, za ses. Nečasovou. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za naše blízké, kteří jsou nemocní, kteří jsou nešťastní a trápí se. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Chceme Ti dnes odevzdat ty, kteří procházejí krizí v partnerském vztahu. Dávej jim sílu o vztah bojovat, dávej jim sílu být pomocí svým dětem. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, vyznáváme, že jsme vyděšení ze situace na západě Afriky – v Libérii, v Sieře Leone, v Guinei, kde virus Ebola již zabil téměř 1500 lidí. Pane, prosíme Tě o posilu těm, kteří se snaží pomoci. Prosíme o posilu těm, kteří ztratili své blízké. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Pane, vidíme obdivuhodné lidi, kteří se snaží životy zachraňovat, ale také ty, kteří je ničí z touhy po moci a z fanatismu. Vidíme situaci v Íráku, na Ukrajině, v Palestině a je nám úzko, protože nevidíme cestu k nápravě. Šílenství zloby je příliš veliké. Prosíme Tě za všechny, kdo se snaží o smíření, prosíme za všechny, kdo těmito válečnými konflikty trpí, ať už patří ke kterékoliv straně. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme Tě znovu a znovu za Hanku s Toničkou, za unesené nigerijské dívky i za jejich rodiny. Za ně Tě, Pane, prosíme.

 

V tichosti Ti nyní odevzdáváme své osobní díky a prosby.

 

Pane, spolu s celým Tvým lidem k Tobě nyní voláme jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

Poslání: A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná. 1K 15,58

 

Požehnání: Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem. Pán se všemi vámi. Amen. 2Te 3,16

 

Píseň: 411