25.5.2014 Ef 2,11-22 (Jiří Ort)

uloz.to/xN7rzWYt/140525-001-mp3

 

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, vítám vás na bohoslužbách, kam jsme byli pozváni, ujištěním, že Pán, bohatý ve svém milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v Jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši.

Inntroit: Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, budu vám vyprávět, co mi Bůh prokázal. Ž 66,16

Píseň: 219 Hory, doly, stráně

 

Modlitba: Pane Bože, chceme moc děkovat za všechny dary, které od Tebe dostáváme. Za dar druhého člověka, za dar společenství. Za dar ochoty ke smíření, který nám vkládáš do srdcí, když jsme zraněni, když nemáme chuť dál pokračovat ve vztahu – ať už s lidmi nebo s Tebou.

Pane, děkujeme za sílu evangelia, dobré zprávy o Ježíši z Nazareta, kterého jsi pro nás poslal na tento svět a jehož životem, smrtí a vzkříšením jsi ukázal a potvrdil svou cestu za člověkem a s člověkem. Děkujeme, že nám znovu a znovu potvrzuješ, že nejde pouze o informaci, že nejde pouze o etický vzor, ale o sílu, která proměňuje lidské životy.

Prosíme, abys tu byl dnes s námi, abys nám otevřel srdce pro svou cestu v tomto světě. Amen.

 

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S360

 

Čtení: Lk 15,11-32

Píseň: 691

Text: Ef 2,11-22

Haleluja. Ať vzdají Hospodinu chválu Ti, kdo k němu úpěli. Za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná. Haleluja.

 

Minulou neděli jsme otevřeli texty předcházející těm dnešním. I když podobenství o milosrdném otci jsme dnes přečetli celé, abychom všichni mohli slyšet i tu první část, protože bez ní by ta druhá, týkající se staršího syna, byla nejasná. A k tomu nádherný text o smíření skrze Krista z epištoly do Efezu.

Když se zaposloucháme právě do epištoly, objeví se nám před očima mohutný obraz hranice. To vyjadřují ony dvojice výrazů: „Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír.“ Hranice, přes kterou z lidských sil není možné přejít. To by nebyl takový problém, kdyby na té druhé straně nestál člověk. To by nebyl takový problém, kdyby na té druhé straně nestál Bůh.

To máme před očima v Lukášově podobenství. O to silněji, že je to vyjádřeno obrazem rodiny. Bratr se vrací domů, otec mu vychází vstříc. A my najednou zjišťujeme, že toto otcovo jednání je stejné pro oba bratry. Oběma otec vychází vstříc. Ten mladší se ale vrací ze světa, kde rozhodně nežil příkladně. Sem by se hodil popis z epištoly do Efezu: „Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě.“ Tady se nemluví o církevní příslušnosti, ale o orientaci v životě, kterou Bůh nabízí. Zřetelná hranice – ale přes ní vychází otec vstříc. A přijímá mladšího syna, vystrojuje hostinu, dává mladšímu synovi prsten, znamení, že vše, co má otec, je i synovo.

Do této situace se vrací starší syn a když se dozví, co se stalo, odmítne vstoupit do domu. Otec má znovu pouze jednoho syna. A tak znovu překračuje hranici, znovu vychází vstříc – tentokrát tomu staršímu synovi a ujišťuje ho, že ve vztahu s ním se pro něj nic nemění, že všechno, co má otec, patří i tomu staršímu synovi. „Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.“ Otcova láska obejme oba syny, oběma náleží vše, co má otec, oba mají vše a ani jeden nebude strádat. Máme tu před sebou obraz Boží lásky, Boží spravedlnosti, kterou přišel zvěstovat Ježíš z Nazareta. Spravedlnosti, která nabízí cestu k sobě navzájem a cestu k Bohu.

Lukášovo podobenství mluví o křesťanech ze židů a křesťanech z pohanů. Jasně svědčí o tom, že patří do jednoho domova. Že je tam Pán Bůh chce mít všechny. Jen si člověk říká, že my už toto neřešíme. Že, po pravdě řečeno, nás ani tak nevzrušuje rozdělení církve na jednotlivé konfese, na skupiny uvnitř církví podle spirituality. Vždyť se stačí rozhlédnout a uvidíme rozdělení, které je kolem nás. Bolí nás, jsme z něj nešťastní. Ať se to týká rozdělení osobního, sociálního, ekologického, společenského nebo mezinárodního. Ano, bolí nás rozdělení církve, chceme ho řešit. Máme velikou radost, že se vzájemné vztahy posouvají. Dnes vzpomínáme na vznik sboru, na otevření kostela a uvědomujeme si to, o čem mluvil Tomáš Trkovský při otevření výstavy - jak fantastické, jak se od té doby posunuly vztahy s katolickou církví. Že ještě bratr farář Petřík začal s ekumenickými biblickými hodinami, že ho ovlivnilo ekumenické společenství v Taize. To jsou krásná svědectví, ale kdybychom zůstali pouze u těchto důrazů – budeme ještě k něčemu tomuto rozdělenému světu? Mají tedy naše texty ještě co říci dnes?

Když se podíváme na text z epištoly do Efezu, uvědomíme si veliký důraz na Ježíše Krista jako toho, který smiřuje svou obětí na kříži. „Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.“ Ano, autor má před očima konkrétní rozdělení. Zjevně stejné rozdělení jako evangelista Lukáš. Ale možnost smíření tu je pouze proto, že Kristus svou obětí na kříži uskutečnil smíření rozdělení jako takového. Uskutečnil, chcete-li kosmické smíření. Kdybychom vzali Lukášovo podobenství jako základ, je tu otevřená Boží náruč, která ruší jakékoliv hradby mezi lidmi a mezi lidmi a Bohem. Všichni jsou zváni domů, nikdo nemusí a nemá zůstat přede dveřmi.

Je důležité si tento obecný důraz uvědomit. Ale stejně tak je důležité neutíkat z dějinně konkrétního smíření, zrušení oné hradby. Protože jinak by tu byla pouze krásná myšlenka se silnou nejistotou, jestli je to vůbec proveditelné. Jestli ono „kosmické“ smíření má praktický dopad do lidských životů. Proto jsou tak důležitá ona další slova z epištoly do Efezu: „Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině.“ To není vzdálená teorie, rodina je něco velice praktického, co se nás dotýká naprosto bytostně v každé chvíli každého dne.

A proto se o ní také musíme starat. Musíme vědět, jak se v ní orientovat, co vlastně znamená ono smíření. A tady autor epištoly nabízí obraz úhelného kamene. To není takzvaný klenák, tedy kámen, který drží při sobě oblouk. V tom obraze z epištoly by to nebylo příliš logické. Úhelný kámen byl kamenem základu a to kamenem rohovým, od kterého se celá budova odměřovala. A najednou tu vidíme základy stavby, kde jsou apoštolé – zjevně i Pavel – a proroci, stavbou, kde pro nás jsou lidé, na které dnes ve sboru vzpomínáme, lidé nejen z tohoto sboru, kteří nás svým svědectvím ovlivnili, kteří nám ukázali, podle čeho se měří stavba, jejíž jsme součástí. A najednou se ukazuje, že není zbytečné starat se i o ty konkrétní vztahy mezi církvemi, mezi různými konfesemi, různými spiritualitami. Mezi lidmi. Je tu před námi konkrétní stavba církve, kterou je i tento sbor. Konkrétní místo svědectví, že existuje smíření v Kristu. Ne podle lidských měřítek, podle historie, podle kultury, ale v Kristu. Místo svědectví o domově, kam smí přijít každý, kde Otec vychází vstříc s otevřenou náručí.

Amen.

 

Píseň: 678

 

Ohlášky:

Přímluvné modlitby: Pane, chceme moc poděkovat za ujištění o Tvé milosti, o lásce, která nás vede ke smíření spolu navzájem i s Tebou. To je právě to, co nás trápí, s čím si nevíme rady, kde neumíme pomoci.

Pane, chceme Ti dnes odevzdat všechny, kteří trpí rozdělením. Prosíme za ty, kteří rozdělení zažívají v těch nejbližších vztazích, v rodinách. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti generační neporozumění. Prosíme, abys nám dával sílu narušit hranici, která je tvořena nedostatkem empatie i sobectvím. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za vztahy v práci, v místech bydliště, s lidmi, kteří žijí vedle sebe. Prosíme, abychom i v těchto vztazích přijímali ujištění, že i sem vstupuješ a nabízíš smíření.

Prosíme za situaci ve společnosti – a to nejen naší. Trápí nás, že i my přispíváme k rozdělení a prosíme o smíření. Z to Tě, Pane, prosíme.

Pane, je nám smutno z rozdělení v církvi. Je nám smutno, když je v církvi stavěna ideologie před člověka. Když jsi Ty sám stavěn jako záštita lidské nelásky a nesnášenlivost. Prosíme, prolamuj svým Duchem svatým kamenná srdce. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za oběti násilí. Jsme vyděšeni z vražd v židovském muzeu v Bruselu. Prosíme za čtvrtou oběť, o jejíž život lékaři bojují. Prosíme za unesené dívky v Nigérii i Hanku s Toničkou unesené v Pákistánu. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za postižené povodněmi na Balkáně. Za to vše Tě, Pane, prosíme.

 

Pane, odevzdáváme Ti v tichosti své osobní díky a prosby.

 

Spolu s celým Tvým lidem k Tobě voláme jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

 

Poslání: Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! 2K 5,19n

 

Požehnání: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

2 Kor 13,13

 

Píseň: 200 V Tvé síle, Pane Bože můj