25.5.2014 Mk 5,1-9 slavnosti k 90. výročí otevření kostela (Jiří Ort)

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás v evangelickém kostele v Uhříněvsi, kde při tak krásné příležitosti jako je 90. výročí otevření tohoto kostela smíme být hosty Božími.

Introit: Hospodinova milosrdenství je plná země. Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup. Ž 33,5b.6

 

Píseň: Ž 150 Chvaltež nejmocnějšího (u radnice)

 

Modlitba: Pane Bože, děkujeme za Tvé pozvání. Děkujeme, že se tu smíme společně radovat a děkovat, ohlížet se za ději, které jsou už vzdálené a přece jsou součástí našich životů. Jsou součástí Tvého děje, dějin Tvého jednání s člověkem.

Pane, děkujeme Ti, že dnes všichni smíme znovu přijmout Tvé ujištění, že Tvé jednání se týká i nás. Že Ti patříme. Děkujeme, že ve všech svých trampotách, ve všem svém hledání a tápání smíme vědět, že i my jsme součástí Tvých dějů a nikdo a nic nás z nich nemůže odstranit.

Prosíme, buď tu dnes s námi a otevírej nám oči pro život, který nabízíš a který stojí za to žít. Amen.

 

Čtení: Mk 4,1-9

 

Haleluja. Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno, uvádějte národům ve známost jeho skutky. Haleluja. Ž 105,1

 

Mám rád knihu Emile Ajara Linka důvěry. Četl jsem ji kdysi, nepamatuji si podrobnosti, ale pamatuji si onen základní důraz – hlavní postavou je starý žid Šalamoun Rubinstein a jeho jednání je neustálou otázkou pro čtenáře i vypravěče. Šalamoun, král Šalamoun, jak se mu říká, se jakoby bouří proti zaběhaným pravidlům života. Proti času, proti všemu, co bere život. Proti tomu, že se zapomíná na obyčejné lidi, obyčejné osudy. Na ty, kteří zůstávají sami a nikdo na ně nemyslí. Sbírá pohledy a připomíná si lidi, kteří ty pohledy kdysi poslali. Připomíná dávné osudy, dávná trápení i radosti, dávné lásky i zklamání. Staví pomníky těm, kterým se pomníky nestaví. Živým i mrtvým.

Je to kouzelná knížka. A mluví mi z duše. Právě pro toto oživení minulosti, postavení pomníku těm, kteří se tak snadno vytratí z naší paměti, mám rád výročí. A vzpomínání. Proto jsem tak vděčný za dnešní den, za výstavu, za sborník. Jsem vděčný za vzpouru proti času. Za nabídku naděje těm, kteří mají pocit, že jejich život už nikoho nezajímá. Pro mě je toto dnešní setkání svědectvím o naději.

Proto se stalo motem našeho sborníku slovo z podobenství, které jsme dnes četli. Podobenství o rozsévači. Vrátil jsem se k němu a pročítal ho. Nechal jsem si před sebou plynout prostý obraz toho, který vychází na své políčko, v zástěře semínka, zárodek života a ten rozhazuje na zem. Znovu a znovu se pohybuje ruka rozsévače v důvěře, že tato práce k něčemu je. Že má budoucnost. Že není marné nabízet zrno zemi. Už jen tento obraz mě přijde fantastický. Jsem městský člověk a zřejmě právě pro tu odtrženost od země, od prostého a zároveň obrovského zázraku přírody ztrácím tuto prostou důvěru, se kterou máme přijímat dar života.

Ono se skutečně stačí rozhlédnout, všechno kvete a raší. Těšíme se z toho, s radostí a nadějí čekáme narození dětí kolem nás. A přesto jakoby mi to stále nedochází. A Ježíš přichází a krok za krokem, obraz za obrazem vypráví svůj příběh, své podobenství. Je tu dar života. Dar Božího života pro člověka. Nová a nová nabídka zrna, které může zapadnout do připravené půdy. Může a nemusí. V tom je Ježíš realista. Není naivní. Vidí kolem sebe to samé co my. Vidí lidskou neschopnost přijmout dar života. Vidí skepsi a odmítnutí – vidí skalnatou půdu. Vidí lidskou slabost v žáru dne tváří v tvář všem překážkám – vidí bodláčí, které je silnější. Vidí vše, co rozptyluje – ptactvo, které sezobe zrníčka dřív, než si jich vůbec všimneme. A vidí také jakési zbožné nadšení, které si vytvoří iluzi o jiném životě a zdá se, že semínko nese plody. Rostlinka roste, ale nemá dost hluboko zapuštěné kořeny a usychá. Život zakotvený v jiné realitě než je skutečnost obyčejného dne, ten nemá budoucnost. A v tom všem se ztrácí lidské životy.

Ano, to všechno kolem sebe vidíme. Je nám z toho smutno a bouříme se proti tomu. I tou dnešní slavností. V té knížce od Emile Ajara se „král Šalamoun“ bouří s obrovským nasazením. Chce oslavit právě obyčejný život navzdory všem – i navzdory Pánu Bohu. Jakoby si v tomto podobenství Ježíš povídal se Šalamounem Rubinsteinem i s námi. „Ano, je to skvělá vzpoura, kterou tu provozujete. Ale proč se bouřit? Proč prostě nepřitakat tomu životu, který Pán Bůh nabízí? Právě tomu obyčejnému životu? Přitakat právě v tom, že poděkujeme za své blízké, než jdeme spát, že se těšíme z úspěchů svých dětí a těšíme se na jejich vyprávění. Že jsme vděční za člověka, se kterým smíme procházet životem. Že jsme vděční za lidi z historie tohoto sboru, jehož jsme i my součástí. Že přijímáme odpovědnost za své blízké i lidi kolem sebe v práci. Odpovědnost za práci samotnou. Přitakat Božímu daru života.“

A jiná zrna padla do dobré země a vzcházela, rostla, dávala úrodu a přinášela užitek i třicetinásobný i šedesátinásobný i stonásobný.“ Tam, kde přijmeme tento dar, tam se dějí věci. Tam, kde přijmeme skutečnost vzkříšení, Boží přitakání životu v Ježíši z Nazareta, tam se dějí věci. A toto přitakání nemůže změnit ani smrt. Ani smrt a naše slabá paměť. Smrt a zapomění nic nemění na tom, že Pán Bůh nám nabízí život. Budoucnost u sebe, kterou nic nemůže zrušit.

V této vděčnosti, v jistotě této naděje chceme dnes vzpomínat a děkovat. Za dar tohoto společenství, za dar těch, které máme kolem sebe, za dar těch, které si již Pán povolal. Tak se tedy radujme a děkujme.

Amen.

 

Píseň: Ž 84 Věčný Bože, silný v boji (v kostele)