27.4.2014 J 20,19-23 (Jiří Ort)

uloz.to/xgZ96FUV/140427-001-mp3

Uhříněves 27.4.2014

Čtení: J 13,1-17

Text: J 20,19-23

Haleluja. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Haleluja. Ž 118,24

 

Vojín Wesley Jackson z knihy Williama Saroyana se připravuje na válku, hledá otce i odpověď na mnoho otázek. Otázek, které vyvolává zmatek konfrontace hledání sebe, chuti do života a faktu, že má jít a bojovat. Konfrontace obyčejného života a obyčejné touhy se strachem a zmatkem. Hledá odpovědi, hledá otce, hledá dívku, se kterou by se mohl rozloučit před odchodem do války. Na stránkách knihy se před námi otevírá to, co je pro člověka důležité i to, co právě to důležité ohrožuje a ničí. Otevírají se nám oči pro člověka, který hledá naplnění života v těch nejzákladnějších věcech. Otevírají se nám oči pro lidské vztahy, základy lidské bolesti a trápení, pro zdroj pocitu štěstí v našem životě. Cítíme tu lidskou touhu i lidskou bezmoc.

Vzpomínám si, že jsem knihu Dobrodružství Wesleye Jacksona byl schopen číst pouze po malých úsecích. Jakoby nebylo možné jít rychleji, než plyne život hlavního hrdiny. Jakoby nebylo možné uchopit a pochopit vše rychleji, než jak plyne život.

I tehdy byly Velikonoce. I vojín Wesley Jackson byl věřící člověk. I u nás byly Velikonoce a i my toužíme po životě, ve kterém bychom měli své místo, který by měl smysl a který by byla radost žít. I my chceme být lidmi - abychom se mohli těšit z lidských vztahů, abychom se uměli radovat, když se narodí miminko, abychom se uměli těšit ze vzpomínek na ty, kteří odešli, abychom se uměli těšit z úspěchů toho druhého, abychom uměli pomáhat těm, kteří pomoc potřebují a odpouštět tam, kde je odpuštění potřeba. Abychom si uměli být věrní a vážili si hodnoty všeho toho, co dostáváme.

Přešly Velikonoce a my jsme spolu s učedníky za zavřenými dveřmi. Jsme pevně zavřeni a nechce se nám vylézt ven, zvlášť proto, že tyto svátky v našem sboru byly tak krásné, že nám spolu bylo dobře. A také proto, že za dveřmi nás čeká svět Wesleye Jacksona. A mě se do něj nechce. Ani se mi nechce znovu otevírat stránky té knihy. Dveře jsou zavřené a přece nám evangelista Jan dosvědčuje, že lidská úzkost a strach nedokáže zabránit vzniku života. Ježíš vstupuje do středu mezi učedníky a dává jim pokoj. Ta slova „Pokoj vám“ nejsou pouhým přáním, Ježíš tu vnáší něco nového, dar, který má moc proměňovat situaci za zavřenými dveřmi. Ten Ježíš, který byl ukřižován, ten, který prohrál se světem, se kterým se vyrovnává vojín Wesley Jackson a se kterým se vyrovnáváme i my. Tento Ježíš tu stojí, ukazuje své rány a dává pokoj všem nám, kterým se nechce do života, toho často krutého života, který je za dveřmi.

Stačí si jen trochu zavzpomínat na texty Janova evangelia a vybaví se nám hned Ježíšovo slovo: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“ A skutečně, Jan vyznává, že sotva učedníci Ježíše uviděli a poznali, zaradovali se. Byli naplněni radostí. Radost vytěsnila úzkost a strach. Jakoby už začalo fungovat království Boží. Vstupuje tu do zavřených dveří spolu se Vzkříšeným.

Působí to dojmem, že Ježíš vstupuje do našeho života po velikonočních svátcích a dává ho dohromady. Bere nás do školy, abychom se naučili žít se zvěstí, která všechno obrací vzhůru nohama. Odstraňuje to falešné, co se nás zmocňuje. Ví o naši úzkosti a odstraňuje ji tam, kde likviduje život. Ví o našich jistotách, které jsme si vybudovali, abychom se úzkosti zbavili a Ježíš je odstraňuje tam, kde nás uzavírají do falešného světa a sám buduje náš život uprostřed reality. Skutečný život. Život otevřený pokoji.

Slyšíte to? Stačí chvilku naslouchat a jakoby ten svět byl jiný. A přece si musíme dát líbit korekci. Zdá se nám jiný svět kolem nás poté, co jsme mluvili o tom, že Ježíš přinesl pokoj a učedníci se zaradovali. Otevři tedy dveře a nakoukni za ně! Co vidíš? Svět Wesleye Jacksona se vším, o čem jsme mluvili před chvílí. Svět, ve kterém si budeme zítra připomínat oběti holocaustu. A přece je tu Ježíš a říká: „Pokoj vám!“. A nejen to, On přichází a chce, abychom nejen otevřeli dveře a nakoukli za ně, ale abychom také vystoupili z naší sevřené a jisté místnosti a do toho světa vstoupili. Do světa, který ukřižoval Ježíše z Nazareta. Abychom do něj vstoupili a byli všem lidem tím, čím byl Ježíš z Nazareta nám. Jakoby ten pokoj nebyl jen tak. »Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás."«

A jsme znovu u toho – je kříž Velkého pátku skutečně vítězstvím? Mám sílu na to přijmout Ježíšovo poslání a být svědectvím uprostřed světa, uprostřed světa Wesleye Jacksona?

»Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."«

Dveře se otevřely, my přivíráme oči před prudkým světlem, rozhlížíme se a jasně slyšíme, že tady nejsme proto, abychom zůstali stát, ale že máme vykročit a žít. Tak jako byl do tohoto světa vyslán Ježíš, tak máme jít i my. Tady jsem se zastavil v psaní, tady se zastavujeme i my, protože najednou váháme. Váhám. Nevím, co mám dělat. Slovo o odpuštění a neodpuštění hříchů zní velice mocně a bere si pro své adresáty pravomoc, kterou nechci, které se lekám, protože vidím při pohledu zpět i pohledu kolem sebe, jak ji lidé zneužívali a zneužívají. Soudní pravomoc lidí, kteří patří Ježíši z Nazareta, tomu, který byl ukřižován a vzkříšen. Vidím nároky těch, kteří tvrdí, že znají správné učení a mohou proto soudit. Vidím nároky těch, kteří tvrdí, že znají normy správného života a mohou proto odsuzovat a hýbat životy těch, kteří tomu nerozumějí. A Ježíš i mě dává do ruky toto slovo odpuštění a neodpuštění, já ho nechci, stojím přede dveřmi a mám před sebou život, do kterého mám vstoupit jako ten, který byl poslán Ježíšem, který je Kristus.

Ohlížím se po Jeho životě. Rozhlížím se kolem sebe a přemýšlím, co to po mě Ježíš vlastně chce. Rozhlížím se a vidím Ježíše z Nazareta, jak v Janově evangeliu na začátku pašijí umývá nohy učedníkům a ptá se i mě: »"Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“«

Slyším a snažím se pochopit. Naslouchám, rozhlížím se a zároveň listuji knihou Dobrodružství Wesleye Jacksona a hledám. Vidím Wesleye Jacksona, jak obyčejně, jednoduše naslouchá lidem kolem sebe, doprovází je a i uprostřed svého hledání je pomocí. Vidím nabubřelé nositele velkých slov, kteří nevědí, co říkají a při vší své moci je právě to, na čem staví odsouzeno jako směšné a zbytečné. Vidím Ježíšovu službu lásky, která nabízí odpuštění všech vin, které člověk s sebou vleče životem. Zároveň vidím, jak tato služba lásky jasně odsuzuje hřích, který se shlédl v moci nad člověkem, který považuje kříž Velkého pátku za své vítězství.

Stojíme na prahu místnosti, která byla ještě před chvílí zamčená. Dostali jsme svědectví kříže a vzkříšení. Dostali jsme dar Ducha svatého, který je úzce svázán s tímto svědectvím nového života. I nás Pán probudil k novému životu, bere nás za ruku a vede ke službě, ke které nás připravil. Vede nás k tomu, abychom se stali tím, čím chce On. Abychom se stali lidmi. Uprostřed tohoto světa. Uprostřed světa, který často bolí. Uprostřed světa Wesleye Jacksona, světa válek a utrpení a lidské touhy, lásky a přátelství. Světa, ve kterém stojí Ježíš uprostřed nás a říká: „Pokoj vám.“

Amen.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poslání: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. 2K 5,17-19