29.3 - Mk 15,33-39 (Jiří Ort) - Velký Pátek

 

Čtení: Mk 10,35-45

Text: Mk 15,33-39

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.

 

Kdo je Ježíš? To je téma Markova evangelia. My to vlastně víme. Už od začátku Markova spisu. My jsme vlastně směli naslouchat zvenčí při Ježíšově křtu, takže jsme slyšeli Boží přiznání k Ježíši z Nazareta. „Toto je můj milovaný syn, toho jsem si vyvolil.“ Víme to, a přece nás evangelista bere na cestu spolu s učedníky, na cestu následování. To jsme tak trochu prožili v textech včera na Zelený čtvrtek. Aby se zhmotnila ta představa Božího syna. Abychom pochopili Boží cesty s člověkem. Aby naše vyznání, že Ježíš je Boží syn, nebylo jen zbožnou frází.

To riziko je skutečně veliké. Proto jsem vybral dnešní první text. Učedníci tu vlastně projevují absolutní důvěru v to, že Pán Bůh je s jejich mistrem, že v něm, v Ježíši z Nazareta, je budoucnost. A oni chtějí být této budoucnosti účastní. Chtějí být Ježíšovi co nejblíže a po pravdě, když už s ním tady na světě prožívají různé ústrky, tak by si také chtěli užít Jeho slávy. Jestli si vzpomínáte na reakce v naší církvi v r.1989, když byl tehdejší synodní senior Josef Hromádka jmenován do té první, Adamcovy vlády, tak se vám vybaví, jaká se ozývala radost, že teď tam máme svého člověka a bude to pro nás dobré. Protože k němu patříme. On nás zná, ví o nás. Konečně máme zastání. To je prostě lidské.

Ježíš se snaží nás navést na správnou cestu naprostým přetočením logiky tohoto světa. „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;

a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.“ (Mar 10:43-44 CEP) Ale to není všechno – Ježíš vyhrocuje tento nárok upozorněním na to, co ho čeká. Na skutečnost Velkého pátku. Na něco, co je pro učedníky i pro nás nepochopitelné. Jsem přesvědčený o tom, že na tom nejsme lépe než učedníci. Že na Veliký pátek sice známe ten příběh, dokonce máme výhled k Neděli vzkříšení, ale přesto nás Ježíšova smrt na kříži stále znovu provokuje, stále nás trápí. Já mám skutečně rád pohádky, mám rád dobré konce, mám rád, když vztah vyústí do svatby a šťastného společného života. A trápí mě, když to tak není, když je život o něčem jiném. Když je v něm bolest, opuštěnost, strach, trápení. Když si lidé dokáží ubližovat kvůli jinému politickému názoru. Když zapomínají na základ lidskosti. Jsme s tím konfrontováni a způsobuje nám to bolest. Protože nechceme, aby to tak bylo.

Do toho přichází Ježíšovy předpovědi utrpení. Do toho přichází Ježíšovy otázky učedníkům, jestli s ním mohou sdílet jeho osud a naivně suverénní  odpovědi, že ano, že samozřejmě. A pak přichází skutečně události Velkého pátku. Do toho přichází kříž a já se učedníkům vůbec nedivím, že si to představovali jinak. Protože tak jsme prostě nastavení. Nechceme, aby Ježíš byl na kříži opuštěn, nechceme slyšet ten zoufalý výkřik žalmu 22. Postrádá to logiku, že Boží syn má končit svůj život tímto způsobem. Že by toto měla být Boží cesta.

A tady se vraťme zpět k rozhovoru Ježíše s učedníky. Ježíš nejen že upozornil na to, že musí zemřít, ale mluví o své smrti jako o výkupném za mnohé. Co to znamená? Bezesporu je tu před námi terminologie chrámové oběti. Dobře. Ale co to znamená? Co to pro nás znamená?

Oběť v židovství nebyla jakýmsi uklidňováním Hospodina. Nebyla odrazem Boží politiky přestoupení a trestu. Nebyla příkazem. Byla nabídkou. V oběti měl člověk možnost udržovat vztah s Hospodinem. Vyjadřovat touhu, že chce být s Pánem Bohem ve vztahu. Ano, je tam omluva, jsou tam i díky, je tam doufání a naděje. Naděje, že ani náš hřích, naše utíkání od Hospodina nemá za následek ztrátu vztahu, který je základem života. A tak Hospodin nabízí oběť svého Syna, aby neztratil vztah s člověkem.

A my si moc dobře uvědomujeme, jak zásadní to je. Právě na našich vztazích. Kdy naše nešikovnosti, chyby, zloba, skepse dokáží narušit mezilidský vztah takovým způsobem, že už není cesty zpátky. To je naše zkušenost. O tom víme. A do této zkušenosti vstupuje Ježíš se svým slovem: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mar 10:45 CEP)

Najednou se začíná celý obraz vybarvovat. Najednou se ukazuje, že ta Ježíšova opuštěnost na kříži není nějaký Boží rozmar, ale láska k člověku. Bylo by hezké, kdyby Ježíšův příběh dopadl dobře. Krásně si s tímto tématem hraje Nikolas Kazatzakis ve své knize „Poslední utrpení Krista“. Bylo by hezké, kdyby Ježíš sestoupil z kříže, oženil se s Marií Magdalskou, měli děti a spokojený život. Ale co lidé, jejichž životní příběh je plný opuštěnosti, na které doma nikdo nečeká, kteří tragicky ztratili někoho blízkého. Co rodiče Hanky a Toničky, které unesli v Pákistánu. Co oběti domácího násilí, které jsou zacyklené do svého osudu a nevědí, jak z něj ven. Co lidé, kteří se snaží být pomocí druhým a narážejí na zeď sobectví. Ti, kteří pracují v neziskových organizacích a vlastně žijí ze dne na den a ještě navíc slyší, že jejich práce je jaksi podvratná, že je společnost nepotřebuje. Co lidé, kteří ztratili vztah s Hospodinem a cítí se opuštění.

Ale Ježíš z Nazareta nebyl zbaven utrpení na kříži, které nebylo pouze fyzické – jakkoliv hrozné, ale skutečně snad především vnitřní. Protože tato smrt byla vlastně znamením, že je odsouzený zatracen, proklet od Hospodina. Ježíš šel až na kříž, abychom my nebyli sami uprostřed našich trápení. Aby nikdo nemusel být sám. Ty otázky „jak se na to může Pán Bůh dívat“ mají odpověď právě tady. Pán Bůh se na naše trápení pouze „nekouká“. On je s námi. To je svědectví Velkého pátku. Potvrzené symbolickým zbořením hradby mezi člověkem a Hospodinem roztržením chrámové opony.

Až tady smíme poznat Boží cestu za člověkem a s člověkem. A je typické, že toto rozpoznání přichází z úst člověka, od kterého bychom to vůbec nečekali. Jakoby si církev od začátku o sobě nedělala iluze. Jakoby od začátku věděla, že to není její zásluha, když zazní vyznání o Boží cestě. A tak naději Velkého pátku slyšíme z úst římského setníka. Který o židovství věděl pouze z pohledu okupanta, který rozhodně nebyl tím, který by měl hluboce promyšlené Boží cesty. Ale jemu je dáno podat i nám svědectví pod křížem: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“            Amen.