29.6.2014 Gn 18,1-15 (Jiří Ort)

uloz.to/xBeZdkMB/140629-001-mp3

 

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás v tomto společenství apoštolským pozdravem: Milost našeho Pána, Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

Introit: Hospodin mě podepíral, učinil mě volným; ubránil mě, protože si mě oblíbil. (Ž 18,19b.20)

 

Píseň: 118 sl.1-4

Modlitba: Pane Bože, Ty za námi přicházíš a vstupuješ do našich životů, do celých lidských dějin. A my vyznáváme, že nám to často uniká. Že to někdy nerozpoznáme a jindy na to zapomeneme. Chceme moc poděkovat za toto konkrétní společenství Božího lidu, kde spolu smíme prožívat své radosti i starosti, i své boje víry. Že tu před našima očima otevíráš příběhy Božího lidu, ale především příběh Ježíše z Nazareta. S jeho otevřeností pro člověka, s jeho překračováním hranic postavených lidmi. S Jeho důvěrou v Tvou milost, v Tvé jednání s člověkem.

Za to Ti, Pane, dnes chceme děkovat. Z toho se chceme radovat. O tom chceme svědčit. Amen.

 

Čtení: Gn 18,1-15

Píseň: 419

Text: Ř 5,1-2

Haleluja. Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo. Haleluja. Ž 18,2

 

Pokračujeme v Abrahamově příběhu. Příběhu víry. Od minulé neděle je to skok - minulou neděli Abrahama oslovil Hospodin a otevřel před ním budoucnost. Zemi zaslíbenou a potomstvo. A Abraham kývl. Abraham uvěřil tomuto zaslíbení. Ale uběhlo skutečně hodně vody, v 17. kapitole jsme se mohli dozvědět, že Abrahamovi je už 99 let. Je v zaslíbené zemi, má syna Izmaele, ale ne se Sárou. Velikou naději měl Abraham, velikou naději měl Boží lid, ale on ten svět zůstává stejný. Jakoby bylo hodně vzdáleno slovo apoštola Pavla: „chlubíme se nadějí“. Místo toho vnímám únavu, místo toho se při otevírání možností pro náš sbor v Říčanech lekám, jak ono by to bylo, jestli bychom to zvládli.

A najednou přichází tři muži. A celá první část našeho prvního čtení popisuje Abrahamovu horečnou aktivitu. Já vím, že my víme, že jsou to poslové Boží, ani nevím, jestli ona Abrahamova aktivita má hlubší smysl, ale mě uchvacuje. Vstupují tři neznámí lidé a Abraham je vítá jako Hospodina. I kdyby se spletl, tak mě to bude uchvacovat. Protože tu máme životní otevřenost pro živého, jednajícího Hospodina. Odtud může pokračovat náš příběh. Nebýt této Abrahamovy reakce na příchod cizinců, tak by příběh nepokračoval. Nebýt této Abrahamovy reakce, nebyl by tu ani apoštol Pavel se svým důrazem na víru.

Necháváme se vyloženě strhnout onou činorodostí. A najednou přichází zásadní skutečnost příběhu – radikální evangelium. Radikální dobrá zpráva. „Vy máte budoucnost!“ Oni tři mužové zvěstují Abrahamovi se Sárou, že budou mít dítě. Toho potomka, kterého jim Hospodin zaslíbil. A tato informace, toto radikální evangelium, dobrá zpráva, přichází do situace, kdy už si její příjemci zvykli na to, že tato zpráva nikdy nepřijde. Abraham se Sárou už si zvykli na to, že dítě mít nebudou, svět si zvykl na to, že jsou tu obrovské sociální rozdíly, my jsme si zvykli na to, že se vztahy rozpadají, že se sliby dané blízkému člověku před Hospodinem nedodržují. Na co jen jsme si ještě na všechno zvykli?

To, prosím, není kritika, to je vyjádření bolesti, kterou cítíme. Bolesti a bezmoci. Vstupuje Hospodin do lidských dějů? Má smysl odevzdat mu blízkého člověka, má smysl vkládat mu do ruky naše vztahy, situaci v rodinách, ve sborech, v církvi, ve společnosti? Za Marií a za mnou přišel náš kamarád a chtěl si s námi popovídat o skutečně těžké situaci svého syna. Bezmoc. Skutečně nemůže dělat nic jiného, než se nenechat manipulovat a přesto tu pro něj být. A modlit se. Sára se směje a my se smutně smějeme s ní.

Proč se směješ, Sáro?“ „Já se nesměju.“ Přistižená školačka. Přistižení školáci v Hospodinově škole života. „Je to snad pro Hospodina nějaký div?“ V Septuagintě to překládají jako „Je snad pro Hospodina něco nemožného?“ A to je ono. Je Bůh Bohem? Nebo je tu něco, co určuje nejen život, ale určuje i limity pro Boha? „Proč se směješ, Sáro?“

Argument není uveden jako teze, tvrzení nebo prohlášení, ale jako otázka. Předkládá se jako otázka, protože evangelium vyžaduje rozhodnutí. A toto rozhodnutí nemůže přijít seshora, musí přijít od Abrahama a Sáry. Podle způsobu odpovědi na tuto otázku je určen svět, ve kterém žijeme. Hodně závisí na naší odpovědi víry. Celý příběh Abrahama a Sáry je o uchopení povolání. O odpovědi na tuto zásadní otázku, co je určující pro náš život. Apoštol Pavel by horlivě přikyvoval, ano, skutečně na naší odpovědi velice závisí. Jak jinak jít dál? Jak jinak nezabloudit? Jak jinak se pustit do zásadních životních rozhodnutí? Je tedy naše odpověď limitem, který určuje Boží možnosti?

A přece bychom se hluboce mýlili, kdybychom naše vnímání tohoto příběhu ten zásadní důraz kladli na naši víru, na naši odpověď. Byl by to nejen obrovský neunesitelný tlak, ale především hluboké nepochopení výpovědi o Boží milosti. Protože kdyby tím ústředním byla naše víra, tak by v tuto chvíli by náš příběh skončil. Sára se smála. A přece příběh její a Abrahamův, i příběhy naše, pokračují. Protože Hospodin jedná. Proto tak miluji křty dětí. Protože u nich je nad slunce jasnější, že tady jde o Boží dar člověku, který je zcela bez zásluh, zcela bez schopností nějak vykázat svoji víru. Sára se smála a přece se ozývá: „Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“

Boží jednání, ono věčně diskutované Boží jednání je základem našich textů. To Hospodin chce s námi zůstat ve vztahu. Ne na základě toho, jací jsme, Hospodin nedělá čárky přítomnosti v kostele, nedělá kádrové profily podle způsobu zbožnosti ani podle zbožnosti jako takové. Natož aby rozlišoval podle rasy nebo sexuální orientace. Dokonce ani podle pevnosti víry – vždyť se podívejme na Sáru. To je ono ospravedlnění – Pán Bůh s námi zůstává ve vztahu navzdory všemu.

A odtud vychází Pavlovo nadšené ujištění, že jsme skrze Ježíše Krista získali přístup k této milosti. Událost, která se stala a je neustále zpřítomňována, Boží jednání v Ježíši z Nazareta, se stává základem života. V něm se nám otevírá pozvání do prostoru Boží smlouvy, Božího zaslíbení. Právě o tom Pavel mluví, když říká, že pevně stojíme. Pevně stojíme, protože ono ukotvení nezávisí na nás.

A pak se můžeme chlubit nadějí. Můžeme vstupovat do událostí, které mají nejistou budoucnost, v jistotě, že se k nim Pán Bůh přiznává. Hodně si to teď uvědomuji při dvou přípravách na manželství, při blížící se svatbě Aničky s Radkem, při křtu Bětušky s Mojmírem, při přípravě na křest Bětušky s Anežkou. Chlubíme se nadějí. Tato osobní vyznání jsou svědectvím o Boží naději pro celé stvoření. Naději, že smysl a budoucnost stvoření v Božím plánu neohrozí ani děsivé události kolem nás. Ani náš smích spolu se Sárou, naše nejistota, naše pochybnosti.

Tak se tedy chlubme nadějí. Vždyť leží v Boží ruce. Lidé kolem nás to hodně potřebují. Amen.

 

Píseň: 635

 

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, přicházíme s vděčností, že Ti můžeme odevzdat ty, o které máme starost.

Dnes myslíme s vděčností na všechno, co naše sborové společenství mohlo prožít s bratrem Jaroslavem Voříškem. Děkujeme za všechna společná léta, za mnohá obdarování, které jsi mu dal. A děkujeme, že jsi jej provázel celý život a přijal jej i na jeho konci. Moc Tě prosíme za jeho paní i za jeho syny, posiluj je a povzbuzuj. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za ty, které jsi nám svěřil. Prosíme za naše blízké. Prosíme za toto sborové společenství, ve kterém si smíme navzájem být svědectvím o Tvé milosti. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti ty, kteří se rozhodli dát si před Tebou slib společného života. Prosíme za ty, kdo se rozhodli nechat pokřtít své děti. Prosíme pro všechny o jistotu Tvé přítomnosti a Tvé žehnající ruky. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za farnosti a sborová společenství v našem státě. Moc prosíme, abychom dokázali být svědky o naději pro všechny, kdo ji potřebují. Moc prosíme, abychom nepropadali skepsi a nenávisti k těm, kdo církve odmítají. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za vedení církve. Naší i těch ostatních. Prosíme o moudrost a jistotu budoucnosti, kterou dáváš Ty. Pane, moc prosíme, abychom nepropadali skepsi z finančních tlaků. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, je mnoho násilí po celém světě a nás to trápí. Chceme Tě moc poprosit za ty, kdo jsou nevinnými oběťmi násilí. Znovu a znovu prosíme o unesené dívky v Nigérii a za Hanku s Toničkou. Pane, za ně Tě prosíme.

 

Prosíme, vyslyš naše tiché díky i prosby.

 

Voláme k Tobě spolu s celým Tvým lidem jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

 

Poslání: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své starosti Bohu.

Fp 4,4-6

 

Požehnání: Hospodin ti požehnej a opatruj tě. Hospodin rozjasni nad tebou svou tvař a buď ti milostiv. Hospodin obrať k tobě svou tvař a obdař tě pokojem. Amen. (Nu 6,24-26)

 

 

Píseň: 485