30.6.2013 1S 1,9-20 křest Julie Korandové (Jiří Ort)

Uhříněves 30.6.2013

Čtení: 1S 1,9-20
Text: Mk 4,26-29
Haleluja. Hospodin Bůh je štít a slunce, Hospodin je dárce milosti a slávy. Haleluja.

Úplně na začátek bych chtěl poděkovat. Má žena i členové staršovstva tohoto sboru jsou mi svědky, jak vděčný a nadšený jsem byl z rozhovoru, který jsme měli s Julinčinou maminkou a kmotrou. Bylo to o vděčnosti za život. Silné vděčnosti za život. A Šárka mě prosila, abych vybral i takový text pro Julinku ke křtu. Moc rád jsem hledal, protože křest je právě o vděčnosti. Za dar života, za to, že nás Pán Bůh bere za ruku a vede nás životem. Za to, že takový dar je tu pro každého z nás a rozhodně i pro Julinku.
Mám rád křty dětí. Především proto, že v tomto věku si děti nemyslí, že  to podstatné mohou dokázat, že to podstatné si mohou zařídit sami. Pro nás je velice provokativní ten text z Markova evangelia, který jsme slyšeli. Text o Božím království. Tedy o Božím prostoru, o prostoru, kde vládne Hospodin, kde platí ta Boží, nikoliv lidská pravidla. Takový náš sen. Něco, po čem člověk skutečně touží – aby paradoxně neplatila jeho vlastní pravidla, která sám dobře vnímá jako nedokonalá. Moc dobře si uvědomujeme, k jakým koncům to vede, když se člověk rozhodne, že vytvoří spravedlivý prostor děj se co děj. Že ho zařídí. Moc dobře si ale také uvědomujeme, co se stane, když člověk rezignuje na možnost, že by takový prostor vůbec mohl vzniknout a přijme nespravedlnost jako nutnou součást svého života. Obojí jsme zažili nebo i zažíváme. Ale Ježíš nás ujišťuje, že nemusíme a nemáme volit ani jeden z těch extrémů. Prostě proto, že smíme vědět, že to nejpodstatnější dostáváme darem. člověk zasel a pak už se jen díval, jak vše roste. Do toho on nemohl zasáhnout. To nebylo v jeho moci. Je to skutečně provokativní. Ale když se nad tím zamyslíme, je to pravdivé.
To nejpodstatnější dostáváme jako dar. Právě toto Šárčino vyznání mě tak oslovilo. Dostáváme život. Máme šanci žít. Už to samo o sobě je zázrak a na nás pouze je, zda tento dar přijmeme nebo odmítneme. A v tomto zásadním daru dostáváme dary další. To nejzákladnější – blízkého člověka. Děti.
O tom je onen Chanin příběh. Není samozřejmý nový život. Ono to vyprávění je celé krásné. Chana má kouzelný vztah se svým mužem. Na Starý zákon vlastně neskutečný. Chana nemůže mít děti, sklízí za to posměch, opovržení od druhé ženy. U té je zřetelné nepochopení, že život je dar, nikoliv zásluha. A Elkána utěšuje Chanu. „Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů?Vždyť já tě mám rád. Je to smutné, že spolu nemůžeme mít děti, ale to mezi námi nic nemění, máme jeden druhého.“ To je nádherný text, nádherné vyznání.
Ale Chana pláče. Nejde totiž pouze o vztah s Elkánou. Je tu zoufalství z toho, že na ni Hospodin zapomněl, že zapomněl na její život. A ona z této nejistoty, z této bolesti volá k Hospodinu. Ani si neuvědomujeme, jak zásadní je tato informace. Chana volá k Hospodinu. Uprostřed vlastní bezmoci, uprostřed opuštěnosti ona ví, že má smysl volat k Hospodinu. Zápasí o poznání, že ani ona ani její muž nejsou opuštění, ale Pán Bůh je provází. Zápasí o ujištění, že boží přítomnost se nepozná podle toho, jak se nám daří nebo ne.  Že Pán Bůh je s námi i když jsme hodně smutní, když jsme na dně. Až klasické je, že druhý člověk není schopen rozpoznat, co se v Chaně děje. Není schopen rozpoznat bolest. Identifikuje to úplně špatně. Myslí si, že Chana je opilá. Velice skeptický pohled na představitele Božího lidu. Jakoby už všechno bylo špatně. Už ani ten, kdo má přinést povzbuzení a naději, není schopen rozpoznat lidskou bolest. A tady nastává zlom. Přichází Boží milost. On je to nakonec právě tento kněz Élí, který pokorně změní svůj pohled, pomáhá volat k Hospodinu a ujišťuje Chanu, že na ni Hospodin skutečně nezapomněl.
Ten příběh končí krásně. Končí happy endem. Boží milost je naplněna narozením Samuele. Ale o to až tak nejde. My jsme tu ujištěni, že Pán Bůh nás slyší. Že mu nejsme lhostejní. Nikdo z nás. A můžeme skutečně říct, že mu nejsou lhostejní právě ti nejmenší, ti, jejichž bolest okolí není schopné ani rozpoznat, natož v ní pomoci. 
Okouzlilo mě Šárčino vyznání, že tuto Boží milost prožila. Že ji stále znovu prožívá ve své rodině. Se svým mužem. Se svými dětmi, které vnímá jako požehnání. A to je něco, co je těžké předávat slovy. Pokusil jsem se o to a musím říci, že mě to připadá značně nedokonalé. Ono to totiž skutečně slovy nejde popsat. Samozřejmě, že je to nutné, že se o to budeme všichni pokoušet, abychom podávali svědectví Julince i celé její rodině. Ale to nejpodstatnější, to, co Julince otevře oči pro Boží přítomnost v jejím životě, je ono nejobyčejnější svědectví beze slov. Každodenní svědectví vděčnosti za život, který ona dostává od Pána Boha. Který každý z nás dostává od Pána Boha.
To je něco, co dlužíme nejen Julince, ale všem lidem kolem nás. Ne morální napomínání, ne informace o jediném správném životě a jediné správné víře. Ale svědectví o tom, že Pán Bůh je s námi, dává nám život a naději. To je základ příběhu o Chaně a malém Samuelovi, to je základ všech biblických příběhů, které vrcholí v tom největším – v příběhu Ježíše z Nazareta. V něm smíme slyšet ujištění, které si dnes uvědomujeme právě pro Julinku – nic nás nemůže oddělit od Boží lásky. Žádná lidská zloba, žádná bolest, žádné selhání. Julinka, její rodina, každý z nás smíme vědět, že Pán Bůh nám nabízí život, nabízí cestu a provází nás po ní.                                                                 Amen.

 

 

 

 

 


Poslání:  Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.         Iz 43,1-3a