6.4.2014 J 9,18-38 bohoslužby s VP (Jiří Ort)

uloz.to/x4bPuRaF/140406-001-mp3

 

Pozdrav: Milé sestry a milí bratři, milí přátelé, vítám vás na našich společných bohoslužbách a zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen.

Introit: Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu. A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme. Jeruzalém je zbudován jako město semknuté v jediný celek. Tam nahoru vystupují kmeny, Hospodinovy to kmeny, Izraeli na svědectví, vzdát Hospodinovu jménu chválu. Ž 122,1-4

 

Píseň: 614

 

Modlitba: Pane, přicházíme dnes k Tobě, protože sis nás pozval, abychom se radovali a veselili. A my Ti za to děkujeme. Děkujeme, že Tvé pozvání není povelem, že se nemusíme nutit do křeče veselí, do které kroutí úsměv tento svět propagující bělostné úsměvy mladých, zdravých a bezproblémově šťastných. Děkujeme Ti a chválíme Tě, že nás ve shromážděních svého lidu vyprávíš o lidech nemocných, opuštěných, outsiderů – a přece lidí, kteří se radují. Protože Tys za nimi přišel a přicházíš v Ježíši Kristu a nabízíš jim i nám život.

Nový život, ve kterém moc Ducha svatého přemáhá strach a úzkost a otevírá život ve Tvé svobodě. Svobodě služby, lásky, smíření a odpuštění. Svobodě života, který nepotřebuje světlo reklam a úspěchu tohoto světa a přece má budoucnost. Budoucnost v Tvých očích.

Za to Tě, Pane, chválíme, za to Ti děkujeme. Amen.

 

Promluva dětem:

Píseň ze Svítá: S215

 

Čtení: J 9,18-38

Píseň: 499

Text: J 10,14-15

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi!

 

Každý vzpomínáme na úzkost, když děti byly malé a onemocněly. Známe radost, když se z nemoci vyhrabaly. Nebylo a není to jenom o tom, že se nemocí silně naruší chod rodiny, ale skutečně je v tom úzkost, jestli je to skutečně jenom to běžné nebo se z toho vyklube něco horšího. Vzpomněl jsem si, jak jsme byli vyplašení, když náš Honza dostal první záchvat laringitidy a my najednou honem nevěděli, co s ním a jeli s ním do nemocnice. A jaká to byla úleva, když jsme se dozvěděli, že to není velký problém, že se prostě musí dát na chladný vzduch. Zmiňuji to proto, že právě toto je rámec dnešního textu. I tady je syn, i když už dospělý, i tady jsou rodiče a úzkost a strach.

A najednou přichází uzdravení. To je na začátku příběhu, z něhož jsme četli až druhou polovinu. Změna života pro nemocného i pro jeho blízké. Chvíle radosti, chvíle vděčnosti. Logická reakce. Ovšem pouze pro rodiče, snad i pro sousedy, pro ty nejbližší, pro ty, kteří mají k uzdravenému bezprostřední, lidský vztah. On tu je totiž problém. Ne že by tu byl někdo, kdo by nemocnému nepřál zdraví. Ale jeho uzdravení zasáhlo do vnímání světa. Do jeho řádu. Zasáhlo do toho, že to nejtěžší pro nás je, když je život nesmyslný. Když máme pocit, že se naprosto nepředvídatelně zmítá v jakýchsi poryvech větru osudu. A tak se v Bibli setkáváme s texty, které odráží hluboké přesvědčení, že tento svět není vydán nějakému chaosu, ale že má jasný řád a především Toho, kdo tento řád stvořil. Nemusíme se lekat, že bychom z tohoto řádu vypadli, i naše životy do něj patří. Nemusíme se lekat, že to je jakási hra na osud – to je přece Hospodin, Stvořitel, který stvořil tento svět a dal mu do vínku řád, do kterého patří příroda i člověk. O tom mluví jeden typ žalmů.

Je důležité toto vědět, je to důležitý důraz, který nám často chybí. A pak jsme neukotvení, zmatení, nevíme kam patříme. Ale – je tu jedno velké ale. Pevný řád může skýtat jistotu, ale může se stát vězením. Protože lidský život se nedá spoutat sebezbožnějším řádem. Najednou je něco jinak. Najednou něco vypadlo z toho řádu, který známe. A co s tím? Kdo za to může? Pán Bůh přece ne. Tak ten nemocný. Co se to tu děje, jak zvládnout tento problém? Představitelé židovské zbožnosti mají jasno. Učedníci mají o něco méně jasno, ptají se Ježíše. A my? Co s životem a jeho bolestí?

Je to téma, které se člověk zoufale snaží vyřešit. Téma, jehož je literatura plná. Velice doporučuji knihy Thorntona Wildera – především jeho „Osmý den“. Wilder se snaží uchopit problém bolesti v životě pohledem na lidské životy jako na mozaiku. Věci, události se dějí, jsou to věci nečekané, krásné, úsměvné, ale i bolestné, určují lidský život a ten má hodnotu tak, jak je. Wilder nehodnotí, ale popisuje a vyznává, že život má cenu ve své jedinečnosti. Zároveň doporučuji knihu „Když se zlé věci stávají dobrým lidem“ rabína Harolda Kushnera, který ostře odmítá Wilderův pohled s tím, že nemůže lidskou bolest zařadit jako kamínek do mozaiky. To není akademická diskuse, to je skutečně bolestná otázka. Setkáváme se s ní v životě vlastním i životě blízkých lidí kolem nás. Nemůžeme se jí vyhnout, nemůžeme se schovat před člověkem naplněným bolestí.

Zmiňuji to proto, že v této krátké chvíli není možné rozkrýt celý tento problém. Ale to co můžeme, je dát si pozor, abychom příliš jednoduše nesmetli ony židy, které tu evangelista zmiňuje, s jejich poněkud tendenčně podanými výslechy rodičů i samotného uzdraveného. Nechme zaznít tu věčnou otázku - proč se to stalo? Bratře faráři, proč se mi to stalo? Co s životem a jeho bolestí?

Jsme křesťané, vyznáváme, že Ježíš z Nazareta přinesl odpověď i na tuto otázku. A možná především na tuto otázku. Blížíme se k Velikonocům a církev se tomuto příběhu nemohla a ani nechtěla vyhnout a vybrala ho jako text do postního období. Hned na počátku Ježíš jasně upozorňuje – to, s čím žije tento nemocný člověk, není následek hříchu. Nevypadává z Božího řádu. Naopak – tento člověk je vyvolený, aby se na něm ukázala Boží milost. Ale pozor – je vyvolený, aby se na něm ukázala Boží milost, ale ne proto, aby se naplnily představy jeho okolí. Tento člověk je vyvolený pro tento okamžik radosti a vděčnosti a ne pro obhajobu jakéhokoliv dogmatu. To vidíme zcela zřetelně. Ježíš tu neuklidňuje lidi okolo, že tedy vše dá do normálu tak, jak onen normál lidé vnímají. Ježíš pouze říká, že se na tomto člověku ukáže Boží milost. Pro Ježíše měl hodnotu jako nevidomý a má ji pro něj i jako vidoucí. Není objektem, je Božím stvořením, Božím dítětem. To je Boží řád. Řád milosti.

Tady se Ježíš bouří proti zkreslenému pohledu hluboce zbožných lidí. Zkreslenému pohledu na stvoření pod řádem, který nám vyhovuje. Pohledu, který uklidňuje, ukotvuje, ale zároveň dává zelenou totalitnímu pohledu na život. Ať už v malém nebo ve velkém. Pohledu, který vnímá člověka jako objekt. Objekt, kterým je možno manipulovat k mému prospěchu – ať už ve zlém nebo v dobrém. V touze po mém zisku – v nejhrubší formě nebo i ve formě mé vlastní potřeby pomáhat. Člověk jako objekt. Ježíš toto odmítá - prostě přichází ke konkrétnímu člověku a stává se mu světlem. Světlem, které otevírá oči pro život.

Jednou z nejkouzelnějších věcí tohoto příběhu jsou odpovědi uzdraveného. Toho, který se stává svědkem. Totiž ono světlo ho zbavilo strachu a otevřelo té prosté výzvě minulé neděle, neděle Laetare - „radujte se“. To je zcela zřetelné. Jeho rodiče, kteří bezesporu také měli radost z toho, že je jejich syn vyléčen, jsou zcela zmateni a mají strach. Nevědí proč, ale vidí, že synovo zdraví, synův nový život nějak nezapadá do schématu, který je určen pro lid, jehož jsou součástí, pro ně samotné i pro jejich syna. To ovšem uzdraveného člověka nezajímá. Ne že by neznal hodnotu společenství s druhými lidmi – vždyť to byla nenaplněná touha jeho života! Ale tady se stalo něco víc. Před ním se otevřel život a on ho přijímá plnými hrstmi. Nerozumí tomu, proč se to stalo, nerozumí tomu jak se to stalo, ale saje všemi póry nový život a vyznává svoje hluboké přesvědčení, že tento život je darem od Boha. Nic víc ho nezajímá, nic jiného neříká. Odhazuje strach, vyznává a raduje se.

Zdá se, že tento dar života je velice těžký a radost z něj tvrdě vykoupená. Člověk, který přijal od Ježíše život v odvaze a radosti zůstává sám, vyhnán lidmi, po jejichž společenství toužil. Ale evangelista jasně svědčí – člověk v Bohem darovaném životě nezůstává sám, i když má odvahu se odlišit, i když si nechce nechat určovat život pohledem druhých. Ježíš mu jde vstříc, přichází za ním a přijímá je. Tento vrchol našeho příběhu je jakoby shrnut ve vyznání následující kapitoly. Tam Ježíš říká: „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.“ Toto přijetí je kotvou života a základem radosti.

A k této radosti jsme zváni i my. Nevíme o nic víc, než ten uzdravený. Sami za sebe jsme znovu a znovu zaskočeni tváří v tvář otázce Co s životem a jeho bolestí? Opakovaně vyznáváme, že nejsme nadlidé. Stejně jako rodiče z našeho příběhu máme strach - z odmítnutí, z opuštěnosti, z nemoci, která změní náš život. Stále znovu prožívám strach o své děti, i když už jsou dospělé. Ne, skutečně neumím vybroušeně odpovědět na otázku Co s životem a jeho bolestí? Ale právě takoví jsme zváni naším Pánem k hostině. Smíme vše vyznat a přijmout naději. Protože pro nás stejně jako pro lidi kolem nás, v radosti i v bolesti, platí Ježíšovo prosté: „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.“

Amen.

 

Píseň: 178 Krásná je modrá obloha

 

Vyznání vin: Ztišme se společně před naším Pánem a vyznejme všechno, co nás trápí, všechno, co mu chceme v tichosti nebo nahlas odevzdat tváří v tvář jeho milosti a lásce, ve které nás zve ke svému stolu jako své děti.

Pane, vyznáváme se Ti z nedostatku odvahy ke skutečnému životu. Vyznáváme se Ti, že hledáme všelijaké náhražky, které se nám zdají bezpečnější.

Vyznáváme, že v tom nejsme lepší než ostatní lidé. Že spolu s nimi neseme vinu na bídě tohoto světa. Kdo tak spolu se mnou vyznává, společně vyznej: Vyznávám.

A přece zároveň vyznáváme, jak moc potřebujeme domov, který nám nabízíš. Jak moc se těšíme ke stolu, který jsi pro nás připravil. Přece před Tebe předstupujeme s nadějí na odpuštění pro milost Tvého Syna Ježíše Krista, který za nás zemřel a pro nás je živ. Věříme v moc jeho smrti a vzkříšení. Potvrďme hlasitě: Věříme.

Pamětlivi toho, že Bůh v Kristu odpustil nám, odkládáme nyní všechen hněv i výčitky a odpouštíme těm, kdo nám ublížili. Vyznejme to hlasitě pro lásku Kristovu: Odpouštíme.

 

Slovo milosti: Boží milost i v našich životech otevírá výhled naděje a my se o tom smíme ujistit ve slovech, která i nám nabízí autor epištoly Židům: 'Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.' Žd 10,16n

 

Pozdravení pokoje: O tuto naději Boží milosti se smíme navzájem podělit a podat si navzájem ruce na znamení odpuštění, bratrství a jednoty Kristova lidu a pozdravit jeden druhého se slovy: Pokoj tobě.

 

Modlitba: Otče, děkujeme ti,

neboť ty jsi náš Bůh.

Nebe a země a všechno, co žije,

ti vděčí za svůj původ.

Tvé světlo osvětlilo svět

a dalo povstat životu;

člověka jsi stvořil podle svého obrazu,

řídil jsi jeho cestu

a vedl jsi ho svým přikázáním.

Slyšel tvé slovo z úst tvých poslů,

nám všem jsi řekl své věčné Slovo:

v Ježíši Kristu, tvém Synu.

V něm máme život.

Jeho Duch lásky je tím Duchem, který nás učí

chválit tebe, našeho Otce,

tobě děkovat,

tebe oslavovat

a tebe vyznávat:

Svatý, svatý, svatý jsi, Hospodine zástupů, plná jsou nebesa i země tvé slávy. Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně. Hosana na výsostech!

 

Slova ustanovení: Poslyšte slova ustanovení svaté večeře Páně: „Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme. To čiňte na mou památku. Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát koli píti budete, na mou památku. Nebo kolikrát byste koli jedli chléb tento a z kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“

(1K 11,23-26)

 

Apoštolské vyznání: Chceme se touto svátostí posilnit ve víře. Nejen sami pro sebe, ale v jednotě církve Kristovy, ve společenství s křesťany všech generací a národů. Vyznejme tedy spolu s nimi slovy Apoštolského vyznání víry:

Sbor: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, v svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.

 

 

Píseň: Při vysluhování svaté večeře Páně Budeme společně zpívat píseň

397

 

Pozvání: Ježíš Kristus každého z nás zve: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ I my se tedy nyní smíme odvážit přistoupit ke stolu, který je pro nás připraven.

 

Přijímání: Společenství těla Kristova.

Společenství krve Kristovy.

 

Propouštění:

Ježíš nás ujišťuje: „Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši Otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa." J 6,47-51

 

Píseň: 510

 

Ohlášky:

 

Přímluvná modlitba: Pane Bože, náš Otče, chceme moc poděkovat. Poděkovat za to, že jsi nás pozval ke svému stolu. Že jsi nás znovu ujistil, že slova Tvého Syna o dobrém pastýři platí nejen pro nás, ale pro všechny lidi. Proto se odvažujeme před Tebe předstoupit a odevzdat Ti ty, o které máme starost a poděkovat za všechny, kteří jsou součástí našich životů, součástí jejichž životů jsme my.

Pane, chceme Ti odevzdat naše rodiny. My rodiče Ti chceme odevzdat své děti, my prarodiče svá vnoučata, my děti prosíme za své rodiče, vnoučata za své prarodiče. Za ty všechny Tě, Pane, prosíme.

Pane, chceme Ti odevzdat rodiny, chceme Ti odevzdat partnerské vztahy, kde si lidé nerozumí, kde si už ubližují. Pane, prosíme o smíření. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, moc Tě prosíme za rodiny, kde žijí ve velkém strachu o své blízké. Prosíme za rodiny Hanky a Toničky. Prosíme za samotné unesené dívky. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, přicházejí stále nová výročí událostí ze 2. světové války. Chceme poděkovat za všechny, kteří bojovali za svobodu těch druhých, za všechny, kdo byli ochotni pomáhat. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, moc Tě prosíme za Ty, kdo nemohou najít práci. Kdo se nemohou ve svých životech postavit na nohy. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za lidi na Ukrajině. Prosíme za zoufalé lidi v Sýrii. Prosíme za blízké a přátele německé novinářky zastřelené v Afgánistánu. Prosíme za pokoj v Egyptě, v Jižním Súdánu, ve Středoafrické republice. Za ty všechny Tě, Pane, prosíme.

A nakonec Ti odevzdáváme Tvou církev. Prosíme, dej nám sílu, abychom se stali svědky o Tvé milosti. Za to Tě, Pane, prosíme.

 

Vyslyš, prosíme, naše tiché díky a prosby.

 

Pane, voláme k Tobě spolu se všemi lidmi jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

Poslání: I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu.

Ef 5,8-10

 

Požehnání: Hospodin ti požehnej a opatruj Tě. Hospodin rozjasni nad tebou svou tvář a buď ti milostiv. Hospodin obrať k tobě svou tvář a obdař tě pokojem. Amen. Nu 6,24-26

 

Píseň: 702 (S184)