7.7.2013 Lk 10,1-11.17-20 VP (Jiří Ort)

http://uloz.to/xfjFiHNX/130707-001-mp3

 

Čtení: Lk 10,1-11
Text: Lk 10,17-20
Haleluja. Hospodine, vrcholem radosti je být s Tebou, ve Tvé pravici je neskonalé blaho. Haleluja.                                      Ž 16,11b

Tématem, nad kterým se budeme dnes zamýšlet, je následování. Dost se nabízí – právě ve dnech vzpomínky na Cyrila a Metoděje a vzpomínky na Jana Husa. Myslím, že zamýšlení nad tímto tématem je tím nejlepším způsobem, jak si připomenout odkaz těchto výrazných postav nejen dějin místa, kde žijeme, ale také dějin Božího lidu.
Přiznám se, že můj první dojem z tohoto textu je úzkost. Úzkost z toho, že selhávám. Ono se to dost nabízí – i dějinně. Velké postavy jsou velice často používány k útokům – podívejte se na Husa a na současnou církev. Podívejte se na to, co Ježíš říká učedníkům – a podívejte se na sebe. Jsem skutečně už někde úplně jinde, než ti učedníci? Mohu toto slovo přijímat pro sebe, můžeme ho přijímat pro svůj sbor, pro církev? Uvědomuji si, jak mi tato úzkost úplně zatemňuje celý tento oddíl z Lukášova evangelia.
Takže vlastně to první, co musíme udělat, je přestat se vůči tomuto oddílu vymezovat a začít mu skutečně naslouchat. A on nás překvapí. Najednou totiž není útočný, ale zvěstný. Bere nás za ruku a ukazuje nám svět kolem nás.
To první, to, co předznamenává celý dnešní text, je označení Ježíše jako Pána. My už to bereme jako součást textu, ale ono to tak není. To je vyznavačská věta. Nemůžeme tento úvod vynechat. Najednou by to totiž bylo úplně o něčem jiném. To Pán vysílá své učedníky. Těch sedmdesát. To Pán tu jedná. Až odtud můžeme pokračovat.
Hned na počátku jsme vlastně přítomni konfrontaci našeho a Ježíšova pohledu na svět. Ono je to zásadní pro každou dobu. A je to bezesporu výchozí bod pro zvěst Jana Husa. Je zaznamenáno, že jeho pohled na kněžskou službu prodělal obrat o 180°. A to proměnilo i jeho pohled na církev a na svět. Ježíš se stal Pánem. Ale to není pouze otázka historická, otázka velkého svědectví. Je to problém naprosto současný a problém všedního dne. Způsob vnímání světa kolem nás. Jak jednoduché je dívat se kolem sebe s trpkostí. Není skutečně nesnadné vidět špatné věci. Děsit se politiky, děsit se soběstředného prezidenta, děsit se naší budoucnosti, zlobit se na církev. Ale Ježíš o tom nemluví. Pán proměňuje náš pohled na svět kolem nás. Povolává sedmdesát učedníků a posílá je do světa. S tím, že právě ona sedmdesátka je jasným znamením úkolu pro celý svět. Sedmdesát je národů vyjmenovaných v 10. kapitole knihy Genesis. A důvod vyslání je jasný - „Žeň je mnohá a dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.“
Tady si musíme uvědomit, že jsme u evangelisty Lukáše a on má ve své redakci důraz na žen jako vyvrcholení Božího díla spásy pro člověka. Můžeme mluvit o soudu, ale v jiném smyslu, než jak jsme zvyklí – nejde o to spočítat to darebákům, ale jde o shromáždění obilí do Boží stodoly. Jde o nabídku naděje Božího království pro člověka. „Uzdravujte nemocné a vyřiďte jim: `Přiblížilo se k vám království Boží.´“ Tady jde o něco úplně jiného než o rozčilování se nad poměry. Ano, Ježíš si nedělá iluze, jasně mluví o tom, že se učedníci setkají s nepochopením, že se setkají s odmítnutím. Ale nijak to nerozpitvává, prostě odejděte. Tam neztrácejte čas. Je zbytečné handrkovat se, přesvědčovat sebespokojené lidi. To tak prostě je. Ten zásadní důraz je na činu a slovu milosti pro potřebné. Ono to je stejně nad naše síly. „Žeň je mnohá a dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.“ Lidé potřebují povzbudit, pomoc, nabídnout naději a těch, kdo s tím přicházejí, je málo. Proto máme prosit o pomoc. Je vůbec možné, aby naše slabé síly na to všechno stačily? Aby ta mise s minimální výzbrojí fungovala?
Je zajímavé, že to funguje. To je na tom textu kouzelné. Jakoby těch 70 vycházelo do světa se stejnou skepsí, kterou disponujeme my a najednou se vrací, oči navrch hlavy, běží k Ježíšovi a volají - „Ono to funguje! Představ si, Pane, co my všechno dokázali! To je neskutečné!“ Obrovská radost. A já je chápu. Zažívám to, zažíváme to. V drobnostech i velkých věcech. Radost, kterou jsme směli prožívat při křtu Sofinky, Sárky i Julinky. To, že se smíme již dnes těšit na křty další. Radost z každého rozhovoru, kdy smíme být povzbuzením nebo naopak povzbuzení přijmeme. Cítím se jako ti učedníci, kteří s očima navrch hlavy běží k Ježíšovi.
Ale Ježíšova odpověď je zvláštní. „Viděl jsem, jak satan padá s nebe jako blesk.“ Tady nejde o to, že by je nebo nás chtěl srazit v naší eufórii. Ta radost je legitimní. Ale má riziko. Riziko fungujícího sboru, kde jsou pěkné vztahy a tak nějak všechno šlape a z Kristova sboru se začíná stávat milá parta lidí. A to se může stát i tam, kde jsou velice zbožné kulisy. Ježíš tedy „nekazí“ radost, ale upozorňuje na to, čeho jsme součástí. Co se to tu vlastně děje. Vrací nás  na začátek – to Pán vysílá své učedníky. Tady je při díle Hospodin, který ničí ďáblovu moc nad člověkem. Probíráme teď na biblické hodině knihu Job, takže bychom mohli říci s použitím obrazu autora této knihy – ďábel už nebude mít moc nad člověkem. Nebude už ho moci osočovat. A Ježíš jasně říká, že on sám je součástí tohoto Božího jednání pro člověka. A učedníci, všechno to, s čím vyšli do světa, všechno to, co tam prožili, všechny úspěchy i neúspěchy, jsou součástí tohoto Božího zápasu o člověka.
Oni jsou logicky nadšení z toho, jak jim to fungovalo, ale jsou s Ježíšem na cestě do Jeruzaléma. Z jejich pohledu to tam fungovat nebude. Dnes si připomínáme svědectví Konstantina a Metoděje a Jana Husa a uvědomujeme si, že to, co přinesli jako svědectví, neměříme úspěchem. O to nejde. My pouze vyznáváme, že v jejich životech jsme zahlédli onen Boží boj pro člověka. To je pro nás důležité. Že máme před sebou životy lidí, kteří se  v hluboké víře nasadili pro Boží věc. Tak, jak jí rozuměli, tak, jak jí rozpoznali. A není rozhodující, jak to skončilo. Mohli bychom říci, že toto Husovo svědectví by mělo smysl i kdyby z něj nevzešlo husitské hnutí, které bezesporu výrazně zasáhlo do dějin tehdejšího světa. Uvědomujeme si, že se ve velice často neorientujeme podle postav, se kterými to „dobře“ dopadlo nebo kteří byli úspěšní podle lidských měřítek.
Jinak by to bylo nesmírně svazující. Nesmírně frustrující. Ježíš pro život svých učedníků, pro náš život, nabízí něco mnohem zásadnějšího. „Ano, radujte se. Ale především z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ Právě toto je finále dnešní zvěsti o následování, o naplňování úkolů, které jsme v životě dostali. Ono to vypadá nesmírně pasivně. Ale bez této jistoty bychom nemohli žít a být svědectvím tomuto světu tam, kam nás náš Pán posílá. My smíme čerpat sílu z toho, že patříme Bohu, že nás zná a zve nás k hostině, kde smíme odevzdat všechno, co nás tíží, přijmout posilu ke svědectví o Boží cestě za člověkem a být tak nositeli naděje pro lidi kolem nás, pro naši společnost, pro tento svět.
                                                                                                                                                                                                              Amen.


Poslání: Jen zmlkni před Bohem, duše má, vždyť on mi naději vlévá. Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nic neotřese. Má spása a sláva je v Bohu, on je má mocná skála, v Bohu mám útočiště. Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště.
                                                                                                                                                                                                              Ž 62,6-9