9.3.2014 Mt 4,1-11 (Jiří Ort)

uloz.to/xEZSbgtg/140309-002-mp3

 

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, milí přátelé, vítám vás všechny na společných bohoslužbách při první neděli postní ujištěním, že Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v Jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. Amen.

 

Introit: Hospodin praví: Bude mě volat a já mu odpovím, v soužení s ním budu, ubráním ho a obdařím slávou. Ž 91,15

 

Píseň: Ž91 Kdo ochrany Nejvyššího

 

Modlitba: Pane Bože, přicházíme dnes za Tebou na počátku postního období. S vděčností, že si nás zveš, že nemusíme zůstat sami, že smíme naslouchat Tvému Slovu a nechat je na sebe působit. Že tu z Tvé milosti smíme poznávat Tvé cesty, které jsi pro nás připravil, že tu smíme poznávat sami sebe, uvědomovat si, kým jsme. Vyznáváme, že to není jednoduché – ani pro nás osobně, ani pro celou Tvoji církev. Vidíme, že selháváme a je nám to líto.

Děkujeme tak především, že na toto rozpoznávání, které bolí, nás nenecháváš samotné. Že jsi s námi. Že nám i dnes v příběhu Ježíšova pokušení ukazuješ, jak moc Ti záleží na člověku. Prosíme, uč nás rozpoznávat tuto základní naději v Tvém Slově, posiluj důvěru svého lidu, abychom dokázali být pomocí a povzbuzením lidem kolem nás. Aby Tvůj lid byl nositelem Tvého světla pro tento svět.

Amen.

 

 

Čtení: Ř 10,3-12

Píseň: 499 sl.1-4.7 Jezu, přispěj ku pomoci

Text: Mt 4,1-11

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

 

Jsme na začátku postního období. Doby hledání, poznávání Božích cest i odpovědi na otázku, kdo je vlastně člověk. Co to je skutečné lidství. Bůh, Hospodin, vyvedl svůj lid z otroctví, vedl ho po poušti do zaslíbené země, aby tento lid byl svědectvím. Svědectvím, že člověk nemusí žít zotročený, že smí a může žít život plný a svobodný. Cesta po poušti, 40 let zklamání a nadějí, 40 let v Boží škole svobody, aby nakonec mohl člověk, Boží člověk, vstoupit do země zaslíbené. A přece se tento veliký pedagogický projekt spásy, záchrany, nezdařil. Boží člověk ho neunesl, nedokázal být svědectvím o svobodném životě před Boží tváří pro ostatní lidi. A tak Bůh posílá svého Syna, aby ukázal cestu, aby on sám byl záchranou.

Hned na začátku této cesty Boží syn vstupuje na poušť. Znovu na poušť. Duch Boží ho tam dovede, aby bylo jasně řečeno, jasně dosvědčeno, co je to skutečné lidství. Začíná souboj o člověka, Boží souboj o člověka, který si právě v této době, v době postu, máme připomínat, uvědomit a znovu se do něj vracet. Přijmout pomoc a svědectví Božího Syna a znovu a znovu bojovat o život svůj i život lidí kolem nás s výhledem na událost Velikonoc.

Není to snadný boj, i když z Matoušova svědectví jsme slyšeli, že byl Ježíšem vybojován vítězně. Pro nás ten boj pokračuje dál, my musíme zápasit s hlasem, který tak jasně zaznívá z úst Ivana Karamazova v Dostojevského románu. Bojovat se skepsí Velkého inkvizitora. Ten v rozhovoru se Vzkříšeným rozebírá právě událost pokušení na poušti.

Místo toho, aby ses zmocnil lidské svobody, rozmnožil jsi ji a obtížil jejími mukami duševní království člověka na věky. Přál sis svobodné lásky člověka, aby šel za tebou svobodně, polichocen a okouzlen tebou, místo tvrdého starého zákona, - svobodným srdcem měl člověk na příště sám rozhodovati, co je dobro a co zlo, maje vodítkem před tebou jen tvůj obraz, - ale což jsi opravdu nepomyslil, že nakonec odvrhne, ba i popře tvůj obraz i tvou pravdu, ocitne-li se pod takovým strašným břemenem jako je svoboda volby? Zvolají nakonec, že není v tobě pravdy, neboť nebylo možno zanechati je dále ve zmatku a trápení, jež jsi učinil ty, zanechav jim tolik starostí a nerozřešitelných úkolů. Takto tedy sám jsi položil základ ke zkáze svého vlastního království a protož nikoho z toho neobviňuj. A přece zdaž to se ti nabízelo? Jsou tři síly, jediné tři síly na zemi, které mohou na věky přemoci a zajati svědomí těch slabých buřičů pro jejich štěstí, - a ty síly jsou: zázrak, tajemství a autorita. Zavrhl jsi jedno i druhé i třetí a sám jsi podal příklad toho.“

Velký inkvizitor otvírá před člověkem pohled, který se nám pranic nelíbí. Pohled, který chválí moudrost Velkého ducha, jak nazývá toho, koho Písmo nazývá Satanem. Odkrývá lidský strach a touhu po zajištěnosti, po vlastní zajištěnosti, která se skrývá za heslem: „Raději nás zotročte, ale nakrmte nás.“ My známe takové hlasy a děsí nás, že jsme mnohé z nich do tohoto zvolání dotlačili vlastním sobectvím, vlastní touhou po sebezajištění. Tím, že by nám na té poušti ani nestačily kameny, aby proměny v chleby uspokojily naše potřeby. Člověk zmatený a vyděšený – toužící po svobodě a zároveň po jistotě, kterou by mu nabídl život v otroctví. Věčné volání po plných hrncích masa v Egyptě. Ježíš tento Pokušitelův návrh odmítá a je tak vystaven kritice desítek a stovek generací lidí. »Nuže, to tedy znamená ta první otázka na poušti, a to tedy jsi odmítl ve jménu svobody, kterou jsi postavil nade vše. A přece právě v této otázce bylo obsaženo veliké tajemství onoho světa. Kdybys byl přijal "chleba," byl bys odpověděl na všeobecný a odvěký stesk lidský, jak jednotlivců, tak i celého lidstva zároveň - a to: "Komu se klaněti?"«

Rozhovor nás dál provádí pochybnostmi. Ježíš byl postaven na vrchol chrámu a měl skočit. Vždyť jsme slyšeli z žalmu 91 Boží slovo ujištění, že On nedopustí, aby si Jeho člověk ublížil. „On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil.“ Lidská touha zabudovaná do náboženství. Touha po zázracích, které by se daly řídit mými potřebami. Náboženství zázraků podle lidských představ. Ale Ježíš odmítl toto pokušení zahalené do biblického citátu. „Je také psáno: 'Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.'"

A Velký inkvizitor se zlobí a vytýká: „Ale opakuji, mnoho-li takových jako jsi ty a zdaž jsi mohl vskutku třebas na minutu připustiti, že podobné pokušení bude z lidských sil? Což přirozenost lidská je tak stvořena, aby zavrhla zázrak a aby v takových strašných momentech života, v momentech nejstrašnějších, základních a nejbolestnějších duševních otázek svých se spokojila jen svobodným rozhodováním srdce? Ó, ty jsi věděl, že čin tvůj bude zachován v knihách, že dosáhne hlubiny časů a posledních předělů země, a doufal jsi, že také člověk, následuje tebe, spokojí se bohem, nepotřebuje zázraku. Ale nevěděl jsi, že jakmile člověk jen zavrhne zázrak, že také ihned zavrhuje i Boha, neboť člověk hledá ne tak Boha, jako zázraku. Toužil jsi po svobodné lásce, ale ne po otrockých nadšeních nevolníka před mohutností, jež jednou navždy vzbudila jeho hrůzu. Ale i tu jsi soudil o lidech příliš vysoce, neboť oni jsou, ovšem, jistě nevolníci, ač byli tvořeni vzpurnými. Člověk není schopen žít bez pevných zdí náboženství zázraků.“

»Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: "Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět. Tu mu Ježíš odpoví: "Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: 'Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.'«

Proč jsi zavrhl tento poslední dar?“ Zlobí se Velký inkvizitor. „Kdybys byl přijal tuto třetí radu mohutného ducha, naplnil bys vše, co hledá člověk na zemi, totiž: komu se klaněti, komu svěřiti svědomí a jak konečně všem se spojiti v nesporné obecné a souhlasné mraveniště, neboť potřeba všesvětového spojení je třetí a poslední utrpení lidí.“

A tak se tu střetává svoboda lidského života v odpovědnosti za druhé, kterou nabízí Ježíš a vybízí k ní své svědky, svou církev, nás a skepse náboženské církve pevných řádů a pravidel, vlastní spravedlnosti, která ústy Velkého inkvizitora prohlašuje: „Ale u nás všichni budou šťastni a nebudou se již bouřiti, ani vzájemně se hubiti, jako za svobody své duše. Ó, přesvědčíme je, že teprve tenkráte budou svobodnými, až se zřeknou svobody své pro nás a nám se pokoří.“

Stojíme na začátku postního období a před námi, kolem nás a v nás je mnoho otázek. Byli jsme pokřtěni nebo se ke křtu blížíme a ptáme se, co to vlastně znamená. Každého z nás čeká dlouhá cesta hledání. Učení se svobodě, učení se lidství, učení se skutečnému smyslu života ve svobodě víry v Ježíše z Nazareta. Žijeme každý svůj život a hledáme v něm smysl a naději. Ježíš volá na svou cestu a Velký inkvizitor vše boří svoji skepsí. Kdo je tedy vlastně člověk? Je schopen unést svobodu, která je mu nabízena? Je schopen žít život, který by měl právo nazývat se lidským? Je schopen být Božím člověkem?

Tak jako mnohokrát, i dnes nám nabízí odpověď apoštol Pavel. Kdo jiný, než právě ten, který do tohoto nesnesitelného napětí přináší slovo o důvěře. To, co říká v listu do Říma, není vlastně nic složitého. „Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci'; je to slovo víry, které zvěstujeme.“ Přijmout cestu víry v toho, který nabízí posilu, který nabízí naději, že cesta lásky k druhému člověku má v Božích očích budoucnost. A že tak má budoucnost i v tomto světě. I přes všechnu bezbřehou skepsi, která nás někdy drtí. Cesta víry je prostá – až se někdy urážíme nad její prostotou – přijmout a cele se spolehnout na to, co je nám z milosti Boží zjeveno a dáno. Žádné rozlety obrazotvornosti, žádné ponory úporného hloubání, ale prosté uznání toho, že závisíme ve svém poznání Boha i ve svém bytí na tom, co On učinil bez nás a pro nás v Ježíši Kristu, v jeho smrti i vzkříšení.

A tak na začátku postního období, na začátku období otázek a hledání a vyznání vlastní slabosti, jsme vedeni spolu se všemi, kdo tak chtějí učinit k prostému vyznání: „Ježíš Kristus je Pán.“

Amen.

Píseň: 168

 

Ohlášky:

 

Přímluvná modlitba: Pane Bože, máme radost z toho, že Ti smíme patřit my i naši blízcí. Máme radost z toho, že se smíme ztišit a ptát se, po jaké cestě máme jít. Děkujeme, že si nás k sobě voláš, když se ptát přestaneme a bloudíme. Děkujeme, že na začátku postního období se smíme dozvídat, že nic a nikdo nemá nad lidským životem větší moc než Tvoje láska.

Pane, vyznáváme, že je nám úzko z toho, jak mocní tohoto světa zneužívají toho, čím vládnou. Právě v den výročí vyvraždění tisíců českých židovských občanů v Osvětimi se rozhlížíme kolem sebe a prosíme o pomoc. Moc prosíme za lidi na Ukrajině. Za lidi v Sýrii. Za lidi v Jižním Súdánu. Za lidi v Afgánistánu a na všech místech, kde vládne nenávist podněcovaná touhou po moci.

Pane, prosíme za všechny slabé, kteří jen obtížně mohou ovlivňovat dění ve společnosti, ve které žijí. Prosíme za seniory, prosíme za děti, které vycházejí z dětských domovů, už nikoho nezajímají a netuší, jak žít, prosíme za lidi z nejrůznějších minorit, prosíme za lidi s postižením.

Pane, prosíme za stvoření, které se tak obtížně může bránit lidské agresi.

Prosíme za vztahy v rodinách, prosíme o naději pro tam, kde už naděje mizí.

Pane, prosíme za Tvou církev. Prosíme za náš sbor. Abychom dokázali jít v naději evangelia a svědčit o Tvé lásce a milosti.

Pane, prosíme za Hanku a Toničku. Moc Tě prosíme o pomoc pro ně i pro jejich rodiny.

 

Pane, v tichosti Ti odevzdáváme své díky a prosby.

 

Voláme k Tobě jako Tvé děti: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

Poslání: Jděte nyní a slovem i skutkem uvádějte ve známost evangelium a dělejte si starost o spravedlnost, lásku a pokoj.

Jděte v naději setkání s Ježíšem Kristem mezi nejmenšími z našich bratrů a sester

a žijte v naději Božího navštívení.

 

Požehnání: Hospodin ti požehnej a opatruj tě. Hospodin rozjasni nad tebou svou tvář a buď ti milostiv. Hospodin obrať k tobě svou tvář a obdař tě pokojem. Nu 6,24-26

 

Píseň: 623 Důvěřuj se v Pána