Říčany 11.9.2016 1S 2-3 (Jiří Ort)

Říčany 11.9.2016

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás všechny ve společenství, do kterého jsme byli pozváni z Boží milosti.

Introit: Smiluj se nade mnou, Panovníku, po celé dny k Tobě volám, neboť Ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo Tě volají, jsi nanejvýcš milosrdný. Ž 86,3.5

Píseň: 192 Dobře staví, kdo zná a ví

Modlitba: Pane Bože, děkujeme Ti, že přicházíš za každým člověkem a otevíráš před ním pohled na život. Ukazuješ mu, že nic a nikdo nezabrání tomu, abys přicházel a ujišťoval, že Ti my lidé nejsme lhostejní. Že Ti záleží na tom, jak žijeme, že bereš vážně naše radosti i bolesti, že bereš vážně naše touhy i strachy. Děkujeme, že si to stále znovu smíme připomínat ve svědectví biblických svědků.

Děkujeme, že smíme věřit, že jsi to potvrdil v životě, smrti a vzkříšení Ježíše z Nazareta.

Prosíme, aby jistota, že jsi s každým člověkem vyzařovala dnes ve společenství Tvého lidu po celém světě. Amen.

 

Čtení: 1S 2,12-17.22-25

Píseň: 680 Nás zavolal jsi, Pane

Text: 1S 3,10

Haleluja. Hospodin seslal svému lidu vykoupení, ustanovil navěky svou smlouvu; svaté, bázeň budící je jeho jméno. Haleluja. Ž 111,9

 

Je to zajímavý příběh, který připadl na dnešní neděli jako téma pro děti. Zdá se, že ho dobře známe, že nás nemůže překvapit. Ale on překvapuje stále znovu. A stále znovu nás vyzývá. Mohli bychom ho nazvat příběhem moci a Boží milosti. A také příběhem tragédie „slušného člověka“.

Máme před sebou zaběhaný pořádek chrámového provozu. Tedy přesněji – pořádek u stanu setkávání. A není to pořádek špatný, vidíme, že může být pomocí. Vždyť ke stanu setkávání přišla Chana, tam volala k Hospodinu, vylévala své srdce přeplněné bolestí. Tam si jí všiml kněz Élí a ujistil ji, že na ni Pán Bůh nezapomíná, že jí pomůže. To všechno ve svátostném prostoru.

Chrám byl skutečně místem komunikace s Hospodinem. Do chrámu přicházeli lidé se svými oběťmi. A oběť byla něčím velice zásadním, jakkoliv my si to dnes už nemůžeme uvědomovat. Aby se mohl člověk setkat se svatým Bohem, musel vykonat posvátné obřady, úkony, které se liší od profánních činností a jsou dány zvláštními normami předepsanými pro kult. Mezi těmito obřady (očišťování a posvěcování) byla nejvýznačnější právě oběť, která spočívala v tom, že obětní zvíře přešlo ze světa profánního do světa božského. Obětovat znamená „činit posvátným“. Oběti bylo nezbytně třeba, neboť obětník sám nebyl schopen úplně přejít do božského světa. Přes všechny zasvěcovací ceremonie zůstával pozemským člověkem. Proto mu rituál předepisoval vzít jinou živou bytost, zvíře, bez jakékoli vady, která se bude Bohu líbit, a obětovat je na oltáři. Tato oběť byla zabita a strávena ohněm, a tak symbolicky stoupala k nebi. Nebo se její krví kropilo směrem ke svatyni, kde byl Boží trůn (Boží přítomnost). Oběť byla zcela zbavena pozemské existence, aby byla pohlcena ohněm, jenž ji nesl k Bohu. Starozákonní kult tedy nabízel obětní rituál jako schéma přiblížení se ke svatému (oddělenému) Bohu. Tedy stručně: oběť umožňovala komunikaci mezi člověkem a Bohem.

Tak i my dnes moc dobře víme, že není zbytečné přicházet do kostela. Vnímáme to jako obrovské obdarování – možnost jeden den v týdnu se zastavit a ve společenství s druhými se ptát, jaká je Boží vůle nejen v životech našich, ale v životě celého stvoření.

Ale - teď přichází problém. Problém vlastně husovský. Tento prostor přestává fungovat. Protože ho vzali do ruky lidé s mocenskými ambicemi. Chofní a Pinchas, Élího synové, znehodnotili to, co umožňovalo komunikaci s Hospodinem. Celý ten svátostný proces zneužili pro sebe.

Ale co s tím? On to není malý problém. Uvědomme si, že církev, jakkoliv si dnes naříká, jak je slabá a jak ji lidé neberou vážně, je skutečně v pozici vlastníka moci nad mnohými lidmi. Ano, bylo to tak v historii, to víme. Vyostřeně to vidíme na procesech, mocenských procesech, kdy byli popraveni ti, kteří překáželi. Ne věroučně, ale politicky. Hus, Jeroným Pražský a další a další. Církev dnes nemá moc lidi popravovat, ale má stále moc je ničit. Naše slabá církev má skutečně v rukách stále velkou moc. Rozhoduje o tom, kdo bude pokřtěn a kdo ne, o tom, kdo smí přistoupit k večeři Páně a kdo ne. Rozhoduje o tom, jaký životní styl je křesťanský a jaký ne. V mnohých církvích jsme stále svědky likvidace kazatelů, kteří mají jiný názor. Církev má moc. A může a zneužívá jí.

A najednou tu jsou před námi lidé, kterým bylo ublíženo, kterým je ubližováno, protože je jim zatarasena cesta k Bohu. Někdy je to pro ně bolestné, někdy je to bolestné pro jejich blízké. Co s tím?

V hledání odpovědi se objevuje tragická role Élího. Tragická role slušného člověka, který však nedokáže dostatečně jasně zakročit proti těm, kdo ubližují. Nebo prostě – zastat se těch, kterým je ubližováno. Je nám to nesmírně líto, protože tuto tragickou roli známe u sebe a vidíme ji kolem nás. Jakoby se tu před námi objevil pašijový příběh, ve kterém je Ježíš spolu se vším, co nabídl člověku, opuštěn všemi, kdo jej doprovázeli. Je nám to nejen líto, ale zároveň tento realistický pohled nám bere síly do snahy o nápravu věcí. Máme na to?

Řešení, které nabízí náš příběh je jednoduché. Jednoduché ve víře. Autor textu je přesvědčen, že Hospodin, Bůh Izraele, je živým Bohem, který se nenechá svázat mocenskými ambicemi lidí.

Bůh oslovuje člověka. Bůh odmítá mocenské zneužití náboženství. Není to skutečně pouze o tom, že by odmítal náboženské projevy a tím pravým by bylo slovo. Jakkoliv skutečně dnešní starozákonní text je kritikou kultu. Ale my moc dobře víme, že i slovo je mocenský nástroj. A dnes snad víc, než kdy jindy.

To, co v dnešním příběhu slyšíme především, však je skutečnost, že Bůh nenechává lidi samotné. Nenechá je napospas mocenské zvůli. Nachází si toho, kdo je ochoten naslouchat a toto ujištění lidem vyřídit. A Boží výběr je paradoxem. Uprostřed mocenských ambicí Bůh oslovuje malého kluka. Volá Samuele. Je to slovo naděje pro nás, pro každého, kdo se snaží pomoci těm, komu je ubližováno. Pán Bůh si vybírá zcela nečekaně. Uprostřed mocenských ambicí posílá za lidmi Ježíše z Nazareta, kdesi na okraji civilizovaného světa.

A tak ten náš příběh končí přece jen krásně. Něčím, co se nikdy neoposlouchá. Pán Bůh oslovuje člověka a člověk ho slyší. „A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: "Samueli, Samueli!" Samuel odpověděl: "Mluv, tvůj služebník slyší."“ Amen.

 

Píseň: 446 Moudrosti poklad z nebe

 

Ohlášky:

 

Přímluvná modlitba: Pane, děkujeme, že jsme si znovu směli připomenout, že nás provázíš, že má smysl se snažit učit naslouchat Tvému hlasu. Že má smysl s Tvou pomocí hledat cestu v tomto světě.

Prosíme dnes znovu, abys nám ukazoval, jak být posilou pro ty, kdo mají v našem okolí trápení. Moc myslíme na Evu Kočovou i její děti, aby zvládali těžkou situaci kolem Járy. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme dnes za Tvou církev. Prosíme za náš sbor. Prosíme, abychom dokázali nabízet naději Tvé milosti, abychom dokázali odhlédnout od svých představ. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme dnes za všechny, kdo nezapadají do našich představ. Za všechny, kdo jsou nějakým způsobem jiní. Prosíme, abychom dokázali bořit hranice jinakosti. Prosíme, abychom se dokázali postavit strachu, ze kterého rostou nenávisti právě vůči těm, kdo jsou jiní. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, dnes chceme poprosit za naše děti. Za děti v našem okolí. Prosíme, pomoz nám přinášet svědectví o kráse života, který Ty nabízíš.

Pane, dnes moc prosíme za ty, kdo tuto krásu života nemohou vnímat. Prosíme za všechny, kdo trpí, kdo jsou na útěku, kdo hledají domov. Prosíme dnes za uprchlíky i za ty, kdo zůstali doma v zemích, kde zuří válka nebo je hlad. Za ty Tě, Pane, prosíme.

 

Pane, prosíme, vyslyš naše tiché díky a prosby.

 

Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

Poslání: Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

Ef 4,32-5,2

 

Požehnání: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen. 2K 13,13

 

Píseň: 489 Tvé požehnání, dobrý Otče