Říčany 8.11.2015 Gn 11,29-12,9 (Jiří Ort)

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás na ve společenství na bohoslužbách, kam jsme byli pozváni z Boží milosti.

Introit: Hospodine, celým srdcem Ti vzdávám chválu, klaním se Ti před Tvým svatým chrámem, Tvému jménu vzdávám chválu za Tvé milosrdenství a za Tvou věrnost. Ž 138,1a.2

 

Píseň: 613 Oči všech se upírají

 

Modlitba: Pane Bože, přicházíme s vděčností. Chceme děkovat, že Tvé pozvání zaznívá do všech našich sevřeností, do neusmířené minulosti, do nezreflektované přítomnosti a strachu z budoucnosti. Je toho mnoho, co bychom Ti rádi odevzdali. Osobní vztahy, společenské vztahy, vztahy ke stvoření.

Pane, promýšlíme to všechno, snažíme se vše vyřešit a zapomínáme na vztah s Tebou. Zapomínáme na ukotvení ve víře. A právě proto Ti děkujeme, že Ty nezapomínáš na nás. Že na nás voláš do našich zmatků. Že nám umožňuješ naslouchat svědectví o Tvém království, které přinesl Ježíš z Nazareta a kterému ses přiznal v jeho vzkříšení.

Pane, prosíme, aby i dnes, ve shromážděních Tvého lidu po celém světě, znělo toto ujištění. Že Ty na nás nezapomínáš, ale oslovuješ nás, dáváš nabídku života. Amen.

 

Čtení: Gn 11,29-12,8

Píseň: 500

Text: Ř 4,16b-17

Haleluja. Kéž ti vzdají chválu, Hospodine, veškeré tvé skutky, kéž ti tvoji věrní dobrořečí, ať hovoří o tvém slavném kralování, ať promluví o tvé bohatýrské síle. Haleluja. Ž 145,10n

 

Otevíráme dnes tento zásadní biblický příběh díky dětem, které ho dnes měly jako text dětských bohoslužeb. Dostal se mi do ruky a znovu mě uchvátil svoji aktuálností.

Tento příběh nevisí ve vzduchu. Jeho kouzlo je v tom, že je zasazen za ony známé příběhy, „které se nikdy nestaly a přece jsou neustále platné“. Je zasazen za archetypální příběhy, které vyprávějí o lidské vzpouře a pochybení, o lidském snažení, které není ukotvené ve vztahu s Bohem a proto končí zmarem. Vyprávění, které jakoby popisovalo dnešní svět, ve kterém vždy znovu Pán Bůh odpouští, uzavírá s ním smlouvu, zkouší to s člověkem znovu a znovu. Ale my se ptáme, jakou budoucnost má v této situaci člověk. Dá se mluvit o budoucnosti? Vždyť se to stále znovu vrací do negativních poloh. Marnost lidských řádů je vyjádřena kratičkou, ale zásadní informací „Sára však byla neplodná, neměla dítě“. Tady není budoucnost života. Jakkoliv si na to člověk hraje. Jakkoliv si hraje na to, že v jeho moci je všechno. Jakkoliv zdůrazňuje, že stav, do kterého jsme se dostali, je něčím, co se musí bránit, protože je to stav dobrý. Tento stav má být neměnný, nezměnitelný. A my jsme tlačeni k tomu, abychom na to kývli. Abychom odsouhlasili status quo, ve kterém je to nejzásadnější posílení represivních složek, které budou bránit lidské výdobytky. A jsou to nejen staří lidé, kteří se cítí bezmocní, odsouzení k pasivnímu přijímání rozhodnutí mocných nebo snad ještě přesněji – rozhodnutí neosobních pravidel. Jsme vyděšeni, když si uvědomíme, jak malé procento lidí rozhoduje z pozice svého bohatství o životě celého světa. A to nejen lidí, ale i celého stvoření. Jsme tlačeni k tomu, abychom tento stav brali jako danost. Abychom rezignovali na možnost alternativního života, na možnost života vůbec. Abychom se nechali zastrašit. Abychom se usadili v místě plném strachu. Abramova rodina žije uprostřed těchto pravidel v Cháran a slyšíme, že tam nebyla budoucnost. „Sára však byla neplodná, neměla dítě“.

A najednou do této situace vstupuje vertikála. Najednou zaznívá „A Hospodin promluvil“. Existuje moc, která otevírá možnost skutečného života. „I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu."“ Lekám se tohoto slova. Lekám se Božího imperativu. Odejít znamená změnit. Máme s Marií ještě v čerstvé paměti stěhování a to, jak jsme v novém bytě stále něco hledali. Nic nebylo na svém místě. Odejít. Zdá se, že je to slovo pro mladé, protože starému člověku se nechce hýbat. Nějak si čím dál tím víc uvědomuji, jak důležité je upozornění vypravěče na Abramův věk. Tady jde o něco jiného. Tady jde o vykročení ze země strachu. A to je velice aktuální právě v Abramově věku. To je aktuální v každém věku. „Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.“

Ovšem tato výzva k vykročení má ještě jeden podstatný rozměr. Boží hlas jasně říká, že je to možné. Že uprostřed toho všeho tu je řešení. Pán Bůh ho vidí a zřetelně nám ho Abramovi nabízí. Biblické příběhy velice důrazně připomínají, že i když člověk žádné řešení nevidí, tak u Boha řešení je.

A náš text to podtrhuje přechodem od imperativu do oznamovacího způsobu. Pán Bůh vyzývá Abrama, aby vyšel ze země, ve které je. Ale hned vzápětí ho ujišťuje o svém jednání, na které se Abram bude moci spolehnout. Na které se může spolehnout už teď: „Odejdi - do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země."

Tedy zaslíbení. Ujištění, že existuje země, ve které se dá žít. Ve které je možné žít z Boží milosti. „A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.“ To je zpráva, která je pro nás zásadní. Člověk se vydal na cestu, protože uvěřil, že Boží zaslíbení života se zakládají na realitě. Jestliže apoštol Pavel staví na této skutečnosti naději pro všechny národy, pro nás všechny: „On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal 'otcem mnohých národů'“.

Stojíme znovu před podivuhodnou Boží logikou. Výzva a zaslíbení pro konkrétního člověka se stane nadějí pro mnohé. Zprostřed lidské bídy a strachu roste naděje pro všechny. My to známe, vyprávíme si tyto příběhy. Vyprávíme si příběh Ježíše z Nazareta, který v poslušnosti došel na kříž. Vyznáváme, že tento Ježíš byl vzkříšen. Že tedy existuje nový život právě v přiznání se k tomuto Ježíši, který zvěstoval Boží království, tedy prostor, kde je možné žít. To všechno víme. Jen si potřebujeme stále znovu a znovu připomínat, že je možné vykročit, že Boží zaslíbení jsou reálná, že je možné žít v lásce a ne ve strachu.

Abramův příběh je velice košatý a není rozhodně černobílý. Život v zaslíbené zemi není procházka růžovým sadem. Bezprostředně následuje příběh, ve které se mluví o hladu v zaslíbené zemi. Boží lid zřetelně svědčí o své životní zkušenosti. Ale zároveň ten úvodní Abramův příběh zakončuje opakovanými díky. Abram vstupuje do zaslíbené země a staví oltář, aby poděkoval. Posune se kus dál a znovu staví oltář, aby poděkoval. A otevírá před námi rozměr života. Je možné vykročit z ne-života. Je možné vstoupit do zaslíbené země. Je možné se setkat se zvěstí Ježíše z Nazareta. Je možné rozpoznat, že je Kristem, Spasitelem a že Boží království tu je a je nám nabízeno. Je možné vstoupit.

A je nutné děkovat. Stále znovu. Stále znovu si připomínat, že to, že tu jsme, že jsme součástí tohoto Božího projektu lásky a milosti, že jsme vyzýváni, abychom v něm žili, je obrovská výsada. Vždyť my mohli poznat, že je alternativa k životu ve strachu a nenávisti. Buď Bohu díky! Amen.

 

Píseň: 192

 

Ohlášky:

 

Přímluvná modlitba: Pane, voláme k Tobě. Protože Tys zavolal nás. Voláme k Tobě s důvěrou, že nás slyšíš a nejsme Ti lhostejní. Proto se odvažujeme Ti odevzdávat všechny, o které máme starost, všechno, co nás trápí.

Odevzdáváme Ti své nemocné. Odevzdáváme Ti manžele Zejfartovi. Odevzdáváme Ti Evu Kočovou. Odevzdáváme Ti všechny své blízké, o které máme starost. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, kdo mají pocit, že na nich nezáleží. Kdo jsou přehlíženi svým okolím – pro svůj věk, pro svůj handicap, pro své sociální zařazení. Pane, prosíme, dej nám sílu, dej nám odvahu, abychom dokázali být povzbuzením tam, kde povzbuzení chybí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti ty, kteří hledají cestu životem. Odevzdáváme Ti mladé lidi, odevzdáváme Ti rodiny, odevzdáváme Ti všechny, kteří jsou obtíženi odpovědností a podklesávají. Prosíme, aby jasně uslyšeli Tvůj hlas, aby zřetelně uslyšeli, že jsi s nimi a neopustíš je. Že existuje cesta života. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za všechny lidi v utečeneckých táborech ve všech zemích, kde se nacházejí. Prosíme pro ně o posilu a pro nás povzbuzení k životu beze strachu z neznámých a náročných situací. Za to Tě, Pane, prosíme.

 

Pane, v tichosti Ti odevzdáváme své díky i prosby.

 

Spolu se všemi lidmi, kteří touží po naplnění Tvého zaslíbení pokoje, k Tobě voláme jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

 

Poslání: Jděte nyní a slovem i skutkem uvádějte ve známost evangelium a dělejte si starost o spravedlnost, lásku a pokoj.

Jděte v naději setkání s Ježíšem Kristem mezi nejmenšími z našich bratrů a sester

a žijte v naději Božího navštívení.

 

Požehnání: Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří, láska ať vás provází a hřeje

a ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby

a Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma. Amen.

 

Píseň: 487 Amen, Otče, rač to dáti