Uhříněves 13.8.2017 Lk 6,17-26 (Miroslav Šulák)

Modlitba: Děkujeme Ti, Otče náš, za dnešní den - za neděli. Děkujeme Ti za to, ţe můţeme být ve společném shromáždění a společně přemýšlet o Tvé vůli a zamýšlet se nad tím, jak ji promítáme do každodenního života. Děkujeme Ti za Ježíše Krista, který přišel, aby nás přivedl zpět k Tobě, který dává našim životům smysl, který nám otevřel výhled k Tvému království. Děkujeme Ti, že Tvé království se týká i současnosti, že Ti na Zemi a všem, co je na ní, záleží. Uvědomujeme si svou lidskou nedostatečnost. Uvědomujeme si při tom závislost na Tvých darech. Vyznáváme však, že

přestože o Tvém stvoření víme čím dál víc, namísto úcty a bázně před Tvou velikostí a dobrotou nás toto poznání vede k čím dál větší lhostejnosti a prostopášnosti, k naprostému spoléhání na vlastní rozum a vlastní síly. Uvědomujeme si také, jak moc svět potřebuje poselství evangelia. Prosíme Tě, žehnej všem misionářům, kazatelům, evangelistům, žehnej všem svědkům Ježíše Krista. A prosíme Tě, veď naše myšlení, snažení i jednání, abychom se nezpronevěřovali poslání patřit mezi Kristovy svědky. Prosíme Tě, žehnej všem shromážděním Své církve. Prosíme,

aby přes vnější rozmanitost a různorodost prožívala vnitřní jednotu při následování Krista.

Prosíme Tě, abychom tuto jednotu prožívali i v tomto dnešním shromáždění. Buď, prosíme Tě, svým Duchem přítomen mezi námi. Amen

 

Čtení: Jer 17,5-8; 1K 15,12-20

Text: Lk 6,17-26

 

Sestry a bratři, dnes máme před sebou tři texty, které hovoří o požehnání (či blahoslavenství) a o tom, co nemá v Božích očích budoucnost. Schválně jsem užil kralického překladu, kde ono označení „být blahoslavený“ výborně vystihuje tu hloubku a podstatu stavu, který Ježíš zaslibuje svým učedníkům. Novější překlady, které zvolily výrazy pro sekulární společnost srozumitelnější – „šťastný,“ „blažený,“ „blaze těm, kdo...,“ a podobně, zůstávají na povrchu. Ačkoliv ono „blahoslavený“ zahrnuje i osobní rovinu prožívání vezdejšího, pozemského života. Ten archaický výraz však zahrnuje věčnost. A ta je důleţitá, budeme-li hovořit o Boţím království.

Když si představíme účastníky událostí, během kterých byla pronesena slova, která jsme četli, vidíme před sebou jednak lidi, kteří se tlačí kolem Ježíše, snaží se ho dotknout, aby přijali něco z jeho uzdravující moci a přitom překvapeně naslouchají slovům blahoslavenství; můžeme si snad představit i člověka, který s úzkostí pozoruje dějinné události, které se valí na Judské království v době proroka Jeremjáše a vyrovnává se s prorokovými slovy; a vidíme sbor v Korintu, který vstoupil do rozhovoru víry se svým duchovním otcem a učitelem apoštolem Pavlem. To, co tyto lidi a události spojuje navzájem a i s námi, je lidská touha. Touha po něčem, co bychom mohli nazvat královstvím Božím na zemi.

A přitom se stále opakuje to, co se stalo kdysi za proroka Jeremjáše. Máme před očima pouhou lidskou náhražku. Jakési Judské království, které se toto zaslíbení snaţí naplňovat. A byly chvíle, kdy se zdálo, že se to daří – ale i chvíle tápání a hledání. Celým Jeremjášovým proroctvím se vine jasná nit: Buďte věrni Hospodinu, jedinému Bohu! Pokořte se před ním, odložte své osobní ambice a poddejte se jeho vůli! Ještě není vše ztraceno, ale Bůh trvá na tom, že milostivé léto a den odpočinku musí být dodržovány, otroci musí být propuštěni. Ano, na čas se toto přikázání bere vážně, ale nejhorší je, že pak je zase dobře: král Sidkijáš má přední pozici ve spolku národů, stojících v opozici proti Babylonskému králi Nebukadnesarovi, dokonce po dlouhé době se nemusí třást před Egyptem, prostě vypadá to na pohodu, jenom nějaký mizerný ničema si dovoluje malovat čerta na zeď a předpovídat zkázu. A zámožní pánové tlačí na Sidkijáše: „No tak, pane králi, dyť voni ti otroci teď nemaj do čeho píchnout, akorát dělaj neplechu, ekonomika stagnuje. Vykašleme se na to, vždyť je to zbytečný. Pánbůh nám přeje. Ať si Jeremjáš říká co chce, ty jsi přece král, ty rozhodni! A král jim dá za pravdu, věří, že to zvládne, vždyť je přeci král. A my víme, jak to dopadlo – i to spojenectví s Egyptem se sesypalo jako dům z karet. A když pak Jeremjáš promlouvá ke králi, že národ se musí pokořit a dobrovolně se podvolit Babylonu, král kategoricky odmítá. Přece po něm Bůh nemůže chtít, aby se zachoval zbaběle! Co by tomu řekly dějiny! Hrdinně povstane proti Nebukadnesarovi a výsledkem je naprostá katastrofa. „Zlořečený ten muž, kterýž doufá v člověka, a kterýž klade tělo za rámě své, od Hospodina pak odstupuje srdce jeho.“

Je to zvláštní, vedle tohoto textu máme vyvrcholení 1. dopisu apoštola Pavla do Korintu, ve kterém se zlobí na Korintské, protože někteří z nich nevěří, že Ježíš byl vzkříšen v těle. Zdá se to až úsměvný dogmatický spor, kterému dnes nikdo nerozumí. A přece – při bližším pohledu vidíme, že tu vedle sebe stojí dvě rezignace, které vzdaly možnost, že Hospodin má něco společného s tím životem, který tu žijeme. S naším životem.

Jeremjáš mluví o tom, ţe člověk, který rezignoval na tuto základní důvěru, je „podobný vřesu na pustině, kterýž necítí, kdyţ co přichází dobrého“. V Judském království vzali moc do svých rukou. Je přece třeba pohlížet na věci reálně, lidská moc je nutnou složkou života společnosti, bez ní to nejde – to dobře známe. Jak ráda této pravdě naslouchala církev ve svých dějinách. A zavřela dveře Hospodinu s jeho řešením. A je to zvláštní, jak takové rozhodnutí odnesou vždycky ti samí lidé – ti obyčejní, ti slabí, ti, kteří se jen s obtížemi mohou bránit.

To v Korintu to bylo jinak. Rozhodli se vsadit na to podstatné – na duchovní hodnoty. A tělo – není třeba brát vážně, je jen vězením pro duši, musíme se soustředit na zbožnost, musíme se soustředit na duchovní život. A zase – jak ráda tomuto důrazu naslouchala církev ve svých dějinách. A zavřela dveře životu. A znovu – v Korintu i později tuto rezignaci na život odnášeli ti samí lidé – ti obyčejní, o které se nikdo nezajímá.

Máme tu dva důrazy, dvě životní polohy, které jsou na konci jedné velké touhy. Mohli bychom s nadsázkou říci, že všichni ti, o kterých tu dnes mluvíme, se spolu s námi tlačili kolem Ježíše, snažili se ho dotknout a naslouchali s nadšením oněm slovům blahoslavenství, která narovnávají lidskou společnost. A snad se i pokusili podle nich žít – ale ono to nějak nešlo. To napětí mezi tím, co přinášel Ježíš a realitou života, bylo příliš velké. A tak z té velké touhy po Božím království, po zemi zaslíbené se zaslíbeným životem, zůstal tam i tam skutečný, reálný život s jakýmysi náboženskými projevy, ale také s hříchem. Zůstaly tu naše lopotné snahy.

Dovolte mi malou vsuvku: Jako učitel a rodič vidím, jak ono dnešní spoléhání se výlučně na vlastní síly selhává i prakticky ve výchově dětí. Rodiče chtějí dát svým dětem to nejlepší, organizují jim volný čas – hlavně ani minutu bez programu, hlavně ani minutu bez dozoru, mohlo by se jim proboha něco stát! Je mi líto, když se takto chovají i někteří rodiče křesťané, a často to pozoruji i u sebe. Nechci v žádném případě propagovat lhostejnost, ale jako by často chybělo

to základní spolehnutí se na Pána. Hrozně moc je chceme rozvíjet a chránit, ale bojíme se svobody, Božího řízení. Jako bychom děti i sebe chtěli naopak chránit před Boží vůlí. A podobně je to, zdá se, i se stavěním plotů a snahami o zastavení globální migrace, které celý problém jen udržují daleko od našeho prahu, ale neřeší jeho podstatu.

A o živém Bohu, o Ježíši Kristu, který přinesl blahoslavenství, který přinesl život i pro ty nejobyčejnější, se jenom vypráví. Může to někoho oslovit? Pro lidi nevěřící či hledající to jsou pouhé náboženské řeči, pokud se neprojevují v životě toho, kdo je pronáší. Ne, Ježíš nebyl vzkříšen v těle – to jenom jeho duše je tu s vámi ve vašem duchovním světě.

Sedíme tu kolem Ježíše všichni se svými touhami – s touhou po sociální spravedlnosti, s touhou po

spravedlivém životě, po jednotě lidí, po světě bez útlaku a bez násilí, s touhou po lepší budoucnosti pro naše děti – a i nám se do této naší touhy vkrádá skepse. A ani my sami se často necítíme jako „strom štípený při vodách, a při potoku pouštějícímu kořeny své, kterýž necítí, když přichází vedro, ale list jeho bývá zelený, a v rok suchý nestará se, aniž přestává nésti ovoce“.

 

„Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“ Pavel na konci svého textu praští do stolu. Ano, k takové skepsi byste měli právo, kdybyste měli pravdu. Tak by to bylo, kdyby bylo evangelium skutečně prázdné. Ale ono není – protože Ježíš Kristus byl vzkříšen v těle.

Nemusíme patřit hříchu! To by bylo pro Pavla to nejhorší – zůstat ve svých hříších. Uvědomujeme si vůbec, jak závažné to je? Toto nemoderní, těžko uchopitelné slovo, „hřích“ nabírá jasné obrysy, když s radostí vyznáme, že už nepatříme té skutečnosti, kde ve své vášni po dobrém děláme zlo. Kde ve svém horování pro pravdu a spravedlnost a jednotu a upřímnou zbožnost sklouzáváme do lži, pokrytectví, násilí, totality a modlářství všeho druhu (vzpomeňme si na Sidkijáše, na církevní dějiny, vzpomeňme na svůj vlastní život!). Přiznejme před Bohem a před sebou samými své hříchy a už v nich nezůstávejme – Boží království je přece tady a teď, a my tak můžeme podle toho jednat i v současnosti. Můžeme žít tak, jak učí Ježíš. Vždyť Ježíš, který zemřel jako nejhorší odpad společnosti v zapomnění, zrazen, zapírán a opuštěn svými nejbližšími, byl vzkříšen v těle, vždyť Ježíš je Spasitel. A teprve živý vztah s živým Bohem dává věcem smysl – včetně utrpení, a myslím, že právě tomu utrpení.

Ne, neznáme okamžitý lék na všechno neštěstí tohoto světa. Ale vyznáváme, že přece známe cestu pomoci. Cestu, která učí vydržet to strašné napětí mezi našimi touhami a skutečností. Cestu Ježíše Krista, který žehná tomu životu, který je v tomto světě upozaďován, který tady prohrává, který tady nemá budoucnost, který je všemi nenáviděn, žehná životu v slzách. Cestu Ježíše Krista, který žehná člověku v jeho lidství a ne v moci postavení a majetku. Cestu blahoslavenství pro obyčejný život. A  tato cesta má budoucnost, vydejme se po ní a vytrvejme na ní v odvaze víry, nezůstávejme ve svých hříších – vždyť Ježíš Kristus byl vzkříšen v těle. Nemusíme po něm s obtížemi pátrat ve výkladech – stojí tam, kde jsou ti nejmenší z nejmenších. Prožívejme s ním každý okamžik našich životů. Otevřeme se Mu a spoléhejme se na něj. Nemůžeme být svědectvím (ani jako církev, ani jako jednotlivci), pokud nebudeme žít ono největší přikázání: Miluj živého Boha - z celého svého srdce, z celé své duše, celou svou myslí, celou svou silou. Amen.

 

Přímluvná modlitba:

Děkujeme Ti, Otče náš, za dar modlitby, jejímž prostřednictvím můžeme být účastni Tvého díla. Myslíme na současný svět, kterému v mnoha ohledech nerozumíme. Prosíme Tě za naši evropskou společnost, která pod jménem jakési zvláštní tolerance se programově vzdaluje Kristu a zapírá Jej. Prosíme Tě o duchovní probuzení. Prosíme Tě za šíření evangelia v celém světě. Myslíme zvláště na ty země, kde vyznat Ježíše Krista může znamenat vážné ohrožení fyzického života. A prosíme Tě za ty, kdo v těchto zemích stojí věrně ve službě evangeliu.

Prosíme Tě, Otče náš, za ty, jimž je svěřeno důležité rozhodování, prosíme pro ně o moudrost a nesobeckost.

Prosíme Tě, Otče náš, za nemocné, za zarmoucené, za bezradné. Prosíme Tě za ty, jejichž životnímu obzoru chybí pohled vzhůru, za hranice světa vnímatelného smysly, výhled k nebi, výhled k Tobě.

Prosíme Tě, Otče náš, za ty, kdo žijí v zajetí omezeného materiálního světa, dej jim pohlédnout vzhůru a slyšet Kristovo pozvání.

Prosíme Tě, žehnej všem dobrým snahám. Žehnej těm, kteří se snaží vydat pro druhé. Žehnej všem, kteří se snaží být světu kolem sebe svědectvím o Tvé lásce. Prosíme Tě, aby ve své snaze nebyli sami, ale vždy a ve všem doufali ve Tvoji pomoc.

Očekáváme, Otče, na Tebe. Vyslyš nás, když Tě voláme: Otče náš...