Uhříněves 15.2.2015 2K 1,15-22 (Jiří Ort)

Pozdrav: Sestry a bratři, shromáždili jsme se ve jménu Pána Ježíše Krista, abychom vzdávali Bohu chválu a dík, abychom mu vyznávali své viny, abychom prosili za sebe i za druhé, abychom hledali nové poznání Boží lásky a očekávali na Jeho slovo, které z milosti proměňuje lidské životy. Amen.

Introit: Hospodin kraluje, plésej země a vesel se ostrovů všechno množství. Nebesa hlásají jeho spravedlnost a všechny národy vidí jeho slávu. Ž 97,2.6

Píseň: 616 Chvalte Pána

Modlitba: Pane Bože, přicházíme do tohoto společenství, přicházíme za Tebou a je toho mnoho, co s sebou neseme a co Ti chceme odevzdat. Všechny strachy, trpkosti, bolesti, ale i vděčnosti a radosti. Všechen zmatek a roztěkanost, které si přinášíme ze světa kolem nás.

A jsme Ti vděční, že ty nás v naší roztěkanosti a zmatku soustředíš na to nejdůležitější v našem životě. Na Tvé jednání v Ježíši z Nazareta pro nás i pro všechny lidi. Děkujeme za dar Ducha svatého, ve kterém nás stále znovu ujišťuješ, že náš život patří v Ježíši Kristu Tobě a že se na Tebe můžeme spolehnout.

                                                                                              Amen.

 

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S117

 

Čtení: Mk 2,1-12

Píseň: 435 Ó Pane, jenž jsi přikázal

Text: 2K 1,15-22

Haleluja. Já volám k Bohu, Hospodin mě spasí. Haleluja. Ž 55,17

 

Apoštol Pavel slíbil, že přijde do sboru v Korintu. A to dokonce dvakrát. S tím, že právě Korintský sbor ho pak vypraví se sbírkou do Judska, do Jeruzaléma. Jenže – Pavel přijít nemohl. A zdá se, že oněm rozbouřeným vztahům mezi sborem a apoštolem to příliš nepřidalo. Po pravdě – výrazně je to zhoršilo. A zhoršilo je to o to víc, že tato situace nenastala poprvé.

Ale – co my s tím? Proč bychom se tímto problémem měli my zabývat při bohoslužbách? Trochu nám s tím může pomoci příběh z Markova evangelia. Příběh o Ježíši z Nazareta, jehož zvěst byla natolik strhující, že se kolem něj tlačily zástupy. Z toho bychom mohli mít radost a radost z toho mít můžeme a máme. To, o čem nás tu evangelista ujišťuje, je síla zvěsti o království Božím. Síla Boží milosti pro člověka, kterou Ježíš z Nazareta otevřel pro každého člověka. Ať už je jakýkoliv, ať už je odkudkoliv, ať už má jakékoliv sociální zařazení. Boží milost všechny tyto hranice prolamuje a Ježíš právě toto zřetelně zvěstuje. A zástupy jsou jen svědectvím o tom, jak moc my lidé právě to potřebujeme slyšet, protože hradby se objevují nové a nové.

Jenže – vedle té radosti najednou vidíme nemocného, kterého nesou jeho přátelé k centru této zvěsti – k Ježíši z Nazareta. A – přes ty zástupy se nemohou k Ježíšovi dostat. Tedy zástupy – prostě tento pán, a tamten, tato žena a tamta rodina – přes tyto konkrétní lidi se ten, který je v nouzi, nemůže dostat k naději nového života v Ježíši z Nazareta.

Jak často jsme to zažili – ať už jako ona bariéra nebo jako ti, kteří se přes ni snaží dostat. Jak často zazněl a zaznívá argument – evangelium je nesmysl, protože mě ten a ten něco řekl, protože ten a ten je divný, arogantní. Jak jen apoštol Pavel může zvěstovat evangelium, když není schopen dodržet slib? Když se rozhoduje podle těla, tedy na lidském základě. Podle pravidel, která platí a fungují v tomto světě a která tento svět tak ničí?

Najednou je nám problém, který řeší apoštol se sborem v Korintu, velice blízký, velice známý. Pavel do tohoto problému vstupuje a vlastně celý ten spor staví do jiného světla. On ho nechce a nemůže oddělit od zvěsti o Ježíši Kristu. Protože je ve finále ohrožena právě tato zvěst. My tu nemusíme řešit, jestli to náhodou nešlo udělat jinak, jestli Pavel přece jen nemohl do Korintu přijít – to už nikdo nikdy nevyřeší. Co ale můžeme, je vzít vážně a nechat se oslovit Pavlovou argumentací.

My víme, že apoštol Pavel si nedělal iluze o člověku, věděl a jasně říkal, že snaha o život v Kristu nikdy nekončí. Že to není tak, že bychom došli ke zlomovému bodu a pak už byl klid, pak už by šlo všechno samo. Právě o tom psal ve svém prvním dopise do Korintu. Právě to velice pěkně vyjadřuje v dopise do Filip: „Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.“ Je nutné se namáhat, je nutné se ukázňovat – abychom nebyli kamenem úrazu druhým lidem. A přesto tady Pavel takovou argumentaci nepoužívá – protože tady nejde o něj, ale o evangelium.

Přesouvá pohled Korintských i pohled náš od nás samotných ke zvěsti, kterou přinesl. Od toho, jestli apoštol Pavel jednal tak, jak nám vyhovuje, ke zvěsti evangelia, kterou přinesl a to ne jenom pro nás. Fascinuje mě kniha Grahama Greena Moc a sláva. Obrovský kontrast mezi lidskou bídou a skryté přítomnosti Boží moci.

Ne, nejsem kam vítr tam plášť. Stejně jako není kam vítr tam plášť zvěst evangelia, kterou jsem vám přinesl“, říká apoštol.

Dokaž to...

Protože Bůh je věrný. (Tak to slyšíme v původním textu). Protože Syn Boží, Ježíš Kristus, kterého jsme mezi vámi zvěstovali, je ANO. V něm jsou potvrzena všechna Boží zaslíbení. A tento Bůh tak v Kristu ukotvuje život nás všech. Tak, že se nemusíme bát žádného větru, žádné bouře, žádného lidského selhání. A abychom si tuto jistotu nenechali vzít, abychom nepropadli pochybnostem a skepsi, dal nám Bůh potvrzení, pečeť do srdce, dar Ducha svatého, aby nás ujišťoval o Boží věrnosti v Kristu.“

Je to důkaz? Vždyť jsou to jenom slova. Může to Korintským stačit? Může to stačit nám? My nechceme slova, my chceme činy. To je klasický pohled, na který jsme narazili, když jsme měli ve Vršovicích obhájit smysl sboru na obecním úřadě. V okamžiku, kdy upustíme od toho, že bohoslužba je centrem, nevíme, co říct. V okamžiku, kdy tu Pavlovu argumentaci označíme za pouhá slova, kterými se chce vylhat ze svého selhání, naprosto se s ním míjíme. Vždyť on mluví o činech – o činech Božích! Učíme se důvěře, že nic není reálnějšího. Boží jednání je mnohem reálnější než jednání lidské. Proto Pavel má potřebu především hájit evangelium. Sebe vlastně hájí pouze jako zvěstovatele evangelia, jinak je mu to jedno. Hájí se, aby nebylo zpochybněno evangelium – nejhlubší, nejjistější realita v tomto rozbouřeném světě.

A právě to je svědectví, které nás provází v dnešním příběhu z Markova evangelia. Kolem Ježíše jsou lidé. Tam se vůbec nehodnotí, kdo jaký je, jestli jsou to lidé hodní nebo zlí, jestli si zaslouží odpuštění a milost nebo ne. Ale přes tyto lidi se není možné dostat k Ježíšovi. A přesto ti čtyři přátelé svého nemocného kamaráda k Ježíšovi dostanou. Tady zřetelně vnímáme ono Pavlovo soustředění se na tu nejreálnější realitu v tomto světě – na Ježíše z Nazareta, který je Kristus a na Jeho zvěst království Božího. Neslyšíme tu žádné nadávání na ty, kdo jsou překážkou, žádné výmluvy, že než s takovými lidmi být kolem Ježíše, to to raději vzdáme. My slyšíme o veliké touze, o hluboké víře, že Ježíš je ten, kdo odpouští hříchy a nabízí život. V této důvěře jsme i my zváni do společenství kolem stolu, do společenství, ve kterém budeme hosty našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Amen.

 

Píseň: 373

 

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane, přicházíme za Tebou a rádi bychom Tě dnes prosili za druhé, ale i za sebe navzájem, i za sebe samotné.

Pane, vyznáváme, že nás leká nenávist, která se rozpoutala vůči lidem jiné víry. Leká nás incident v Teplicích, nenávistné projevy, kterými chtějí politici pro sebe získat body mezi voliči. Leká nás i to, že na takové přímé rozpoutávání nenávisti neumíme reagovat. Prosíme, abys posiloval ty, kteří se snaží v druhých vidět lidi navzdory různostem. Prosíme, abys posiloval všechny, kdo se snaží o smír. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, moc prosíme, abys nás učil žít právě uprostřed stoupající nenávisti mezi lidmi. Prosíme, abys nám ukazoval ty, na které bychom mohli zapomenout. Své blízké, nemocné ve sborovém společenství. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, moc prosíme, abychom dokázali být vůči sobě otevření, abychom si dokázali naslouchat. Abychom v Tvé církvi dokázali svědčit o tom, že je možné žít společně navzdory různým názorům. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, moc prosíme o naději pro všechny, kdo už naději ztrácí. Prosíme o naději pro zoufalé lidi na východní Ukrajině. Prosíme o naději pro lidi v Nigérii, která se stranou zájmu stává hříčkou v rukách fanatiků. Prosíme o naději pro rodiče unesených dívek i pro dívky samotné právě v Nigérii. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti Hanku s Toničkou i jejich rodiny. Za ně Tě, Pane, prosíme.

 

Odevzdáváme Ti v tuto chvíli své osobní díky a prosby v tichých modlitbách.

 

Spolu se všemi lidmi, kteří touží po naplnění Tvého zaslíbení pokoje, k Tobě voláme jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

Poslání: Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.

Ř 8,8-11

 

Požehnání: Hospodin Ti požehnej a opatruj tě. Hospodin rozjasni nad tebou svou tvář a buď ti milostiv. Hospodin obrať k tobě svou tvář a obdař tě pokojem. Amen. Nu 6,24-26

 

Píseň: 163 Hospodin sám národů Bůh