Uhříněves 19.3.2017 J 4,5-30 (Pavel Zoubek)

POZDRAV

 

Milí přátelé, sestry a bratři, vítám vás na dnešních bohoslužbách. Mám radost, že jsme se tu takto sešli. To není málo.

 

 

INTROIT

Pojďte, zaplesejme Hospodinu, oslavujme hlaholem skálu své spásy, vstupme před jeho tvář s díkůvzdáním, oslavujme ho hlaholem žalmů! Halelujah.

(Žalm 95, 1-2)

 

 

PÍSEŇ č. 95: Nuž pánu zvučně zpívejme

 

 

MODLITBA

 

Svatý Bože.

Bloudění, přestupování tvých pravidel, návraty, znovu porušování zákona, pokání, znovu překročení tvého přikázání lásky, opět návrat. To jsme my. A Ty? Vlastně pořádně nevíme. Snažíme se chápat tvoji trojjedinost, ale moc se nám to nedaří. Snad to ale není to nejdůležitější. Jen víme, že se máme znovu a znovu kam vrátit, k čemu vrátit, ke komu vrátit.

Rozumem to uchopit neumíme. Toho nejsme schopni, ono se to jaksi vymyká naší veškeré zkušenosti. Asi to vůbec není rozumem uchopitelné. Tak nezbývá, než se z tohoto zázraku radovat. No – nezbývá. Vždyť je to skvělé. A tak se radujme. A prosíme: buď svým Duchem dnes zde mezi námi.

Amen.

 

 

1. ČTENÍ

 

Celá pospolitost synů Izraele táhla z pouště Sínu od stanoviště ke stanovišti podle Hospodinova rozkazu. Utábořili se v Refídimu, ale lid neměl vodu k pití. Tu se lid dostal do sváru s Mojžíšem a naléhali: „Dejte nám vodu, chceme pít!“ Mojžíš se jich zeptal: „Proč se se mnou přete? Proč pokoušíte Hospodina?“ Lid tam žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?“ Mojžíš úpěl k Hospodinu: „Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují.“ Hospodin Mojžíšovi řekl: „Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi. Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.“ Mojžíš to udělal před očima izraelských starších. To místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“ (Exodus 17, 1-7)

 

 

PÍSEŇ 618: Modré nebe, slunce zář

 

 

2. ČTENÍ

Text druhého čtení, které bude základem kázání, nalezneme v evangeliu podle Jana, kapitola 4, verše 5-30.

 

Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu.

Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“

Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“

Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.

Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.

Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“

Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl‚ nač se ptáš?‘ nebo ‚proč s ní mluvíš?‘ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu.

(Jan 4, 5-30)

 

 

KÁZÁNÍ

 

Slova:

Slova jsou hluboká i povrchní, vřelá i chladná, laskavá i bodavá, sladká i hořká, milá i nemilá, pravdivá i lživá, mocná i zbytečná.

 

Nedávno jsem v televizi zachytil kousek jakési diskuse, zjevně na téma feminismus. Přítomná sufražetka vedla řeč, která mě mimořádně udivila – a to jsem už z tohoto médiu vyslechl ledacos. Paní pronášela v rychlém sledu větu za větou. Všechna slova byla česká, gramatika byla česká, konstrukce věty byla jazykově nejspíš správná, ale přesto věty nedávaly žádný smysl. Ne že bych s ní souhlasil nebo nesouhlasil – jakkoliv jsem všechna použitá slova znal, prostě jsem nechápal její věty. Natož smysl jejího sdělení. Pozoruhodné.

 

Naproti tomu: Nemáte stejně jako já pocit, že 2000 let starý rozhovor ženy s Ježíšem u studny na okraji dávno zaniklého města Sychar je srozumitelný, i z její strany vedený s nadhledem, s lehkou ironií, s hrdostí, rovnoprávně? Přitom je v ženě dostatek pokory, aby naslouchala a posléze byla schopna své postoje během rozhovoru revidovat. Toto je dnešní, moderní, suverénní a emancipovaná žena. A to se příběh odehrává prý v době jednostranné patriarchální společnosti.

 

Slova jsou jako voda. Ne náhodou se oba příběhy - prvního i druhého čtení - se točí kolem vody. Voda je zde symbolem života – fyzického i duchovního. Zdroj vody je místem setkání, místem odpočinku a načerpání nových sil. Voda je konec trápení, voda je úleva. Voda je tradice, voda je záchrana. Voda je jistota. Voda je něco, bez čeho nelze být. Voda živá vede ke spáse. Nejsem si jist, zda tento symbol vody dokážeme zplna pochopit. V zemi, kde běžně nacházíme v krajině prameny, kde tečou řeky, kde máme na zahradách vlastní studně nebo vrty, kde se nemusíme za vodou plahočit někam za město, kde k uhašení žízně stačí většinou jen otočit kohoutkem. Měli bychom se mít neustále na pozoru, aby proud slov, který z nás vychází, byl proudem osvěžujícím, pomáhajícím, příjemně chladivým - a ne tokem páchnoucím a jedovatým.

 

Co nám vlastně říkají slova v obou příbězích? Oba příběhy jsou - řekněme - v opozici. Na jedné straně Mojžíšův vyvolený lid, na druhé straně jsou Samařani, kteří jsou v očích Izraelců jaksi na vedlejší koleji. Na jedné straně lid teprve putující pouští za vysněnou zaslíbenou zemí, na druhé straně již po staletí usazení – zabydlení Samařani. První teprve hledají v poušti svůj pramen vody, druzí již po staletí chodí ke studni vybudované předky. První táhnou krajinou jako poněkud divoké hordy bojovníků, druzí již žijí v civilizovaném světě, kde může jít i samotná žena za město pro vodu. Izraelci s mnohými nevěrnostmi stále hledají důvěru (víru) ve svého Boha, Samařani žijí s pocitem, že si svou víru přece vyzápasili někdy v minulosti, pak praotec Jákob vykopal studnu a z této tradice pak přece lze po další staletí žít. První příběh končí viditelným zázrakem, kdy Mojžíš udeří holí do skály a z ní začne vytékat pramen, v druhém příběhu se vlastně jedná o civilní konverzaci při vážení vody ze studny a o prameni vody živé a spásné se "jen" hovoří.

 

Zatím jsme se dívali na oba příběhy z lidského pohledu. Co dělají lidé, jak se chovají, jak žijí, z čeho vycházejí, jak se dívají na víru, co pro ně znamená Bůh. Pokud se ale na oba texty podíváme z opačného pohledu, tedy z perspektivy vztahu Boha k člověku, pak náhle zjistíme, že jsou oba texty o tomtéž. Z lidského hlediska je to příběh o hledání pravdy, smyslu, Boha. Boha, kterým je ve starozákonním příběhu Bůh Otec, v novozákonním je jím Syn. A my zde prosíme o přítomnost Ducha Svatého. Stále týž křesťansko-židovský Bůh své stvoření - člověka - vnímá se stále stejnou trpělivostí a především láskou.

 

Příběh, ve kterém se něco děje, příběh, kde probíhá zajímavá konverzace, příběh, kde člověk – v našem případě žena, Samařanka - prodělává nějaký vnitřní vývoj, příběh, kde se můžeme radovat z dobrého konce i z povzbuzení do budoucna. To všechno v našem novozákonním textu nalezneme.

 

Při čtení rozhovoru Samařanky s Ježíšem nelze nevzpomenout na Jákobův noční zápas, ostatně jsme přece u Jákobovy studně. Jákob zápasil s Bohem až do východu jitřenky a ze zápasu vyšel se zraněním i s požehnáním. Stejně tak zápasí Samařenka s Ježíšem. Zprvu je to odpor: na Ježíšův trochu striktní příkaz „Dej mi pít.“ reaguje žena ironicky, skoro posměšně. Ježíš trpělivě pokračuje a Samařanka trochu znejistí. Je si sice stále jistá tradicí své víry (vždyť je to studna praotce Jákoba), ale poutníkovi už neříká „Žid“ ale „Pane“. Už se neposmívá, ale přemýšlí nad praktickou stránkou věci a trochu nechápe, co má Ježíš na mysli, když hovoří o „živé vodě“. Posléze je to ale ona, kdo prosí Ježíše, aby jí vodu živou dal. Stále ale ještě nechápe, že se jedná o „pramen vody tryskající do života věčného“. Samařanka chce spíš zázračnou vodu, aby se už nemusela ke studni trmácet. Není to tedy ještě vyjádření víry, skepse v ženě zůstává, zápas probíhá dál.

 

Rozhovor se pak stočí na ženin osobní život, trochu dle dobového úzu nemravný – vždyť žije s mužem nesezdána a počet jejích partnerů již přesáhl tradicí přijatelnou normu. Žena ještě více znejistí: není ten poutník snad prorok, když toho tolik ví? Po dalších Ježíšových slovech ji dokonce napadne: není ten poutník u studny snad ten očekávaný Mesiáš? A přivede další lidi z města. To je pozoruhodný moment. Ženin otazník u slova Mesiáš zdá se zůstává, ale přesto dovede k Ježíšovi své přátele. Ti už žádný otazník nevidí. Její cesta k víře se snad ani nedovršila, ale už se sama stává Božím nástrojem na jakési minimisii.

 

Zbývá ovšem pochopit, co si z těchto dvou pradávných příběhů můžeme odnést my. Nu – každý možná něco jiného. Můžeme se poznat v nevíře, v neživé spíše tradici podobné víře, ve vzdoru, v posměchu, ve skepsi. Ledacos jsme už všichni ve svém životě víry i nevíry prodělali. Mějme při tom stále na paměti, že i při nedokonalosti naší víry i našich životů jsme stále Boží děti. I při tom, jací jsme, můžeme – nebo snad máme – možná musíme – být jeho posly k srdcím lidí kolem nás. Hledejme proto stále ta správná laskavá slova, která mohou být součástí proudu živé vody. Dejme i lidem kolem nás - jim navzdory tomu, že se sami spíše nemáme čím honosit - šanci setkat se s Bohem, s Ježíšem.

 

Protože jedno si můžeme dnes odnést určitě: Bůh - Ježíš přichází za každým z nás, silou Ducha svatého i skrze jiné lidi. Přichází navzdory naším i jejich pochybením, navzdory naší příliš pyšné nebo naopak příliš nejisté víře. Ježíš je trpělivý, protože k nám přistupuje v lásce. Je třeba jen pozorně naslouchat.

 

Amen.

 

 

PÍSEŇ 693: Ježíš hříšné přijímá

 

 

OHLÁŠKY

 

 

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA + MODLITBA PÁNĚ

 

Prosíme. Prosíme za trpící v našem okolí i ve vzdáleném světě. Víme, že je v tvé moci pomoci, ochránit, konejšit. Nezapomínáme ale při tom, že jsme to my – lidé, že jsem to i já osobně, kdo to lidské trápení často nechává bez povšimnutí nebo je dokonce přímo způsobuje.

 

Prosíme především za slabé. Slabé hmotnými statky, oslabené věkem, zesláblé nemocí, slabé neprůbojností, slabé osamělostí, zesláblé žalem. Prosíme, i když na tom máme díl viny, i když bychom mohli (měli) sami víc pomáhat.

 

V tiché modlitbě nyní prosme za ty, kteří tvou ochranu potřebují nejvíce.

(::::::::::::::)

 

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

 

 

Vyslechněme si POSLÁNÍ

 

Ten, který dává semeno k setbě i chléb k jídlu, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží plody vaší spravedlnosti. Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří. (2. Kor. 9, 10 a 11a)

 

 

Vyprosme si společně POŽEHNÁNÍ

 

Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním. (Iz 446, 4)

 

 

PÍSEŇ č. 487: Amen otče rač to dáti

 

 

_________________________________________________________________

Uhříněves a Říčany 19.03.2017