Uhříněves 20.8.2017 Mk 4,1-9 (Jiří Ort)

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, všechny vás vítám na naší společné bohoslužbě. Na setkání, kde smíme naslouchat Božímu slovu, těšit se z Božího pozvání a děkovat za ně.

Introit: Dopřej, Bože, modlitbě mé sluchu, neskrývej se před mou prosbou. Ž 55,2

Píseň: 184 Ostříhej mne z vysokosti

Modlitba: Pane Bože, děkujeme, že za Tebou nemusíme chodit, že Tě nemusíme hledat. Protože Ty jsi s námi, přicházíš za námi a promlouváš k nám. I dnes sis nás pozval, abychom k Tobě přišli se svými otázkami a bolestmi, ale i radostmi a vděčností. Abychom mohli naslouchat Tvému hlasu. Abychom si znovu mohli připomenout, že nám nabízíš své Slovo a na nás je jenom to, abychom mu naslouchali.

A tak Tě prosíme, otevírej naše uši i srdce, abychom Tvé Slovo vpouštěli do svých životů. Abychom se těšili z příběhů Tvých svědků. Z příběhů celého Tvého lidu i jednotlivců. Abychom z vyprávění biblického svědectví rozpoznávali Tvoji lásku a milost, i Tvou vůli v životech našich i životech kolem nás.

Prosíme Tě, abys nám v tom pomáhal. Nám, celému svému lidu i svému stvoření. Amen.

 

 

Čtení: Mk 4,1-9

Píseň: 691 Tak málo přímých cest

Text: Kaz 11,5-6

Haleluja. Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno, uvádějte národům ve známost jeho skutky. Haleluja. Ž 105,1

 

K podobenství o rozsévači se uchyluji vždy, když se ptám po smyslu našich cest. Ve chvílích plných otázek. Spolu s tímto podobenstvím jsem znovu otevřel knihu Emile Ajara Soukromá linka důvěry. Nebudu vám vyprávět celý příběh, ale představím vám jednu z hlavních postav. Je jí starý žid Šalamoun Rubinstein. On a jeho jednání je neustálou otázkou pro čtenáře i vypravěče. Šalamoun, král Šalamoun, jak se mu říká, se jakoby bouří proti zaběhaným pravidlům života. Proti času, proti všemu, co bere život. Proti tomu, že se zapomíná na obyčejné lidi, obyčejné osudy. Na ty, kteří zůstávají sami a nikdo na ně nemyslí. Sbírá pohledy a připomíná si lidi, kteří ty pohledy kdysi poslali. Připomíná dávné osudy, dávná trápení i radosti, dávné lásky i zklamání. Staví pomníky těm, kterým se pomníky nestaví. Živým i mrtvým. Organizuje a sponzoruje linku důvěry, která povzbuzuje všechny odstrčené, zapomenuté a zoufalé.

Je to kouzelná knížka. Vrátil jsem se k ní po letech a znovu jsem se nechal vtáhnout tématem naděje. Naděje, která je navracena těm, kteří ji ztrácí. Je tu obnovován, znovu nabízen, smysl života. To, co nás posiluje a staví na nohy. A to jí také spojuje s podobenstvím, které jsme dnes četli. Podobenství o rozsévači. Je to velice známý text a přece mu znovu a znovu s vděčností nasloucháme. Necháváme si před očima plynout prostý obraz toho, který vychází na své políčko, v zástěře semínka, zárodek života a ten rozhazuje na zem. Znovu a znovu se pohybuje ruka rozsévače v důvěře, že tato práce k něčemu je. Že má budoucnost. Že není marné nabízet zrno zemi. Už jen tento obraz mě přijde fantastický. Jsem městský člověk a zřejmě právě pro tu odtrženost od země, od prostého a zároveň obrovského zázraku přírody ztrácím tuto prostou důvěru, se kterou máme přijímat dar života.

Ono se skutečně stačí rozhlédnout. Byli jsme na pár dní v Německu, blízko Roztoku, a Marie jako všude, kam přijedeme, sledovala zahrádky. A přiznám se, že bylo co sledovat. Do toho pole – některá před sklizní, s obilím s plnými klasy, jiná po sklizni. Včera jsem se jel projet kolem Uhříněvse na kole a důvod k vděčnosti při pohledech kolem sebe nebyla o nic menší. Těšíme se z toho, s radostí a nadějí pozorujeme narozené děti kolem nás, pozorujeme, jak rostou jako z vody, jak přímo nasávají život. A přesto jakoby mi to stále nedochází. A Ježíš přichází a krok za krokem, obraz za obrazem vypráví svůj příběh, své podobenství. Je tu dar života. Dar Božího života pro člověka. Nová a nová nabídka zrna, které může zapadnout do připravené půdy. Může a nemusí. V tom je Ježíš realista. Není naivní. Vidí kolem sebe to samé co my. Vidí lidskou neschopnost přijmout dar života. Vidí odmítnutí života, se kterým se setkáváme velice zřetelně – vidí skalnatou půdu. Vidí lidskou slabost v žáru dne tváří v tvář všem překážkám – strach, skepsi, neschopnost vztahu - vidí bodláčí, které je silnější. Vidí vše, co rozptyluje – všechny útěky ze života - ptactvo, které sezobe zrníčka dřív, než si jich vůbec všimneme. A vidí také jakési zbožné nadšení, které si vytvoří iluzi o jiném životě a zdá se, že semínko nese plody. Rostlinka roste, ale nemá dost hluboko zapuštěné kořeny a usychá. Život zakotvený v jiné realitě než je skutečnost obyčejného dne, ten nemá budoucnost.

Ano, to všechno kolem sebe vidíme. V té knížce od Emile Ajara se „král Šalamoun“ bouří proti tomu všemu s obrovským nasazením. Chce oslavit právě obyčejný život navzdory všem – i navzdory Pánu Bohu. Tomu, který, zdá se, na ty obyčejné zapomíná. Jakoby si v tomto podobenství Ježíš se Šalamounem Rubinsteinem povídal. „Ano, je to skvělá vzpoura, kterou tu provozuješ. Ale proč se bouřit proti Bohu? Proč se nepřidat k Jeho revoluci? Proč prostě nepřitakat tomu životu, který Pán Bůh nabízí? Právě tomu obyčejnému životu? Přitakat právě v tom, že poděkujeme za své blízké, než jdeme spát, že se těšíme z úspěchů svých dětí a těšíme se na jejich vyprávění. Že jsme vděční za člověka, se kterým smíme procházet životem. Že přijímáme odpovědnost za své blízké i lidi kolem sebe v práci. Odpovědnost za úkoly, do kterých jsme postaveni. Že jasně odmítneme všechno, co život popírá. Přitakat Božímu daru života.“

A jiná zrna padla do dobré země a vzcházela, rostla, dávala úrodu a přinášela užitek i třicetinásobný i šedesátinásobný i stonásobný.“ Vypadá to hrozně málo – přijetí daru života uprostřed všech tlaků a úkolů, které kolem na nás kladou takové nároky. Ale tam, kde přijmeme tento dar, tam se dějí věci. Protože tam mizí strach a náš život se otevírá čím dál tím víc. Způsobem, který nás samotné překvapí. To vše se děje tam, kde přijmeme skutečnost vzkříšení, Boží přitakání životu v Ježíši z Nazareta. A toto přitakání nemůže změnit ani smrt. Ani smrt člověka, kterého jsme měli rádi a jeho odchod nás bolí. Nezmění to ani projevy nenávisti vůči životu, se kterými se znovu a znovu setkáváme. Nic z toho nemění nic na tom, že Pán Bůh nám nabízí život. Budoucnost u sebe, kterou nic nemůže zrušit.

Toto je obrovská naděje. Kvůli ní jsem si vybral tento text pro dnešní neděli. Abych povzbudil sám sebe a povzbudil také vás. Ale tento text není pouze o této naději. O daru života. Slyšíme tam ještě další slovo. »A Ježíš řekl: "Kdo má uši k slyšení, slyš!"«

Ježíš tu skutečně vystupuje jako realista. Jako člověk, který zná lidi. Je velice snadné život odmítnout, je snadné říct si, že lidé jsou zlí a hloupí a že souboj s nimi nemůžeme vyhrát. Je snadné být zemí, ke které se semínko ani nedostane, protože je odnesou ptáci, je snadné nechat rostlinku života udusit bodláčím, nebo mu nedat dostatek živin, aby přežila. Je snadné se soustředit na „ne život“, na negaci. Vidět dobře všechno to špatné. K tomu pomoc nepotřebujeme. Ale velice potřebujeme, aby nám někdo pomáhal ve vnímání a vděčném přijímání všech darů, které dostáváme. Abychom neměli pocit, se kterým si zahrává autor knížky Linka důvěry, že žijeme-li, žijeme tak nějak Pánu Bohu navzdory.

Ježíš upozorňuje, že nesmíme přestat naslouchat. Jasně vnímá, že svědectví o životě tu je. Ale otázkou je, čemu my nasloucháme. Ano, naprosto prakticky si uvědomujeme, pod jakou záplavou informací vlastně žijeme. Jak těžké je v té záplavě vybírat. A tak je velké nebezpečí, že nasloucháme, ale nasloucháme negaci života, nebo z únavy a bezmoci přestaneme naslouchat vůbec.

To, co se tu před námi v Ježíšových slovech objevuje, je jistota toho, že tu Boží slovo, svědectví o Božím daru života, existuje. Máme přece Bibli. Máme přece možnost setkání uprostřed Božího lidu. Máme možnost si připomínat ten základní fakt, že to Pán Bůh je dárcem života. Ježíš nám říká na závěr jednoho ze základních podobenství o Boží naději – tak to dělejme. Připomínejme si to. „Kdo má uši k slyšení, slyš!“

Při přípravách ke křtu vždy váhám nad jasnými, programovými výzvami, abychom četli Písmo. Abychom se snažili o pravidelnou četbu Písma. Velice mě oslovil důraz bratra Jana Konzala na důležitost četby beletrie, vnímání umění pro budování vlastní spirituality. Bojím se přetížit důraz na četbu Písma v obavě před uzavřením se světu, ve kterém žijeme. Abychom se neodcizili člověku vedle nás s jeho trápením i nadějemi a nevystavěli si paralelní svět. Ale nad těmito Ježíšovými slovy jsem si uvědomil, jak nebezpečný je obrácený extrém. Zapomenout na Bibli. Vymazat Písmo z té škály věcí, kterou vnímáme. Zapomenout, že to Bible je základem. V ní je totiž jasné svědectví o Boží milosti i o Božích nárocích. V ní nám bibličtí svědkové – každý svým způsobem – svědčí o tom, že to Pán Bůh jim dal život a vede je tímto životem. Že Boží přítomnost v našich životech je realitou. To je něco, k čemu dospívám v tom zmatku, který je kolem mě i ve mně.

Nejde o návody – na to až příliš často vidíme, jak Písmem argumentuje kde kdo, aby obhájil své pozice. Ale to není postoj biblických svědků. Z Písma můžeme a máme především čerpat sílu k přijetí daru života. K dychtivému očekávání věcí, které nás čekají. K posile odvahy k životu. K naslouchání lidem kolem nás, k otevřenosti druhým v realitě života. Prostě se zastavit, zmlknout, nekomentovat a vyslechnout toho, který za mnou přichází a potřebuje můj zájem. Z Písma můžeme čerpat sílu k odmítnutí životní negace, protože my víme, slyšíme každý den, že život je v Božích rukách. A když život končí, tak my odcházíme do Boží náruče. Pán Bůh je s námi. Odtud, z Písma, smíme čerpat jistotu Božího přitakání životu. Pak se můžeme bez zloby přidat k oné vzpouře, která mě tak okouzlila v knize Emile Ajara. Vzpouře přiznání se k obyčejnému životu, k jeho hodnotě. Vzpouře stavby pomníků obyčejným lidem, kteří žili a žijí a milovali a milují a trpěli a trpí. To smíme učinit v jistotě slov moudrého kazatele, biblického svědka, který nám zanechal svědectví: „Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná. Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré.“

Vždyť tam, kde se ujme byť jen jediné zrníčko, tam se dějí věci.

Amen.

 

Píseň: 662 Do země se skrývá

 

Ohlášky:

 

Přímluvná modlitba:

Pane, stojíme před Tebou v pokoře a chceme Ti odevzdat život. V nás i kolem nás. Odevzdat Ti všechny, kteří po životě touží a zdá se jim, že se jim ztrácí mezi prsty.

Pane, prosíme Tě za všechny nemocné, kteří jsou unavení a ztrácí chuť do života. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, uč nás naslouchat svým nejbližším. Uč nás vnímat jejich život v celé jeho různosti. Uč nás být pomocí a povzbuzením. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, kteří podléhají strachu. Kteří jsou ovládáni strachem, neodvažují se žít a místo toho nenávidí všechny a všechno, komu a čemu nerozumí. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za lidi, kteří jsou opomíjeni. Kteří jsou vytlačeni na okraj našeho zájmu, kterým tak zastíráme Tebe jako zdroj naděje života. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, kdo ztratili blízkého člověka. Za všechny, koho tlak proti životu ničí. Prosíme za blízké obětí v Barceloně. Prosíme za obyvatele Barcelony, Berlína, Paříže, Manchestru, za lidi na místech, kde zaútočili teroristé. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za Tvou církev, aby se otevřela Tvému Slovu a nechala se jím proměňovat tak, aby sloužit na Tvém díle. Za to Tě, Pane, prosíme.

 

Odevzdáváme Ti nyní své tiché osobní díky i prosby.

 

Pane, vyslyš nás, když k Tobě voláme spolu se všemi, kdo touží po životě: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

 

Poslání: Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Ef 1,17-19

 

Požehnání: Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. Ř 15,13

 

Píseň: 419 Mocný Bože, při Kristovu