Uhříněves 20.9.2015 Jk 1,1-11 (Jiří Ort)

uloz.to/xsrbmchn/150920-001-mp3

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, vítám vás všechny ve shromáždění, do kterého jsme byli pozváni z Boží milosti.

Introit: Smiluj se nade mnou, Panovníku, po celé dny k tobě volám, neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nanejvýš milosrdný. (Ž 86, 3.5)

Píseň: 86 sl.1-6

Modlitba: Pane Bože, spolu s žalmisto k Tobě voláme s prosbou o slitování. Odevzdáváme Ti všechnu svoji slabost, všechnu svoji nedověru, se kterou vnímáme svět kolem nás. Je nám líto, že tím ubližujeme.

S velkou vděčností jsme přijali Tvé pozvání. S velkou vděčností přijímáme Tvoji nabídku naslouchat zprávě evangelia, zprávě o tom, že za námi i za všemi lidmi kolem nás přišel Ježíš z Nazareta se svojí nabídkou života v Tvém království. V prostoru Tvé milosti, kam patří všichni lidé. I – a právě ti, kteří nemají zastání v tomto světě. Děkujeme Ti, že to s námi nevzdáváš a stále znov nám připomínáš, že Tvoje láska není omezená, ale obejme všechny.

Prosíme, aby tato zvěst naděje tryskala z Tvé církve po celém světě.

Amen.

 

Píseň ze Svítá: S 172

Slovo dětem:

 

Čtení: 1K 8,1-13

Píseň: S 202

Text: Jak 1,2-11

Haleluja. Hospodin seslal svému lidu vykoupení, ustanovil navěky svou smlouvu; svaté, bázeň budící je jeho jméno. Haleluja. Ž 111,9

 

Otevřel jsem knihu Mireii Ryškové o apoštolu Pavlovi a jeho době. A přiznám se, že mi popis života ve městech té doby vyrazil dech. Přesněji řečeno ve velkoměstech té doby. Pro lepší představu si prý máme představit periférie velkoměst třetího světa dnes. Přeplněná místa s hustotou obyvatelstva kolem 200 lidí na jeden akr – tj. přibližně 4000 m2. Bídná hygiena, nemoci, v noci lepší nevycházet. Bohatí v letních měsících ujížděli na svá letní sídla na venkov. Chudí zůstávali. Přesto přicházeli noví a noví lidé, protože ve městech byla lepší šance na výdělek než na venkově nebo také proto, že pro uprchlé otroky bylo město místem anonymity. Noví a noví lidé zapadali do tohoto systému, kde měl člověk hodnotu až od určité společenské vrstvy.

Do toho můžeme naslouchat popisu hostiny u bohatých lidí z pera Filóna Alexandrijského. Ti se předháněli v tom, kdo nabídne svým přátelům lepší pochoutky, slastnější požitek. Kousek z citát vám přečtu. „Shromáždění hosté pak obracejí hlavy sem a tam, pozorujíce žádostivě krásné maso, jehož je hojnost, a se stejnou žádostivostí čichají stoupající vůni pečeně. Když se pak nasytí obojího, pohled i vůně, když velmi pochválili přípravu i zahrnuli hostitele lichocením pro jeho náklady, jsou vyzváni k jídlu. Přinese se nejméně sedm tabulí a ještě více, plně naložených vším, co přináší země, moře, řeky i vzduch, suchozemská zvířata, ryby, ptáci, všechno vybrané a vykrmené: každá tabule se pak od ostatních liší přípravo a kořením. Aby se nevynechalo nic z toho, co se nachází v přírodě, přinesou se nakonec tabule, které jsou přeplněné ovocem, bez toho, které už bylo přineseno k hostině a tzv. Zákusku. Pak se odnese několik tabulí, úplně vyprázdněných nenasytností přítomných, kteří se cpou jako kormoráni a jedí s takovou nenasytností, že dokonce kousají i do kostí, jiná jídla poškodí a roztrhají, nakonec je však nechají ležet napůl nesnědená. Když ale úplně kapitulují, břicho naplněné až po chřtán, ale ještě nenasyceni ve svých žádostech, dají se, přesyceni jídlem, do pití.“ To byl způsob života. A to nemluvím o tom, co Filón nepopisuje. A to slasti sexuální, které k těmto hostinám patřily také.

Náboženství té doby tento problém neřešila. Jednalo se vlastně o kult, který s morálkou neměl nic společného. Etika byla součástí lidského rozumu. A bezesporu kritické šlehy ke způsobu života smetánky byly časté. Ale božstva ji nevyžadovala. Výjimkou bylo židovství, které právě proto tak přitahovalo lidi této doby. Problémem ale byla jeho určitá výlučnost, uzavřenost.

A najednou přichází křesťanství. Najednou přichází apoštol Pavel jako mluvčí důrazů antiochijské školy, který uchopuje zvěst Ježíše z Nazareta, toho, který byl ukřižován a Hospodin se k něm přiznal, který byl vzkříšen. Apoštol měl ono známé zjevení a říká: „Ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům.“ (Gal 1:15-16 CEP) Zvěst evangelia, která maže rozdíly mezi lidmi a zajímá se o člověka. I - a právě o toho nejchudšího, i - a právě o toho, který je mimo běžnou představu o vyvolenosti běžné v židovství té doby.

A základem této zvěsti byla a je solidarita. To působilo jako zjevení. Tento nový důraz začal přitahovat právě lidi na okraji a sociálně citlivé členy bohatších vrstev. Uprostřed rozděleného světa přichází Bůh za člověkem, ať už je jakkoliv ubohý. Přichází tak, že volá své svědky, aby šli právě za těmi ubohými. Aby se otevřeli těm, kteří přicházeli a byli zcela nezajištění a bez opory v novém prostředí.

Skutečně naprostá revoluce. A nebylo to nic snadného. Ve sboru – nebo zřejmě v jednom ze sborů – v Korintu došlo ke střetu toho starého – tedy společenských zvyklostí a toho, co přináší evangelium. „Pokud jde o maso obětované modlám, víme, že 'všichni máme poznání'. Poznání však vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje.“ (1Co 8:1 CEP) Nestalo se nic světoborného, jen že bohatí členové sboru – a to ti, bez jejichž pomoci by sbor nemohl existovat – se stejně jako dřív účastnili hostin, které patřili k bontónu jejich společenské vrstvy. A členové sboru z chudších vrstev s tím měli problém. Věroučně zbytečně. A přece to byl problém zásadní – tady se – jakkoliv věroučně bez problémů – porušovala základní zvěst evangelia. To, co tak uchvátilo, to, co přivádělo tolik lidí k Ježíši z Nazareta jako ke svému Spasiteli. A tato situace položila a pokládá stálou otázku: „Co určuje náš život jako těch, kdo uvěřili evangeliu – dobré zprávě o Ježíši z Nazareta, který je Kristus?“

Text z Jakubovy epištoly nás po jedné generaci od působení apoštola Pavla k tomuto problému znovu vrací. Stručně řečeno – máme před očima otázku, ke které se neustále musí vracet církev. Znovu a znovu. A nám se tento text otevírá v době, kdy hledáme základy křesťanství. Kdy hledáme základy církve. Kdy jsme vystaveni zkouškám, velice zásadním zkouškám a otázkám. Takovým, že skutečně vedou k pochybnostem, k hledání, k zoufalství. A my bychom tyto zkoušky skutečně raději neprožívali.

Mějte z toho jen radost, moji bratří a sestry, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se vaše víra, povede to k vytrvalosti.“ To není o rozdílnosti pohledů, které bychom měli zvládnout v lásce. To není o různé věrouce nebo o různých spiritualitách. Tady jde o víc – přijetí skutečnosti, že uprostřed toho všeho, v čem se pohybujeme, je Bůh. Bůh, který přišel mezi nás v Ježíši Kristu. Tedy víra. A jsme znovu u otázky, na kterou narazili členové sboru v Korintu – jak rozpoznat, co je Boží vůlí pro naše životy. „Co určuje náš život jako těch, kdo uvěřili evangeliu – dobré zprávě o Ježíši z Nazareta, který je Kristus? A co je vlastně základ té dobré zprávy – evangelia?“

Jsem zmatený a nešťastný z toho, že ten příval nešťastných lidí kolem nás nemá řešení. Já o něm nevím. „Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, nechť prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dáno. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí.“ Zvláštní slovo do dnešních dnů. Slovo, které počítá s Boží aktivitou, které je přesvědčené, že Bůh nemlčí. Které vede k důvěře, že to, čím tak člověka evangelium přitahuje, má stále platnost. To je ta moudrost. To si dnes velice intenzivně uvědomujeme. Život v důvěře v Boha, v důvěře, že Pán Bůh neopouští slabé. Lidé ty slabé opuštějí. Ale Pán Bůh ne.

Tak jako se kdysi dávno v Římě, v Korintu a v jiných velkoměstech otevíralo evangelium pomoci a solidarity ve společnosti, která tyto pojmy neznala, tak i dnes zní pro církev výzva. Ne primárně politická. Ale výzva důvěry v Boží milost. Výzva k boji o vlastní víru uprostřed bolesti, která nás vysoko přesahuje. Výzva k odhození pochybností, že Boží cesta v Ježíši z Nazareta byla marná a že je pro dnešní svět nepoužitelná. Tak nás povzbuzuje apoštol Pavel na konci prvního listu do Korintu: „A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“ Amen.

 

Píseň: 672

Ohlášky:

 

Přímluvná modlitba: Pane Bože, s důvěrou v Tvoji milost přicházíme, abychom Ti odevzdali ty, o které máme starost, abychom Ti odevzdali to, co nás trápí i poděkovali za všechno, co od Tebe dostáváme.

Chceme Ti odevzdat naše nemocné. Myslíme na sestru Zejfartovou, která je v nemocnici se zlomeno nohou. Myslíme na Evu Kočovou a její rodinu. Pane, odevzdáváme je do Tvých rukou a prosíme, abys je opatroval. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, nevíme si rady s řešením situace uprchlíků. Prosíme, abys nás nenechal opustit praktické důsledky zvěsti evangelia. Prosíme, abys posiloval nejen uprchlíky, ale také všechny ty, kdo se snaží pomoci. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za rodinu paní Adly. Prosíme, aby se v pořádku dostali ze Sýrie k nám. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti Jarovský sbor, který se rozhodl pomoci mladé ženě z Kamerunu. Prosíme i za ni. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kteří potřebjí pomoci v našem okolí. Prosíme za Domov dobrého pastýře v Čerčanech. Prosíme, posiluj všechny, kdo se tam starají o potřebné a žehnej jejich práci. Za to Tě, Pane, prosíme.

 

Pane, v tichosti Ti odevzdáváme své díky i prosby.

 

Pane, voláme k Tobě spolu se všemi, kteří touží po pokoji: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

 

Poslání: Jděte nyní a slovem i skutkem uvádějte ve známost evangelium a dělejte si starost o spravedlnost, lásku a pokoj.

Jděte v naději setkání s Ježíšem Kristem mezi nejmenšími z našich bratrů a sester

a žijte v naději Božího navštívení.

 

Požehnání: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen. 2K 13,13

 

Píseň: 171