Uhříněves 21.5.2017 Sk 17,22-32 (Pavel Zoubek)

POZDRAV

 

Milí přátelé, sestry a bratři, vítám vás na dnešních bohoslužbách. Mám radost, že jsme se tu takto sešli. Vězme, že to není málo.

 

 

INTROIT

 

Dobrořečte, národy, našemu Bohu, zvučně rozhlašujte jeho chválu. Zachoval nás při životě, nedopustil, aby nám uklouzly nohy. Ano, zkoušel jsi nás, Bože, protříbil jsi nás, jako se tříbí stříbro: zavedls nás do lovecké sítě, těžké břemeno jsi nám na bedra vložil. Dopustils, že člověk nám po hlavách jezdil, šli jsme ohněm, vodou, vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho. Vstoupím se zápalnou obětí do tvého domu, splním ti své sliby, jež moje rty vyslovily, jež v soužení vyřkla moje ústa. V oběť zápalnou ti přinesu to nejtučnější, s obětním dýmem z beranů připravím skot i kozly. Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, budu vám vyprávět, co mi Bůh prokázal. Svými ústy jsem volával k němu, svým jazykem jsem ho vyvyšoval. Kdybych se snad upnul srdcem k ničemnosti, byl by mě Panovník nevyslyšel. Bůh však slyšel, mé modlitbě věnoval pozornost. Požehnán buď Bůh, že mou modlitbu nezamítl a své milosrdenství mi neodepřel.

(Žalm 66, 8-20)

 

 

PÍSEŇ č. 66: Nuž pojďte a Bohu plesejte

 

 

MODLITBA

 

Svatý Trojjediný Bože. Naše pouť tímto světem je plná klopýtání. Nevíme vlastně jistě, zda nás trochu zkoušíš, jak to chápal starozákonní žalmista, nebo se jen ve Tvém světě ztrácíme. Ztrácíme, ale pak se znovu nalézáme, nalézám Tebe, Ty nás nalézáš a znovu a znovu přivádíš k sobě. Vlastně je to přepych, že se můžeme znovu a znovu ztrácet a přitom máme jistotu, že se neztratíme nadobro. Věříme, že tvoje odpuštění je nekonečné, Tvoje trpělivost je nekonečná … protože Tvoje láska je nekonečná. Není nám sice dáno nekonečno chápat, ale tím, že jsi k nám poslal svého syna s jeho lidským rozměrem, můžeme zkoušet nakukovat za oponu našeho omezeného světa a doufat. To je povzbudivé, posilující, životadárné. A tak prosíme: buď svým Duchem dnes tady s námi.

Amen.

 

 

1. ČTENÍ

 

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

(Jan 14, 15-21)

 

 

PÍSEŇ 320: Ó hlavo plná trýzně

 

 

2. ČTENÍ

Text druhého čtení nalezneme ve Skutcích apoštolských, kapitola 17, verše 22-32.

 

Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“

(Sk 17, 22-32)

 

 

KÁZÁNÍ

 

Vzdělanci všeho druhu, novináři, filosofové, sociologové – prostě intelektuální elity, jak se sami nazývají - nám denně sdělují, že žijeme v jakémsi „POST“ světě. Nemáme tedy již společnost moderní, ale postmoderní. Opustili jsme prý kapitalismus a žijeme v postkapitalismu, industriální společnost je přežitou minulostí a je tu postindustriální věk. Svět je otevřen mnoha názorům, vědecké poznatky nemají rozhodující postavení. Etika je ne-li mrtvá, tak alespoň polomrtvá. Svět je prý globalizovaný a současně rozsekaný na kousky, nazývají to fragmentací. Korektnost je důležitější než pravda. Je-li to skutečně svět, ve kterém žijeme, chceme v něm žít?

 

Apoštol Pavel byl dozajista učený muž. Jeho znalosti židovské tradice i posvátných textů Tory, Proroků i Spisů byly bezesporu rozsáhlé. Pavel ale chápal, že uzavřenost v židovství není pro Ježíšovu církev dostačující. A tak se rozhodl z židovského světa vykročit a zvěst o ukřižovaném Spasiteli přinést i do světa pohanů. Jeho první kroky vedly logicky do kulturního centra tehdejšího světa, do světa filosofie, učenosti, věd, umění, do světa, který se holedbal otevřeností k novým myšlenkám, k novým názorům, k novým vírám.

 

Ano, k nové víře, možná tedy i otevřenost k nově vznikajícímu křesťanství. A tak se Pavel odvážně postavil na mohutné skalisko na úpatí athénské Akropole a promluvil k Athéňanům. K filozofům epikurejským i stoickým, dnes bychom řekli k intelektuálním elitám. Zkusil je oslovit přes jejich otevřenost. Bylo takovou tradicí – Řeckou a později i Římskou - že se stavěly oltáře nejen té soustavě bohů a bohyň, které uctívali, ale i Neznámému bohu. Mohlo to být znakem jisté otevřenosti. Obávám se ale, že to byla spíš opatrnost, aby nějakého boha nevynechali a ten se jim pak nemstil. Jejich bozi byli totiž v jejich představách stejní jako oni, taková rozhádaná rodina, ale nadaná nadpřirozenou mocí a tudíž to byl spolek dost nebezpečný.

 

Přiznám se, že se mi zdá Pavlův pokus oslovit tímto způsobem tehdejší intelektuální elity trochu naivní. Byli to svobodní athénští občané a nechtěli si tu svoji svobodu nechat vzít. Ne, že by je Pavel chtěl nějak v tehdejším světě obvyklým způsobem fyzicky zotročit. Jeho posluchači ale správně vycítili, že přijetím nového boha by skončila jejich svoboda víry. Přesněji jejich svoboda nad vírou. Že by již nemohli tu vzdát hold mocnému hromovládnému Diovi, tu zalichotit krásné Afroditě nebo si třeba nějakou obětí před plavbou po moři zkusit naklonit nebezpečného Poseidona. Vlastně po nich Pavel chtěl, aby se rozhodli pro nového boha a doufali, že se strefí správně. Když poprvé skáčete padákem, musíte odhodit všechnu svou dosavadní zkušenost a prostě vykročit do prázdna. Všechno se v člověku vzpírá. Až opojný prožitek svobody v prostoru se nedá zažít bez onoho vykročení ze dveří letadla do vzduchu. A každý člověk ten krok musí udělat sám. S vírou v Krista, s vírou v toho vzkříšeného z mrtvých, s vírou v onoho athénskými intelektuály tak vysmívaného je to obdobné. Ani ta se nedá prožít ani pochopit pozorováním zvenku a intelektuálním přemítáním. Je třeba vykročit.

 

Vidíme tedy, že jsme od dob athénského městského státu mnoho nepokročili. I naše současné intelektuální elity v našem svobodném, ale neukotveném postmoderním světě, často lavírují na hraně víry a pověry. Zarytý ateismus se už nenosí a tak jsme filozofujícími intelektuály třeba vyzýváni k transcendenci. Něco nad námi nejspíš přece je. To je dnešní oltář Neznámému bohu. Tuto víru poněkud posměšně nazýváme „Něcismus“. Pravil jsem před chvílí, že Pavlův pokus tyto lidi oslovit a přimět je ke kroku do neznáma byl naivní. Nejspíš ale není žádný jiný. Postavit se k nim čelem a nechat si líbit výsměch, který obvykle přijde. Nevím, jaká byla Pavlova očekávání. Z hlediska dnešní doby požadující výkon byla jeho produktivita jako misionáře v Athénách vlastně žalostná. Většina se mu nejspíš smála a oslovil jen několik jedinců. Ale nastojte, již po několika staletích vypadal výsledek jinak. A dnes? … Braňme se ukvapeným soudům. A nebojme se.

 

Ježíš chápe tu osamělou bezradnost, to prázdno, které po jeho odchodu zachvátí srdce jeho učedníků. A tak se jim… a tak se nám snaží pomoci ty chvíle překonat. Nevím, zda měl Pavel slabé chvíle, kdy uvnitř sebe zápasil. Na Areopagu prokázal statečnost, tu, kterou jsme zkoušeni i my. Většinou se od nás neočekává statečnost v bitevních vřavách, ale jakási statečnost běžného života. Ježíš nás povzbuzuje, když nám říká: nebudete sirotci, vždy bude s vámi Přímluvce, Duch pravdy. Duch, který bude zpřítomňovat Otce i syna ve vašem životě, ve vašem nitru. Bude vám oporou ve vašem bloudění, ve vašem utrpení.

 

V rozhovoru Ježíše s učedníky narazíme vlastně dvakrát na jakési kritérium výběru. Ježíše – respektive jeho Přímluvce, Ducha pravdy nevidí všichni. To praví Ježíš. A současně má Juda dojem, že snad ani Ježíš nechce, aby byl všemi poznán. Jak se v tom tedy máme my Athénští v našem postmoderním světě plném různých božstev (dnes říkáme hodnot) vyznat. Jak vlastně zjistit, že křesťanský Bůh, Ježíš a snad i zde přítomný Duch jsou oním hledaným Bohem a ne jen tím něčím nad námi, tím dalším zatím neznámým bohem, dalším v seznamu našich jinak jistě úctyhodných hodnot? A především – jak to sdělit ostatním Athénským?

 

Je to vlastně překvapivě snadné. Text dnešního prvního čtení začíná i končí sdělením co je to vodítko, co je ta pevná opora. Je to láska. To když pochopíme, to když přijmeme, to když žijeme, pak stačí jen vykročit, pak stačí jen každý den vykračovat, pak si můžeme vykračovat. V neděli do kostela a ve všední den mezi ostatní Athénské.

 

Amen.

 

 

PÍSEŇ 190: V své rozličné úzkosti

 

 

OHLÁŠKY

 

 

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA + MODLITBA PÁNĚ

 

Jsou vedle nás a trpí. Trpí samotou, trpí nemocí, trpí chudobou, trpí bolestí, trpí ztrátou směru, trpí ztrátou smyslu, trpí přepracovaností, trpí nedostatkem práce, trpí neláskou okolí, trpí vlastní neláskou k okolí, trpí bezmeznou únavou, trpí nad ztrátou blízkého člověka.

 

Jsou vedle nás a trpí. My ale nevíme, co s tím. Nerozpoznáme původ utrpení. Když ho třeba poznáme, zůstáváme bezradní, co s tím udělat. Veď, prosíme, naše ruce i naši mysl k pomoci, ukazuj nám, jak pomoci, ukazuj na ty nejpotřebnější.

 

Jsou vedle nás a trpí. Pomáhej, prosíme, tam, kde je to nejvíc zapotřebí či kde naše chabé síly nestačí.

 

V tiché modlitbě nyní prosme za ty, kteří tvou ochranu potřebují nejvíce.

(::::::::::::::)

 

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

 

 

Vyslechněme si POSLÁNÍ

 

Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. Což jsem ti vše neohlašoval a neoznamoval už předem? Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím.

(Iz 44,8)

 

 

Vyprosme si společně POŽEHNÁNÍ

 

Vy, kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Hospodina, je vám pomocí a štítem. Hospodin na nás pamatuje, on nám žehná: žehná domu Izraele, žehná domu Aronovu, žehná těm, kteří se bojí Hospodina, jak malým, tak velkým.

(Ž 115, 11)

 

PÍSEŇ č. 510: Ó pane můj, pokoj ať tvůj

 

 

_________________________________________________________________

Uhříněves a Říčany 21.05.2017