Uhříněves 27.9.2013 Mt 18,18-20 (Jiří Ort)

Pozdrav: Sestry a bratři, shromáždili jsme se ve jménu Pána Ježíše Krista, abychom vzdávali Bohu chválu a dík, abychom mu vyznávali své viny, abychom prosili za sebe i za druhé, abychom hledali nové poznání Boží lásky a očekávali na Jeho slovo, které z milosti proměňuje lidské životy. Amen.

Introit: Ty jsi, Hospodine, spravedlivý, přímý ve svých soudech. Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství. Ž 119,137.124

Píseň: 609 Kdo je mocný jak Ty, Hospodine

Modlitba: Pane Bože, přicházíme a vyznáváme před Tebou svou zapletenost do všech možných našich labyrintů. Vyznáváme, jak jsme zamotaní do svých vlastní strachů a obav z věcí a dějů kolem nás a jak málo umíme svědčit svým životem o naději ukotvené v jistotě víry v Tvou mocnou přítomnost.

Dnes Ti chceme děkovat a radovat se z toho, že do našich zmatků, strachů, do naší zloby a ukřivděnosti vstupuješ s pozváním do společenství svého lidu. Že k nám přicházíš se svým odpuštěním i posilou na cestu k plnému, dospělému životu. Životu otevřenému pro Tvé slovo a pro člověka vedle nás.

Děkujeme Ti, že tento zázrak smíme prožívat v našem sborovém společenství. Amen.

 

 

Čtení: Ex 12,1-14

Píseň: 622 Zůstaň s námi, Pane (S401)

Text: Mt 18,18-20

Haleluja. Vy, kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Hospodina, je vám pomocí a štítem. Haleluja. Ž 115,11

 

To, co jsme slyšeli v dnešním textu kázání, je jako velký vykřičník uprostřed textů kolem 18. kapitoly Matoušova evangelia. Jakoby kolem nás v těchto okolních textech protékal život se vší svou komplikovaností a najednou zazní: „Neboť kde jsou dva neb tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ Můžeme jen smeknout před zručností evangelisty, který tento oddílek velice jednoduše, ale účinně zvýraznil. Najednou mezi vším vysvětlováním a napomenutím vypravěč zastavuje a Ježíš z Nazareta, ten, o kterém v Matoušově evangeliu čteme, že jeho jméno je Immanuel - „Bůh s námi“, říká: „Kdo se shromáždí v mém jménu, já jsem uprostřed nich.“

Nejde o nic menšího než o Boží přítomnost uprostřed lidí. O odpověď na věčné žalmistovo volání po Boží odpovědi. To je základní životní prosba – vždyť tam, kde je Pán Bůh přítomen, se vše proměňuje od základů. V 1. čtení se vracíme do 2. knihy Mojžíšovy, Exodu, na úplný začátek vyjití Božího lidu z Egypta. Na počátek lidských dějin, které lze nazvat dějinami skutečného lidství, dějinami životů lidí a ne zotročeného davu, kterému je určováno, jak smí žít. Znovu se před námi otevírá onen věčně aktuální příběh v celé své naléhavosti, kterou zažíváme i my. Stačí se rozhlédnout, stačí se pozorně podívat a poctivě si přiznat, čím vším je určován náš život. Rozhlížíme se a vidíme čím dál větší prohlubování propasti mezi chudými a bohatými, čím dál větší ničení stvoření, které nám bylo svěřeno. Vidíme člověka, který je vystresován z tlaků v práci a přenáší je domů, vidíme rodiny, které se rozpadají, protože tyto tlaky nevydrží. Vidíme roztěkanou střední a mladou generaci, která uprostřed všech naléhavých potřeb tohoto světa a výzev života skáče od jedné výzvy k druhé a končí v v pocitu bezmoci a nenaplněnosti. Ztrácí cestu k dospělému lidství.

Před časem jsem otevřel knihu Jana Amose Komenského Unum necessarium – Jedno nezbytné. A Komenského pozorování nás oslovuje napříč stoletími: „Říkám však, že ta prvotní trvalá příčina je ta jedna, že lidé buď nedovedou, nebo se nesnaží, anebo zatvrzele nechtějí rozlišovat cenné od bezcenného, tj. nezbytné od ne nezbytného, užitečné od neužitečného či škodlivého a ženou se jako stádo, ne kam je třeba jít, ale kam se jde; nebo že se nemíní vzdát toho, co se jim jednu zalíbilo, ať je to dobré, nebo špatné.“ A tak se zaplétáme do svých lidských labyrintů a nevíme z nich cestu ven. A když víme, tak se této cesty bojíme. Nedivím se Komenskému, že se mu v těchto úvahách objevuje před očima král Šalamoun se svým zvoláním: „Marnost nad marnostmi a všecko marnost.“

A do toho vstupuje starozákonní příběh Exodu a tuto skepsi odmítá. Ano, to, že není možné se z této pasti otroctví dostat bez oběti, to je naprosto zřetelné. Starozákonní člověk jasně vypovídal, že soud, který Bůh vyhlásil nad vším tím propletencem sil, nad sobectvím povýšeným na lidskou moudrost, nad vším tím tlakem, který je nazván Egyptem, nemůže minout nikoho. Pod tento soud patříme i my. To je jasné vyznání. Šance, kterou člověk dostává, to, že nejsme odsouzeni spolu s Egyptem, nemůže být a není bez oběti. Hluboká moudrost starozákonního člověka, který si uvědomuje, že nabídka svobodného života je vykoupena životem jiným. V každé rodině, za každou rodinu je obětován beránek. Abychom mohli žít. Není za tím nic víc a nic méně – život vyvedený z otroctví do svobody je život cenný a darovaný. Představa naší bohaté společnosti, že na takový život máme právo, a že máme právo si ho bránit proti všem potřebným, kteří nám ho narušují, je představa biblickému svědectví zcela cizí a my musíme natvrdo říct, že tato představa je ďábelská. Skutečný život je životem vykoupeným.

To si máme připomínat. Toto je začátkem lidských dějin. To je začátek dějin našich osobních. Dnešní text z Exodu nás na to upozorňuje hned v prvních verších „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce.“ To není časová informace, tady jde o základ života. „Ten den vám bude dnem pamětním, budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu. Budete jej slavit po všechna svá pokolení. To je provždy platné nařízení.“ Budete slavit a zvěstovat, že Bůh, Hospodin zástupů přišel za člověkem a vyvedl jej z lidských labyrintů ke skutečnému životu.

Je to zvláštní, ale tento veliký děj vysvobození člověka zaznívá ve skupince dvou neb tří. Těch, kteří se sešli ve jménu Ježíše z Nazareta, ve jménu toho, který je Immanuel, Bůh s námi, ve jménu toho, který se obětoval, aby člověk mohl uniknout z moci Egypta, z moci jeho labyrintů. Prostor vykoupené svobody se otevírá tam, kde si lidé vyprávějí o životě, který tento Ježíš přinesl, tam, kde tento život žijí. Na tom Matoušovi velice záleží – nestačí jen mluvit, zvěstování znamená následování. Není možné žít zároveň podle pravidel Božích i pravidel Egypta. Uprostřed zkušeností, které máme společné se všemi lidmi, žít naději v Boží osvobodivou přítomnost, které věříme. To je zřetelné v onom zasazení tohoto ústředního textu. V zasazení do všech těch informací a napomenutí k životu. O tom, jak je třeba řešit spory, jak je třeba si odpouštět, jak je třeba přinášet do tohoto světa hodnoty Božího království. Stačí dva neb tři. Tady se otevírá prostor pro dospělé, nezamindrákované, neroztěkané svědectví. My nemusíme zvládnout všechno, smíme se soustředit na to, na co jsme dostali obdarování. Nemusíme se nervózně rozhlížet, že je toho ještě tolik, co je třeba udělat, kde je zapotřebí pomoci. Nemusíme se děsit, že na všechny tyto úkoly je nás vlastně málo. Kouzelně toto prosté sdílení prostoru vykoupení vyjadřuje text knihy Exodus - „Kdyby byla rodina malá a na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydlí nejblíže jeho rodiny, aby doplnil počet osob.“ Tam, kde se sejdou dva neb tři ve jménu Ježíše z Nazareta, Krista, tam se otevírá prostor Božích dějů, prostor vysvobození člověka.

Najednou jsme ujišťováni, jak důležité je i naše společenství, jestliže se tu setkáváme v odmítnutí tlaků Egypta a v otevřenosti Boží přítomnosti. Jestliže se tak učíme rozpoznávat ono unum necessarium, jedno nezbytné. Jestliže otevíráme dveře všem, kdo by chtěli přistoupit k té hostině svobody, kterou pro každého člověka připravil Hospodin.

Amen.

 

Píseň: 406 Chval Pána svého písní

 

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, dnes Ti chceme moc děkovat za svědectví o Tvé přítomnosti v lidských životech. A chceme Tě poprosit, abys nás ji učil rozpoznávat a ujišťovat o ní lidi okolo nás.

Dnes chceme poděkovat a poprosit za ty, kteří si dali manželský slib. Zvlášť dnes prosíme za Lýdu a Martina Švejnohovi. Uč je vzájemně si naslouchat a starat se o vztah, který dostali darem. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za Tvou církev. Prosíme, abychom byli místem, kde je možné nalézt naději. Kde je možné naslouchat Tvému hlasu, který zahání strach. Prosíme, abychom byli místem, kde se odvážíme naslouchat lidské bolesti a brát ji vážně. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kdo dávají lidem naději a čerpají sílu z lásky k člověku. Prosíme za všechny, kdo pomáhají uprchlíkům, lidem sociálně, zdravotně vyloučeným. Prosíme za pracovníky v neziskových organizacích, na sociálních odborech. Prosíme konkrétně za práci na sociálním odboru v Uhříněvsi a v Říčanech. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za rodiny s dětmi s postižením. Prosíme, abychom dokázali naslouchat jejich životním zkušenostem, prosíme, abychom dokázali být pomocí. Prosíme za všechny organizace, za všechny lidi, kteří těmto dětem, těmto rodinám, pomáhají. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, voláme k Tobě a prosíme za Tvé stvoření. Za ně Tě, Pane, prosíme.


 

Odevzdáváme Ti nyní své tiché osobní díky i prosby.

 

 

Pane, vyslyš nás, když k Tobě voláme spolu se všemi, kdo touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“


 

Poslání: Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? To je ten, který přišel skrze vodu a krev. A toto je svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v Jeho Synu.

1J 5,5-6a.11


 

Požehnání: Sám pak Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši a tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pana Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. Amen.

1Te 5,23n


 

Píseň: 618 Modré nebe, slunce zář