Uhříněves 27.9.2015 Mk 4,35-41 (Jiří Ort)

 

uloz.to/xF6bqmZv/150927-001-mp3

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, vítám vás na dnešních bohoslužbách, na které jsme byli pozváni z Boží milosti.

Introit: Ty jsi, Hospodine, spravedlivý, přímý ve svých soudech. Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství. Ž 119,137.124

 

Píseň: Ž 119 XIX Z celého srdce volám Tobě vstříc

 

Modlitba: Pane Bože, přicházíme v důvěře v Tvoji milost. V důvěře, že Tvé evangelium, zpráva o daru života z Boží milosti navzdory lidské zlobě, má platnost i pro naše dny.

Moc Tě prosíme, abys před námi i dnes otevíral příběhy, ve kterých jednáš s člověkem, ve kterých mu prokazuješ svoji lásku, ve kterých napomínáš i povzbuzuješ. Abys nám dával rozpoznávat, co znamenají v našich životech.

Prosíme za celou Tvou církev, aby z jejích shromáždění po celém světě dnes zaznívalo svědectví o naději pro ty, kteří ji potřebují. Amen.

 

Slovo dětem:

Píseň: S 45 Díky

 

Čtení: Ž 27

Píseň: 625 Jak příjemné, můj Pane

Text: Mk 4,35-41

Haleluja. Vy, kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Hospodina, je vám pomocí a štítem. Haleluja. Ž 115,11

 

Texty, které se nám dnes sešly, nejsou součástí textů na tuto neděli. Prostě jsem je potkal. První proto, že na biblických hodinách v Uhříněvsi probíráme žalmy a tento jsme promýšleli tot o úterý a druhý proto, že jsme si ho vyprávěli na schůzce maminek s dětmi. Abych byl úplně přesný, vyprávěli jsme si ho se Sofinkou Bargárovou. A tak se mi tyto texty spojily.

Žalmista uvádí svoji řeč ujištěním, že Hospodin je kotvou jeho života. Je světlem, je spásou, je záštitou. Krásně se to poslouchá. Až žalmistovi závidíme. Zvlášť, když se v dalších verších jakoby obrací adresně na nás a vypráví, co se mu to stalo a on má přesto důvod, že doufá, důvěřuje Hospodivě pomocné ruce. „Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň, kdyby proti mně i bitva vzplála, přece budu doufat.“

Jako smutný výsměch zní realita našich dnů, moje realita, kdy vyjíždím s Ježíšem na moře, chci přeplout na druhou stranu Genezaretského jezera, do krajiny, kde lidé nevědí o Ježíši z Nazareta, nevědí o tom, který je schopný a ochotný pomoci. Vstupuje do lidských životů - vždyť s tím už máme zkušenost, už jsme ve 4. kapitole Markova evangelia, už jsme s Ježíšem zažili jeho mocné působení. Buďme zcela konkrétní – vždyť už nejsme děti, my už zažili a pro sebe zpracovali mnohé zázraky v našich životech. Tento Ježíš jede s námi přes ono velké jezero.

Ono tam ale zní něco jiného. Něco, co trošku zaskřípe. V kralickém překladu to vyzní jasněji: „A nechavše zástupu, pojali jej, tak jakž byl na lodičce.“ Vzali ho s sebou. A najednou jakoby to spojení přestalo fungovat. Najednou všechna ta povzbudivá slova, která Ježíš k učedníkům promlouval – uvědomme si, že tento příběh navazuje na podobenství o rozsévači, o hořčičném zrnu, o zrnu, které samo roste – všechna tato povzbudivá slova zapadají, jsou přehlušena strachem. To je ta síla, která teď nabývá vlády nad člověkem. „Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.“ Přišlo to, co přece přijít nemělo. Vždyť s nimi, vždyť s námi, vždyť se mnou je Ježíš. Vzali jsme ho s sebou. A přesto přišla bouře. Jakoby nás všechno znovu a znovu připravovalo na pašijový příběh. Jakoby nás všechno znovu a znovu připravovalo na kříž.

A nyní přichází ten zlom, který Sofinka Bargárová přijala zcela samozřejmě a mě stále přijde nepochopitelný a neuchopitelný a neuvěřitelný. Ti lidé naplnění strachem se obrátili na Ježíše. Zdálo se jim, ne, byli přesvědčení, že na ně Ježíš zapomněl, a tak s ním třásli, aby ho upozornili na svoji situaci. „Ježíši, vzali jsme Tě s sebou, a přesto si v tuto chvíli nevíme rady. Nevíme si rady s lidskou bolestí!“ Ježíš se vzbudil a bouři utišil. Pro děti krásný příběh, zpívali jsme k němu veselou, povzbudivou píseň. A mě je smutno, protože už nejsem dítě a nevím, jak přijmout tento příběh do svého života. Do situace kolem nás. Nyní vnímáme vše vyhroceně pro bolest mnohých, ale jde o setkání s Božím zjevením, které nejsme schopni rozpoznat i v našem soukromí, v našich všedních dnech.

Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň, kdyby proti mně i bitva vzplála, přece budu doufat.“ V čem jen je žalmistovo kouzlo, že takto vyznává svoji situaci? Situaci, která rozhodně není jednodušší než situace naše. Jsme zoufalí, protože nevíme, co s bolestí, co se skepsí, co se sobectvím, co s únavou. A do toho otázka, jak vůbec žít v dnešní době. Jak prožívat vztahy, jak prožívat radosti a starosti. Jak vlastně smíme žít uprostřed toho všeho kolem nás. „Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň, kdyby proti mně i bitva vzplála, přece budu doufat.“

Jaký je žalmistův návod? Jak se naučit vnímat příběh o utišení bouře se samozřejmou jistotou dítěte? Jakkoliv je odpověď na tuto otázku velice zásadní i pro mě, jsem přesvědčen, že právě ji dlužíme lidem kolem sebe. Protože jakkoliv se občas situujeme do pozice těch, kteří ví, jak pomáhat, kteří to učí lidi kolem sebe, tak právě v této době, kdy s vděčností vnímáme schopnost a ochotu pomáhat z pozic humanismu, si uvědomujeme, že je to především odpověď na tuto otázku po naději pro lidský život, co skutečně můžeme nabídnout. „O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu usilovat: abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu.“

Tak. Je to skutečně to, co potřebují slyšet lidé kolem nás? Chodit do kostela? V každém případě má smysl si odpovědět na to, jestli to má smysl pro nás. Až pak o tom můžeme podávat svědectví druhým. Proč tedy přicházíme do kostela? Proč nám to za to stojí? Nebo vlastně – proč to potřebujeme?

Cyklus pro nedělní školy, který bude tento školní rok, se jmenuje „Dál přece nejdeme sami“. Začíná příběhem učedníků, kteří utíkají po svátcích z Jeruzaléma do Emauz. Nešťastní a ustrašení. Potkají vzkříšeného Ježíše, který jim otevírá Boží příběhy s člověkem, lidské příběhy s Bohem Abrahamovým, Izákovým, Jákobovým. A pak je jejich hostitelem u jídla. Učedníci ho poznávají, otáčí se a vrací se do Jeruzaléma. Vrací se k životu.

Máme před sebou velký úkol. Máme žít. A máme svědčit o životě, o právu na život, který je Božím darem. Cítíme se hrozně slabí, bouře hází naší loďkou sem a tam. Ale my se smíme učit, že v této situaci nejsme sami. Že bouře a strach není pánem nad našimi životy. Že není pánem nad životy lidí. Nad lidskými dějinami. Může se zdát, že je břeh daleko, může se zdát, že síly docházejí, ale my si smíme připomínat, že Pánem nad tím vším je vzkříšený Kristus. To je naděje, jejíž poznání nabízí Dům Hospodinův. „Již teď zvedám hlavu nad své nepřátele kolem. V jeho stanu budu obětovat své oběti za hlaholu polnic, budu zpívat, prozpěvovat žalmy Hospodinu.“

To skutečně neznamená, že by bouře kolem nás utichla. Že bychom se zítra probudili a zjistili, že uprchlíci se nesetkávají se strachem a nenávistí, ale se soucitem a pomocí. Ne, bouře nepřestává. Stále budeme hledat, jak smíme žít v tomto světě. Stále budeme mít starost o své blízké, stále nás budou trápit i naplňovat radostí naše vztahy. Stále se budeme snažit rozpoznat, co je náplní evangelia pro konkrétní situace a žít to. Ale my se smíme učit tady dnes spolu s církví po celém světě volat ke svému Bohu, který je světlem, záštitou, záchranou – v Ježíši Kristu. Smíme si připomínat žalmistova slova: „Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: "Hledejte mou tvář." Hospodine, tvář tvou hledám.“

A tak tedy přijměme jako povzbuzení dnešní texty. Přijměme ujištění o Boží přítomnosti. „Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!“ Amen.

 

Píseň: 200 V Tvé síle, Pane Bože můj

 

Ohlášky:

 

Přímluvná modlitba: Pane Bože, chceme dnes děkovat za to, že tu smíme být. Že smíme být součástí Tvého lidu, že smíme děkovat, že smíme prosit, že smíme odevzdávat životy lidí do Tvé laskavé náruče.

Prosíme za Evu Kočovou i její blízké. Prosíme za ses. Zejfartovou, aby v pořádku probíhala rehabilitace. Prosíme, Pane, posiluj je. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, otevírej srdce tam, kde vstoupilo neporozumění. Prosíme o smíření tam, kde my už se vzdáváme naděje. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme o proměnu životů tam, kde lidé propadají skepsi. Kde mají pocit, že nic nejde změnit, že život nemůže mít smysl. Pane, prosíme o Tvého Ducha svatého, který by ukázal život prosvícený Tvou milostí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme o odvahu, nápaditost a solidaritu politiků tváří v tvář katastrofě těch, kteří prchají před násilím a bídou ve svých zemích. A nám dávej sílu, abychom dokázali solidaritu podpořit. Za to Tě, Pane, prosíme.

Děkujeme za všechny, kdo obětavě a s odvahou pomáhají. Za všechny, kdo vytrvale upozorňují na nutnost solidarity. Prosíme, žehnej těmto lidem a nám ukazuj, jak je podpořit, jak jim pomoci. Za to Tě, Pane, prosíme.

 

Odevzdáváme Ti v tichosti své osobní díky i prosby.

 

Spolu se všemi lidmi, kteří touží po naplnění Tvého zaslíbení pokoje, k Tobě voláme jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

Poslání: Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!

 

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

 

 

Píseň: 489 Tvé požehnání, dobrý Otče