Uhříněves 28.12.2014 Lk 2,33-40 (Pavel Zoubek)

 

POZDRAV

Milí přátelé, sestry a bratři, vítám vás na dnešních bohoslužbách. Mám radost, že jsme se tu v tomto vánočním čase takto sešli.

 

 

INTROIT

Hospodin kraluje. Oděl se důstojností. Oděl se Hospodin, opásal se mocí. Pevně je založen svět, nic jím neotřese. (Ž 93,1) Haleluja.

 

 

PÍSEŇ č. 170: Hospodin zástupů

 

 

MODLITBA

Svatý Bože.

Co může být krásnějšího než naděje, kterou jsi nám dal narozením svého Syna. Co může být nadějnějšího než zaslíbení, která se před námi otvírají Jeho vstupem do našich životů.

Jaký slib může být větší jistotou pro naši budoucnost, než jeho láska. Láska, která nás navzdory naší zpupnosti a hříchu trpělivě vede k Tobě. Láska, jejíž moc jsme pocítili právě teď ve vánočním čase. Můžeme tak mít pevnou naději, že se navzdory našemu nepřetržitému bloudění, ztrácení cesty a opětovnému nalézání cesty nikdy neztratíme úplně. Můžeme mít jistotu, že tvoje láska bude pořád vodítkem našich životů jako světlo majáku při mořské bouři. Smíme věřit, že pro nás bude pevným orientačním bodem jako betlémská hvězda nad jesličkami Tvého Syna.

Víme, že před tebou stojíme s prázdnýma rukama, že nemáme nic, co bychom ti - jako pastýři před jeslemi Tvého Syna - mohli nabídnout. Snad jen ty písně, které ke Tvé chvále dost neuměle zpíváme.

Přesto prosíme, buď Svým Duchem mezi námi. Amen.

 

 

1. ČTENÍ

 

Chci říci: Pokud je dědic nezletilý, ničím se neliší od otroka, ač je pánem všeho. Je podřízen poručníkům a správcům až do doby, kterou otec předem stanovil. Tak i my, když jsme byli nedospělí, byli jsme otroky vesmírných mocí. Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého syna narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni a tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, tedy z moci boží i dědic. (Ga 4, 1-7)

 

 

PÍSEŇ 192: Dobře staví, kdo zná a ví

 

 

2. ČTENÍ

Text druhého čtení, které bude základem kázání, nalezneme v evangeliu podle Lukáše, kapitola 2, verš 33-40. Zde čteme:

 

Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: “Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Žila tam i prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z pokolení Ašerova. Byla již pokročilého věku; když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale sloužila Bohu posty i modlitbami. A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma.

Když Josef a Marie vše řádně vykonali podle zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta.

Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.

 

 

KÁZÁNÍ

 

Milí bratři, milé sestry. Vlastně pořád na něco čekáme. Takže víme, že čekání unaví, někdy i vyčerpá. Dlouhé čekání může znejasnit, co to vlastně očekáváme, čekání může rozostřit naše smysly a poškodit naši schopnost rozpoznat očekávané. Dlouhé čekání může způsobit i ztrátu zájmu o to, co jsme si kdysi toužebně přáli, po čase můžeme ztratit schopnost rozpoznat, co je vlastně důležité a co ne. A teď si představme, že čekání trvá více než tisíc let. Ano, tak dlouho Boží lid čekal na svého Mesiáše, čekal na proroka, který bude schopen jako Mojžíš pohlédnout Bohu do tváře. (Dt 34, 10-12)

 

Kdo vlastně v tom čekání dokázal vytrvat a nést jej dál? Kdo nakonec rozpoznal, že se to stalo, že je to tady? Komu to bylo anděly sděleno? Ten seznam je krátký a různorodý. Před narozením Spasitele je to asi jen Alžběta a její manžel kněz Zachariáš a ovšem i Ježíškova matka Marie s Josefem. Po jeho narození se to první dozvěděli pastýři – snad proto, že vzdáleni od ruchu civilizace lépe slyšeli andělské hlasy. A také mudrci z východu, i oni byli schopni v jakési klauzuře svých pracoven pochopit, co se událo. Ti všichni to pochopili jaksi na dálku.

 

Pak je tu ovšem dlouhý seznam těch, kteří pochopili, kteří uvěřili po přímém setkání s Ježíšem, když poslal Bůh svého syna narozeného z ženy, podrobeného zákonu. (Ga 4, 4-5) Seznam, který končí setníkem pod křížem na Golgotě, začíná vlastně v našem textu chválami Simeona a Anny.

 

Ale jaké jsou to podivné chvály. Simeon neohlašuje nového Mojžíše, nezpochybnitelného vůdce svého lidu. (My už to teď máme vlastně snadné, ono je to vždy ve zpětném zrcátku všechno lépe vidět, vše je jaksi jednoznačnější.) Ale zpět - Simeon neoznamuje vůdce, za kterým jdou zástupy, který má k dispozici ozbrojené útvary vedené schopným vojevůdcem. Neohlašuje proroka a dobyvatele zaslíbené země. Ohlašuje někoho, kdo jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat.

 

K pádu i k povstání ... To co ohlašuje, to bychom si mohli třeba shrnout do slova „kámen“. Kámen, je něco, co není možno na naší cestě životem pominout, co nelze přehlédnout, co ovlivňuje - ať chceme nebo ne - naši pouť. Ježíš se může stát kamenem, přes který klopýtneme na své jinak pohodové cestě životem. Někdy může být i skalou, která nám zahradí cestu - alespoň tu snadnou, přímou, po spádnici. Může se stát dokonce i hradbou, kterou budeme zdolávat jen s velkým úsilím. Vlastně nám může velice prospět třeba nějaká nesrozumitelnost v evangeliu. Při takovémto klopýtnutí pak třeba uvidíme svět i život z nového úhlu.

 

Na druhé straně je ovšem Ježíš připraven stát se skalou, na které založíme svůj dům. Bude i kamenem úhleným, který - usazený v klíčovém místě stavby - bude bodem, ze kterého vycházejí její hlavní linie, bodem, ze kterého budeme rozměřovat svůj život. Ježíš je zde kamenem, který dává stavbě našeho života řád a stabilitu. A nakonec, až stavbu své víry vztyčíme, bude jejím klenákem, kterým uzavřeme oblouk své víry nad naším životem, kamenem držícím vlastně pohromadě všechny naše odvážné vertikální konstrukce. Konstrukce, které by bez Ježíše neměly vůbec žádný smysl.

 

Dobře, ale co ten meč? Slyšeli jsme přece v našem textu, jak Simeon říká Marii: „i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Zde si jistě vzpomeneme i na Ježíšův výrok zapsaný v Mt 10, 34: Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Hovoříme zde o nástroji, který nebyl v tehdejší době nějakou ozdobou, symbolem šarže či rituálním nástrojem. Meč byl nástroj profesionálního zabíjení, což tehdejší římští i jiní vojáci ovládali velmi zručně.

 

Tady ale pozor: meč zde není nástrojem násilí nebo přímo zabíjení a už vůbec není nástrojem pro prosazování víry pravé. To je křesťanství skutečně cizí. Meč je zde jako velmi ostrý předmět nástrojem dělení. Meč ovšem nedělí jednotlivého člověka, meč dělí Boží lid. Marie zde tak figuruje jako symbol tohoto lidu. Je prostě třeba si vybrat, jak po setkání s Ježíšem nasměrujeme svůj život. Je nutné si uvědomit, že přijmutí a následování Ježíše může znamenat nepochopení naší rodiny. Někdy se tak vztahy dostanou až na ostří nože (nebo meče?). Tak daleko se vztahy v rodinách naší církve většinou nedostávají, ale rozhodně buďme připraveni na to, že rozhodnutí následovat Ježíše něco stojí, že to může i bolet. Pro přátele mimo náš okruh jsme často podivíny nebo lidmi, kteří prý potřebují nějakou berličku. To musíme unést - a stojí to určitě za to.

 

Řekl jsem před chvílí, že Ježíšův meč není určený k dělení člověka. Nebylo to tak zcela přesné. Meč víry jistě neoddělí žádný úd - ať věřícího či nevěřícího. Člověkem ale proniká. Každý z nás je v životě vystavován rozhodování, výběru. Není to dnes v našich krajích obvykle nějaké zásadní a třeba patetické rozhodnutí. Denně se při styku s bližním (civilněji: s lidmi okolo nás) musíme rozhodnout, zda k nim přistupujeme v lásce, nebo lhostejně či dokonce s odporem. Je na nás, na jaké straně Ježíšova meče se v té chvíli ocitneme.

 

Vraťme se ale k času vánočnímu. Poezie vánoc je nenahraditelná. Je to období intenzivních citů, předsevzetí k dobrým skutkům, laskavosti, přátelství, lásky. Nic proti tomu, je to vlastně křesťanské. Spíš bychom si měli přát, aby nám tyto láskyplné vztahy vydržely celý rok. A především u toho nesmíme zapomínat, že z malinkého Ježíška vyroste velký Ježíš. Ten, který je s námi na naší někdy strastiplné cestě, ten který nám pomáhá, ten, který nás třeba i chvíli nese, když nám podklesávají kolena. Ježíš je ten, který dá nám otrokům nebo nedospělým jedincům příležitost stát se svobodnými a dospělými. To jistě není snadné, ale stojí to za to: nebýt otrok, nýbrž syn, tedy z moci Boží i dědic.

 

Amen.

 

 

PÍSEŇ 654: Syn Boží se nám narodil

 

 

OHLÁŠKY

 

 

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA + MODLITBA PÁNĚ

 

Dobrotivý Bože, předstupujeme před Tebe se svými prosbami, odvažujeme se toho v naději synů, kteří stojí před svým dobrým otcem, v naději těch, kteří mohli odvrhnout otroctví a stát se dědici.

Prosíme o trochu rozumu, kterým pochopíme trápení svých bližních.

Prosíme o sílu, kterou budeme moci napřít ve prospěch těch, kteří to v našem okolí potřebují.

Prosíme o naději, dej ji prosím člověku vedle mě, tomu, který ji už ztrácí.

Prosíme o dar lásky, bez které bychom byli jen prázdným zvukem, tupým mechanismem, pohyblivou tkání.

V tiché modlitbě nyní prosme za ty, kteří tvou ochranu potřebují nejvíce.

(::::::::::::::)

Ať společná radost vánoční zvěsti spojí všechny křesťany bez rozdílu.

Prosíme, moc prosíme - ať se Tvá láska dotkne i srdcí těch, ve kterých právě teď bují válka, vražda, nenávist. Prosíme, dotkni se i těchto srdcí.

 

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

 

 

Vyslechněme si POSLÁNÍ

 

A tak bratři, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete ke smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste se opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. (Ř8, 12-17)

 

 

Vyprosme si společně POŽEHNÁNÍ

Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani v noci měsíc. Hospodin tě ochrání ode všeho zlého, on ochrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní až na věky. Amen. (Ž 121, 5-8)

 

PÍSEŇ č. 486: Svaté Boží požehnání

 

 

 

 

_________________________________________________________________

Uhříněves a Říčany 28.12.2014