Uhříněves 6.8.2017 Gn 32,22-31 (Pavel Zoubek) bohoslužby s VP

Pozdrav:

Milé sestry, milí bratři, (milé děti,) milí přátelé. Křesťan musí mít Boha v srdci, takže už pro sebe nic víc nepotřebuje. Musí však také vnější bohoslužbou veřejně říci a vyznat, že má Boha. To pravil trochu přísně Martin Luther. My se především můžeme radovat, že nemusíme, ale můžeme.

 

 

Introit: Ž 17, 1-7, 15

 

Hospodine, slyš při spravedlivou, věnuj pozornost mému bědování, dopřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů. Ty sám vynes nade mnou rozsudek; tvoje oči vidí, kde je právo. Zkoumal jsi mé srdce, dozíral jsi v noci, tříbil jsi mě, nic ti neuniklo, ani úmysl, jenž nepřešel mi přes rty. Šlo-li o to, jak má člověk jednat podle slova tvých rtů, byl jsem ostražitý, co se týče stezek rozvratníka. Drž mé stopy ve svých stopách, aby moje nohy neuklouzly. K tobě volám a ty odpovíš mi, Bože, skloň ke mně své ucho, slyš, co říkám. Ukaž divy svého milosrdenství, spasiteli těch, kdo před útočníky se k pravici tvé utíkají.

Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.

Amen

 

Píseň: Slyšeli jsme v textu žalmu: „drž mé stopy ve svých stopách“. Právě o tom zpívá středověká anglická koleda.

Melodie dle dodatku 610, text je na papírech v lavicích: Dobrý král Václav

 

 

Modleme se:

Trojjediný Bože. Jak k Tobě máme volat?

Chválou? Jistě. Současně ale víme, že se snaše chvály nesmí sklouznout k pochlebování.

Prosbami? Jistě. Současně ale nesmíme zapomínat, že pomáháš možná hlavně za pomocí našich paží. Ukazuj nám cestu.

Díky? Jistě. Musí jít ale z nejhlubších hlubin našich srdcí, aby to nebyly díky formální, zdvořilostní.

Nejlepší tedy snad bude, když prostě řekneme: Jsme rádi, moc rádi, že jsi tu v tomto světě s námi.

Amen.

 

 

1. čtení: Mat 14, 13-21

 

Když to Ježíš uslyšel, odplul lodí na pusté místo., aby byl sám; ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním. Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné. Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit jídlo.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nemusejí odcházet; dejte vy jim jíst!“ Oni odpověděli: „Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby.“ On však řekl: „Přineste mi je sem!“ Poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával je učedníkům a učedníci zástupům. I jedli všichni i a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů. A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.

 

 

Píseň: Dodatek 648: Kristus je má síla

 

 

2. čtení: Gn 32,22-31

 

A té noci vstal, vzal obě ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měli. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl: „Nebudu tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se mě ptáš na jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život. Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý.

 

 

Kázání

 

Nedávno jsem měl delší rozhovor se svým dlouholetým kamarádem a katolíkem. Přišla řeč i na viny. Můj kamarád náhle zcela bez zaváhání prohlásil, že nad Václavem Klausem, pro něj ztělesněním zla, není Bůh. Nechci se teď zabývat samozřejmě bývalým presidentem. Jen od té doby přemýšlím, zda existují takové viny, aby nad někým nebyl Bůh.

 

Příběh Jákoba je příběhem provinění. Nejprve ukradne prvorozenství svému staršímu bratru Ezauovi. Přitom dost odporně a za spolupráce matky Rebeky podvede svého starého, slepého a nemohoucího otce. Co na tom, že Ezau měl slabou chvilku a sám se všeho zřekl.

 

Příběh Jákoba je ale současně příběhem zápasu o Boží cestu životem. Ono totiž to otcovské požehnání, které po právu náleželo nejstaršímu synovi, sebou přinášelo odpovědnost. Jákob se tak přihlásí podvodem k úkolu nést na svých bedrech duchovní odkaz děda Abrahama a otce Izáka. Slibuje tak, že povede sebe, svoji rodinu, svoji čeleď, celý izraelský lid Boží cestou. Může Jákob pro tento bohulibý úmysl využít i podlost? Stará úsloví praví na jedné straně, že účel světí prostředky, na straně druhé, že dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel. Tak si vyberme.

 

Jákob pak prchá ze zaslíbené země do Cháranu k Lábanovi a sám je podveden, když za službu dostane jinou ženu, než vysněnou Ráchel. Pro tu musí sloužit další léta. Nakonec stráví v cizině 20 let, než se – již jako bohatý a celkem mocný muž – vrací se svou rodinou čeledí i stády do zaslíbené země. Řekli bychom – povrchně - požehnaný život. Úspěšný, to ano. Požehnaný? Toť dnešní otázka. Jákoba totiž tíží hřích. Podvod na otci, krádež na bratrovi. A tak stojí Jákob na břehu Jaboku a bojí se. Bojí se hněvu bratra Ezaua a bojí se Boha. Bez usmíření s bližním i s Bohem nelze vstoupit do země zaslíbené. Bratra se pokouší usmířit bohatými dary i prohlášením o podřízenosti své i své rodiny. Bůh se dary nebo obětinami usmířit nedá. A tak Jákoba čeká noční zápas.

 

Ono to vypadá jako hloupost. Prát se s někým předpokládá alespoň přibližně srovnatelné síly. Jak se prát s Bohem, jehož moc je nekonečná. Jákob zápasí se sebou. Zápasí se svými vinami, o své pokání. Zápasí o to, aby se jeho úspěch hmotný i úspěch v silné rodině nestal jen úspěchem bohatého, vlivného a mocného muže. Zápasí s hrozbou pýchy: vida, co jsem dokázal. Jákob neví, zda lze bez vyznání viny uzavřít minulost. Jákob neví, co se svým hříchem. Neví, zda lze takto obtížen vinami vstoupit do zaslíbené země.

 

Tady si – dnes už podruhé a naposled – vypůjčím myšlenku Martina Luthera: Hřích má pouze dvě místa, kde se nachází. Buď je u tebe a leží ti na krku, anebo leží na Kristu, božím Beránkovi. Pokud sedí na zádech pouze tobě, jsi ztracen; spočívá-li však na Kristu, pak jsi svobodný a budeš blahoslavený. A tak si vyber, co chceš. Že hříchy zůstanou na tobě je snad správné podle zákona a práva, avšak z milosti jsou svaleny na Krista, Beránka. Pokud by však Bůh chtěl s námi vést při, bylo by už po nás.

 

Ano, to je ono. To je myslím součástí a možná smyslem požehnání, o které Jákob celou noc zápasí s Bohem. Požehnání, které může dát otec jako duchovní předchůdce naší cesty, nebo kněz – pokud ho chápeme jako Božího zástupce na zemi - ať už je to kněz katolický nebo v židovské tradici kněz z rodu Áronova. Skutečným nositelem požehnání je ale Bůh sám. My můžeme o požehnání prosit, můžeme o něj (řečeno jiným slovníkem) zápasit.

 

Náš dnešní text končí zvláštním způsobem. Jákobův zápas s Bohem (o Boha) skončí jeho zraněním a jaksi bez vítěze. Dohodou, že je konec boje. Bůh uznává, že Jákob bojoval statečně a zaslouží si změnu jména na Izrael, tedy Zápasí Bůh. Tím si také vybojuje vytoužené požehnání a tedy i odpuštění. Je to zvláštní a zdánlivě otevřený konec. Ono to ale jinak nelze. Bůh jistě nemůže být poražen a současně Bůh nechce porazit nás, protože očekává naše partnerství a ne otroctví. Ostatně bojujeme sami se sebou. V tomto boji nelze trvale vyhrát a věřím, že ani trvale prohrát. Můžeme se přít o Boha, můžeme se s Bohem hádat, můžeme snad dokonce proti Bohu i hřešit, pak se naopak můžeme modlit. Tento boj se vzdávat nesmí.

 

S Kristový příchodem na svět se naše trvalá potíž – co s naším hříchem - stává srozumitelnější. Kristus rozdává chleba a ryby všem přítomným. Jeho kapacita je nekonečná. Nezkoumá přitom naši víru, nepotěžkává naše hříchy. Stačí mu, když vidí, že hladovíme. Pak jsme nasyceni. Jeho láska nás sytí a zachraňuje. Z naší strany vlastně stačí hrozně málo: ochota naslouchat jeho slovu. Vypadá to, že oproti starozákonnímu nočnímu zápasu Jákoba je novozákonní svět jaksi snazší. Myslím, že není, myslím, že je to stále totéž. Jen slova jsou jaksi laskavější a lépe jim můžeme rozumět.

 

Ano, vím, nezodpověděl jsem jasně otázku, kterou jsem si v úvodu položil: je nad každým z nás, nad každým sebevětším hříšníkem Bůh? Vraťme se proto k našemu starozákonnímu příběhu. Podívejme se teď na toho druhého z bratrů, na Ezaua. Vykladači tohoto oddílu rádi zdůrazňují jeho zápory. Byl divoký, toulal se po polích, lovil, žil nezodpovědně, pohrdl svým prvorozenstvím, svým úkolem - a proto mu byl po právu odňat. Vzal si špatné manželky, žil mimo zaslíbenou zemi. Jeho vzhled odpovídal jeho roli: byl chlupatý, trochu podobný zvířeti, trochu satyrovi, trochu ďáblovi. Prostě padouch tělem i duší.

 

Co si budeme povídat - Ezau, to je (stejně jako Jákob) jeden z nás. I my jsme trochu nezodpovědní, trochu neposlušní, trochu divocí, dost hříšní, o vzhledu ani nemluvím. Ale pozor: Ezau při setkání s Jákobem–Izraelem nepřetáhl svého bratra mečem ani nevzal do otroctví jeho rodinu. Ezau se rozběhne svému bratru vstříc, obejme jej a políbí. Ezau svému bratru odpustí. Proto jsem si jist, proto pravím s pevnou nadějí: nad každým z nás je Bůh.

 

Amen.

 

 

Píseň: Dodatek 692: Temnou, divnou mlhou bloudím

 

 

Vyznání vin:

 

Každý z nás by mohl být nazván Jákobem – Úskočným. Jaksi pořád trochu zkoumáme, co je pro nás výhodné. A většinou teprve následně spolu s Jákobem se svými vinami snad zápasíme. Pokud to takto cítíme, vyznejme to hlasitým: vyznávám. [vyznávám] I já také vyznávám.

 

Věříme, že Ježíš Kristus vedl svůj zápas s mocnostmi zla, že jeho milost mě sytí, jako sytil zástupy chlebem a rybami. Věříme, že i pro mne svůj život obětoval a přesto zvítězil. Vyznejme to hlasitým: věřím. [věřím]. I já takto věřím.

 

I nás trápí spolu s Ezauem, že se někdo proti nám provinil. Z toho není jiná cesta, než odpuštění. Zkusme to, zkoušejme to. Pokud toto chceme, vyznejme to hlasitým: odpouštím. [odpouštím] Já také odpouštím.

 

 

Slovo milosti nalezneme v epištole Ř 5,5

A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

 

 

Pozdravení pokoje:

Udělejme tedy právě teď malý krůček na Boží cestě, ve víře, v lásce, v odpuštění. Podejme si navzájem ruce a pozdravme se: pokoj tobě.

 

 

Modlitba:

Náš laskavý Bože Otče, Ježíši Kriste i Duchu Svatý. Nezakrýváme svoje viny, ale poctivě se snažíme s nimi zápasit. Stejně tak chápeme naše bližní – i oni zápasí a tak nad nikým nelámeme hůl. Prosíme, moc prosíme, pomáhej nám v tom, Je to často na hranici našich sil. I v této Tvé moci je Tvoje sláva. Haleluja.

 

 

Slova ustanovení: (1K, 11, 23-26)

Vyslechněme si slova ustanovení Večeře Páně, jak jsou zaznamenána v dopise do Korintu:

 

Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoliv budete píti, na mou památku.“ Kdykoliv tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.

 

 

Apoštolské vyznání:

Na znamení naší snahy o následování Tvého syna připomeňme si víru našich předchůdců a přidejme se k jejich vyznání víry:

[Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe I země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé I mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný.]

 

 

Pozvání:

A tak teď vy, kteří se cítíte být účastni hodu Beránka, bez rozdílů vyznání, přistupte prosím ke stolu Páně. (Během vysluhování večeře Páně budeme zpívat píseň 397 z evangelických zpěvníků.)

 

 

Přijímání:

Společenství těla Kristova.

Společenství krve Kristovy.

 

 

Propouštění: (2. Kor 5, 17)

Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové.

Jděte v pokoji.

 

 

Děkovná modlitba:

Pane. Děkujeme za Tvé stvoření, děkujeme za to, že smíme být Tvým lidem, děkujeme za Tvého Syna, kterého jsi k nám poslal pro naši záchranu. Dej, abychom s Pánem Bohem – se sebou – o Pána Boha nepřestávali ve víře zápasit, protože tak můžeme žít v dobré víře ve Tvé milosrdenství. Budeme se i proto nyní modlit slovy Tvého syna:

[Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jak v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.]

 

 

Píseň: EZ 384: Pomoz mi můj Pane

 

 

 

Ohlášky:

(xxx)

 

 

Přímluvná modlitba:

Přimlouváme se dnes za všechny, kteří stojí na okraji:

- Na okraji společnosti, do které nezapadají - svou jinakostí, svými zvláštnostmi, svými názory. Dej jim vědět, že tvoje náruč je zahrnuje.

- Na okraji Tvé církve, se kterou se nedokážou ztotožnit. Řekni jim, co my často říct neumíme: To přece nevadí, to je věc služebná. Důležité je přece otevřené srdce.

- Na okraji pádu do hlubin svých vin. Prosíme, nedej jim utonout, pomož jim nalézt spásný břeh. Hod jim záchranné lano naděje, vždyť odpouštění se týká každého. Stačí naslouchat, stačí se poprat o Boha. Je výsledkem víra? Je výsledkem dostatečné pokání? Ty to rozsoudíš, na nás je zápasit, každý podle svých sil.

 

Vyslyš i naše tiché modlitby za ty, kteří Tvou pomoc dle našeho zdání potřebují nejvíce. [-----------------]

 

 

Poslání: 2. Kor 5, 19

Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítal lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem.

 

 

Požehnání: Iz 41, 10:

Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti

 

 

Píseň: EZ 486: Svaté Boží požehnání