Uhříněves 7.8.2016 J 16,5 (Pavel Zoubek) bohoslužby s VP

Pozdrav:

Milé sestry, milí bratři, (milé děti,) milí přátelé. Neděle jako den oddělený Pánubohu je příležitostí k našemu setkání. To není málo. Radujeme se z toho.

 

 

Introit: Ž 130, 5

Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo.

 

čteme v žalmu 130. Tak si ho i zazpívejme.

Píseň EZ 130: Můj pane z hlubin volám

 

 

Modleme se:

Náš Otče nebeský, kam se obrátit, kam jít, co dělat. Vyznáváme tvou velikost, tvou slávu. Jsme nechápaví, i proto jsi za námi poslal svého Syna. Věříme, že nás svou obětí zachránil, ale moc přesně tomu nerozumíme. Ve jméno Krista doufáme … ale popravdě nevíme, co to znamená. To jsou naše hlubiny, ve kterých ve tmě tápeme, ze kterých voláme. Chceme tě následovat, ale nevíme, jak to máme udělat, jak to máme každý den dělat. Pomoz nám prosím, pomáhej nám svou láskou, vzbuď naší často dřímající lásku.

Amen.

 

 

1. čtení: Mat 4, 18-22

 

Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Oni hned nechali sítě a šli za ním. O něco dále uviděl jiné dva bratry, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě; a povolal je. Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním.

 

 

Píseň: S 274: Apoštolská

 

 

2. čtení: J 16, 5

 

Neřekl jsem vám to na začátku, protože jsem byl s vámi. Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě nezeptá: Kam jdeš? Ale že jsem s vámi tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce. Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel.

 

 

Kázání

 

Základem kázání budou z přečteného textu jen dvě slova: „kam jdeš“.

 

Poutnická hůl vypadla Petrovi z ruky, jeho oči zíraly nehybně vpřed, ústa byla otevřena, v obličeji se zračil úžas, radost a vytržení. Pojednou se vrhl na kolena, ruce vztaženy před sebe, a z úst se mu vydral výkřik:

Kriste! Kriste!“

A sklonil hlavu k zemi, jakoby líbal něčí nohy. Mlčení trvalo dlouho. Pak se tichem ozvala starcova slova, trhaná vzlykotem.

Quo vadis, Domine?“

Nazarius odpověď neslyšel, ale Petrův sluch zachytil smutný a mírný hlas, který pravil:

Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.“

Apoštol ležel na zemi, obličej v prachu, bez hnutí, beze slova. Nazariovi se užuž zdálo, že omdlel nebo zemřel, ale Petr konečně vstal, zvedl roztřesenýma rukama poutnickou hůl a beze slova zamířil k sedmi pahorkům města. Když to chlapec viděl, opakoval jako ozvěna:

Quo vadis, Domine?“

Do Říma“, odpověděl tiše apoštol. A vrátil se zpět.

 

(setkání Patra a Ježíše na Via Appia podle Henrika Synkieviče: Quo vadis)

 

Před měsícem jsme někteří byli na sborové dovolené. Strávili jsme spolu týden v krásném, ale zapadlém kraji Broumovského výběžku. Zastavili jsme se jednou na kolech před kostelem ve vesničce Vižňov. Kostel stojí uprostřed hřbitova. Před kovanou branou stojí kříž a na přední straně jeho podstavce jsme četli text, o kterém tu dnes přemýšlíme. A protože jsme se pohybovali v oblasti bývalých Sudet, byl pochopitelně německy. Stálo tam: Wohin gehst du? (tedy: Kam jdeš?) a pod tím Jo (Johanes, Jan) 16, 5. Takový text, který čteme před vraty na hřbitov, v jehož středu je kostel, vede sám o sobě k rozličnému přemýšlení. Pozoruhodné bylo ale to, co přidal kameník, který postavec někdy po roce 1720 vytvořil, na boční stranu. Stálo tam jediné slovo „Mensch“ (člověče).

 

V první chvíli jsem byl trochu překvapen. To musíme přepisovat nebo doplňovat text Písma, aby se nám hodil? Posléze mi to ale došlo. Ten text na boční straně podstavce krucifixu bylo vlastně kázání na vybraný text Bible uvedený na straně přední. Nejkratší kázání, jaké jsem kdy slyšel nebo četl. Vlastně nejkratší možné kázání. Kázání sestávající z jediného slova.

 

Text dnešního 2. čtení se ptá, kam jde Ježíš. Ta otázka by ale neměla smysl, pokud bychom se současně nechtěli ptát, kam jdeme my, kam máme jít my. Jak tu chceme my – jeho učedníci – dál po jeho odchodu k Otci žít. Je to otázka po následování, vposledku otázka po smyslu života. To je otázka jedna z nejtěžších. Otázka, kterou si podle tradice položil apoštol Petr, když prchal před Neronovou hrůzovládou z Říma. Když se konečně s Ježíšem setkal, tak zjistil, že kráčí opačným směrem, než Ježíš. A jeho otázka Quo vadis, Domine – Kam jdeš, kam kráčíš, Pane je ve skutečnosti otázkou: kam mám jít já? To není povzbuzující setkání s Kristem – a stát se to může každému. I Petrovi, skále, na které má stát církev, na sklonku života, který zasvětil Kristu. Petr – člověk Petr – ale pochopí a své kroky otáčí zpět k Římu, tam, kde je jeho místo.

 

No jo, znamená to tedy, že je třeba pro následování Krista opustit svou rodinu, svou práci, svůj dosavadní život? Můj přítel z CB, se kterým jsme o tom před čtyřiceti lety vášnivě diskutovali na jedné rumunské pláži, tvrdil, že je-li to nutné, jsem-li zavolán, pak ano. No … snad se to někdy někomu stane. Vím ale, že můj přítel svou rodinu nikdy neopustil.

 

Text prvního čtení o povolání učedníků – dvou dvojic bratrů – působí až brutálně, skoro se zdá, jako kdyby se bratři zachovali spíše neslušně, než ctnostně - jak bychom od apoštolů očekávali. Mladí zdatní chlapíci přece měli spíše pomáhat svým rodinám než je opustit a potulovat se krajem. Možná ale příliš rychle soudíme, nevíme přece, kolik lidí v rodině musela uživit jedna loď nebo síť. Mějme také na paměti jejich další osudy, to nebyla procházka růžovým sadem. Neznamená to jistě, že cesta následování je možná pouze ve společenství lidí oddaných Bohu jaksi na plný úvazek, třeba v klášteře. Spíš je příběh třeba chápat tak, že musíme být připraveni změnit svůj život, a to kdykoliv a třeba i radikálně. Musíme se tedy neustále ptát: Vedu svůj život správným směrem? Nejsou to ale jen zásadní životní rozhodnutí, jsou to i zdánlivé maličkosti. Ty v našem životě řešíme především. I v těch se musíme někdy měnit, a to radikálně.

 

Vraťme se ještě do Broumovského výběžku ke kříži na  podstavci nejkratším možným kázáním, ke kříži, který stojí u vrat hřbitova s kostelem uprostřed. Co nám to chtěl kameník (ale možná to byl spíš opat Broumovského kláštera) výběrem verše (Wohin gehst du?, tedy Kam jdeš?) připomenout? Stojíme před hřbitovní branou a za ní je … smrt. A teprve za touto oblastí je kostel, naděje, vzkříšení, Ježíš. Verš nám jasně připomíná, že Ježíš to pole smrti překonal, že ze smrti je návrat, že neodešel do smrti, že prošel vzkříšením, že život má smysl. Proto se nad oblastí smrti tyčí kostel.

 

Jednoslovné kázání na boční straně podstavce (Mensch, tedy člověče) nám připomíná, že nemáme jen nostalgicky vzpomínat na Kristovu oběť, že nestačí na jeho paměť provádět nábožné úkony. Říká nám to, co pochopil podle tradice Petr při útěku z Říma, když se na Via Appia setkal s Kristem: jde o naše směřování, naše kroky, naše rozhodnutí. Že jsme to my, kteří musíme hledat správnou cestu, hledat smysl našeho života. Musíme pochopit, že je třeba hledat cestu k překonání smrti, že se musíme snažit nalézt cestu přes hřbitov ke kostelu. Cestu, kterou prošel Ježíš, cestu na které ho chceme následovat.

 

Ale co je ta správná cesta, co je tedy to následování? Otázka je jasná, ale odpověď ... ta vůbec není snadná, universální, jednoznačná. Odpověď je totiž pro každého člověka jiná, dokonce se může měnit i s časem. Každý musí tu svoji cestu hledat, musí o ni zápasit. Ne s někým, především sám se sebou.

 

Odpovědí na otázku: „kam jdeš“ je možná právě ta otázka. Tedy: je třeba se stále ptát, neustrnout na nějaké jednoduché odpovědi. Sebemoudřejší citát biblického verše se může stát jen zaklínadlem, nebudeme-li celý život hledat jeho smysl a to, jak se má odrazit v našem životě. A tak se neúnavně a v lásce k druhým ptejme sami sebe:

 

Quo vadis?

Wohin gehst du?

Kam jdeš?

Amen.

 

 

Píseň: Svíták 31: Co má se dít

 

 

Vyznání vin:

 

Pane. Naší vinou je pohodlnost. Jaksi tušíme, co dobrého bychom ještě mohli vykonat … ale cítíme se slabí tě na tvé cestě následovat. Pokud to takto cítíme, vyznejme to hlasitým: vyznávám. [vyznávám]

 

Pane. Naší vinou je pýcha a s ní spojená hloupost. Říkáme si, jak jsme moudří, jak to máme vše srovnané a že jsme toho přece udělali už dost … tak proč bychom se měli ještě (v našem věku) trápit s následováním. Pokud to takto cítíme, vyznejme to hlasitým: vyznávám. [vyznávám]

 

Pane. Věříme a doufáme, že navzdory našim vinám, navzdory naší chabé lásce a lenosti Tě budeme stále hledat. Protože to má smysl. Pokud je toto pro nás důležité, vyznejme to hlasitým: věřím. [věřím]

 

Pane. Víme, že tu nejsme sami, že kolem nás jsou jiní lidé, ve sboru i mimo něj, kteří hledají Tvoji cestu - možná o tom dokonce někteří ještě sami nevědí. V každém je něco dobrého, něco z Tebe. Při svém bloudění životem všichni děláme chyby, kterými ubližujeme těm okolo. Udělejme my ten krok k našim bližním a odpusťme jim. Pokud toto chceme, vyznejme to hlasitým: odpouštím. [odpouštím]

 

Slovo milosti nalezneme opět v Ž 130, 7(2)

U Hospodina je milosrdenství, hojně je u něho vykoupení.

 

 

Pozdravení pokoje:

Udělejme tedy právě teď malý krůček na Boží cestě, ve víře, v lásce, v odpuštění. Podejme si navzájem ruce a pozdravme se: pokoj tobě.

 

 

Modlitba:

Náš laskavý Otče. Chceme hledat Tvoji cestu. Věříme, že k tomu patří i budování Tvého společenství. Snažíme se o to a stvrzujeme to podáním ruky našim bližním. Odpusť nám, prosíme, naši laxnost, naši povrchnost i naši nevyrovnanost. Dej, ať se můžeme radovat z lásky Tvého syna i z naší lásky navzájem. Haleluja.

 

 

Slova ustanovení: (1K, 11, 23-26)

Vyslechněme si slova ustanovení Večeře Páně, jak jsou zaznamenána v dopise do Korintu:

 

Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoliv budete píti, na mou památku.“ Kdykoliv tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.

 

 

Apoštolské vyznání:

Na znamení naší snahy o následování Tvého syna připomeňme si víru našich předchůdců a přidejme se k jejich vyznání víry:

[Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe I země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé I mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný.]

 

 

Pozvání:

A tak teď vy, kteří se cítíte být účastni hodu Beránka, bez rozdílů vyznání, přistupte prosím ke stolu Páně. (Během vysluhování večeře Páně budeme zpívat píseň 397 z evangelických zpěvníků.)

 

 

Přijímání:

Společenství těla Kristova.

Společenství krve Kristovy.

 

 

Propouštění: (Iz 59, 1)

Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel.

Jděte v pokoji.

 

 

Děkovná modlitba:

Pane. Děkujeme za Tvé stvoření, děkujeme za to, že smíme být Tvým lidem, děkujeme za Tvého Syna, kterého jsi k nám poslal pro naši záchranu. Dej, abychom jej nepřestávali hledat, abychom jej chtěli následovat. Budeme se i proto nyní modlit slovy Tvého syna:

[Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jak v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.]

 

 

Píseň: Dodatek 627: Má duše Boha velebí

 

 

Ohlášky:

(xxx)

 

 

Přímluvná modlitba:

Pane Bože, čím jenom začít. Vždyť je kolem nás tolik trápení, tolik bolesti, tolik nemocí těla i duše, tolik beznaděje. A co teprve kdybychom opustili naše kraje a ocitli se někde v Africe či na Středním východě. Dokázali bychom jejich utrpení vůbec unést? A tak nám nezbývá, než Tě prosit: utěš lidi drcené válkou nebo terorismem, nasyť hladové a žíznivé, pomoz těm, kteří ztratili své blízké.

 

Pomoz i těm, kteří ve jménu šílených ideí ztratili sami sebe, ztratili Tebe. Dej se jim nalézt, protože jiná cesta k záchraně není.

 

Prosíme i za naše blízké, za nemocí stižené členy našeho sboru, ta naše přátele postižené nečekaným utrpením. Buď s nimi. Pomoz jim.

 

Vyslyš i naše tiché modlitby za naše nejbližší, za rodinu, za blízké přátele. Odpusť nám, jestli jsou tedy i trošinku sobecké. [-----------------]

 

 

Poslání: Žd 12, 12-13:

Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena a vykročte jistým krokem, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.

 

 

Požehnání: Fil 25:

Milost Pána Ježíše Krista buď s vámi.

 

 

Píseň: EZ 485: Král věčný nás požehnej

 

 

 

___________________________________________________________________

Uhříněves a Říčany 07.08.2016