Uhříněves 9.11.2014 J 11,20-44 (Jiří Ort) bohoslužby s dětmi

Pozdrav: Milé děti, milé sestry, milí bratři, pěkně vás všechny vítám na společných bohoslužbách, při kterých se smíme těšit z tohoto společenství a z Boží milosti.

Introit: Hospodine, tys můj uděl, držím se tvých slov. O shovívavost tě prosím celým srdcem, smiluj se nade mnou, jak jsi řekl. (Ž 119,57n)

 

Píseň: 219

 

Modlitba: Pane Bože, máme radost, že Ti smíme patřit. Máme radost, že smíme přicházet na bohoslužby a těšit se z toho, že si to nemusíme nijak zasloužit, že nemusíme být dokonalí, že nemusíme plnit podmínky, abys nás přijal.

Trápí nás, že takové podmínky my sami klademe druhým lidem. Že mezi námi a nimi stavíme zeď, která roste a roste, až už máme pocit, že s ní nikdo nic nesvede, i kdyby chtěl.

Děkujeme, že v tomto trápení smíme slyšet Tvé slovo o Ježíši z Nazareta, který přišel, aby bořil hradby, které lidé nastavěli mezi sebe navzájem i mezi sebe a Tebe. Děkujeme, že se i dnes smíme ujistit, že Ty máš rád lidi, že otevíráš svou náruč a přijímáš člověka.

Prosíme, buď tu dnes s námi, abychom si to v radosti mohli připomínat.

Amen.

 

Čtení: J 11,20-44

Píseň: S355

Text: J 11,41-44

Haleluja. Hospodine, klaním se ti před tvým svatým chrámem, tvému jménu vzdávám chválu za tvé milosrdenství a za tvou věrnost; svou řeč jsi vyvýšil nad každé své jméno. Haleluja. Ž 138,2

 

 

Děti, víte, co jsou to hradby? Na co se používaly? Takže hradby mohou být velice užitečné. Protože mohly člověka bránit a také ho bránily. Byli jsme s Marií na dovolené v Uherském Hradišti. Je to staré město, kolem kterého byly vybudované hradby. A město a jeho obyvatele mnohokrát ochránily. Hned vedle Uherského Hradiště je Staré Město. Kolem něj nikdy žádné hradby nebyly a toto město bylo poničené velice často. Nemělo ho co chránit.

Jenže hradby mají nevýhodu. Zkusíme to. Vezmeme tady postavičku a ta si postaví z kostek hradbu. Určitě se teď cítí bezpečněji. Ale vidíte ji? A ona nevidí vás. Hradby se mohou změnit ve vězení. Najednou tu není člověk, se kterým bychom si mohli popovídat, se kterým bychom si mohli hrát.

O největší takové hradbě vypráví biblický příběh, který nám přečetl Jonáš. Lazar zemřel a jeho sestry Marie a Marta jsou smutné. Už s ním nemohou trávit společný čas, už se ho nemohou zeptat, na co myslí, už není možné, aby je povzbudil nebo pohladil. Najednou jim chybělo i to, když se Lazar rozzlobil. Je mezi nimi veliká hradba. A s touto hradbou nikdo nemůže hnout. To je marné. S takovou hradbou nepohne ani Ježíš z Nazareta. Snad kdyby přišel dřív. Ale on tu nebyl a hradba už vyrostla a už se nedá nic dělat.

 

Píseň: S143 Kde, Pane, jsi?

 

Budu vám povídat o malém klukovi. Bylo to dávno, co se jeho příběh odehrává. V době, ve které vyrůstal bratr Zejfart nebo sestra Sanderová. Možná, že byl asi tak starý jako Kuba Štrunc. Ale neměl to štěstí, aby měl domov jako Kuba. Nemohl žít život jako ostatní děti – jakoby mezi ním a ostatními vyrůstala zeď. Protože Martin – tak se ten kluk jmenoval – žil ve velice chudých poměrech, navíc jeho maminka kradla a všichni to o ní věděli. Neměl to jednoduché, ten Martin.

Hořelo v ulici pod kostelem. Veliká obecní kůlna, která sousedila s poštmistrovou vilkou, stála v plamenech. …

Za chvíli vynášeli peřiny, nábytek, nádobí, házeli všechno na hromadu na ulici, křičeli, pobízeli se. Okamžik jsem zaváhal, pak jsem běžel také. Popadl jsem židli a vynesl jsem ji. Chytl jsem těžký koš s prádlem, potom koberec. Běžel jsem zas a zas. Pomáhal jsem. Byl sem štasten, že pomáhám. …

Hasiči se objevili, když jsem vynášel veliký kočárek na panenku. Tak mě uviděla poštmistrova Věra. Přiběhla zřejmě v poslední chvíli, předtím jsem ji nikde nezahlédl. Vrhla se ke mně, vyrvala mi kočárek, zaječela: 'Mami! Mami! To je ten kluk, co jeho máma krade. Chtěl mi ukrást kočárek“'“

Další a další cihly do zdi byly přikládány do zdi a ta už byla tak veliká a pevná, že si s ní Martin nevěděl rady. Byl proti ní úplně bezmocný. A tak začal nenávidět. Některým lidem okolo něj to bylo líto – jako jeho kamarádovi Ondrovi, ale ani oni s tou zdí neuměli nic udělat.

Jednou ta zeď přerostla Martinovi nad hlavu – byl odeslán do dětského domova. Jenže on si myslel, že jde do polepšovny a moc se bál. Bál a zlobil. Tam on nezůstane, odtud uteče. Měl pocit, že už nic nezůstalo z toho světa, ve kterém chtěl žít. Že už je úplně sám.

 

Píseň: S31 Úterý končí středou

 

Jak jen zbořit hradby? Věděli byste? Při obléhání hradeb se do nich střílelo z děl. A někdy ty hradby vzdorovaly hodně dlouho. Nějak to v nás zůstalo – že hradby se dají zrušit násilím. Jenže ty hradby, o kterých jsme mluvili dnes, jsou jiné. Jsou to hradby, které oddělují člověka od života. Které Martina oddělovaly od života. Které Lazara oddělovaly od života. Takové hradby násilím zrušit nejde. Násilím se přidávají jen další a další kameny. Tyto hradby jdou odstranit pouze tím, že se Martin naučí žít, že vstoupí do života. Naučit se věřit, že mě má někdo rád, naučit se mít rád.

Zase všichni proti mně. Co mám dělat? Kdybych je moh všecky rozsekat, nebo kdybych tady raděj vůbec nebyl!“

A tak se dál mračil a pral se a zlobil.

A trvalo to dlouho. A přece ho nevyhnali. Přece se ho pan Trojan, ředitel dětského domova, zastal, když si na něj přišli ze školy stěžovat, protože ukradl peníze. „Neudáte. Rozmyslíte si to. A kdybyste udal, nedám ho. Ten chlapec je můj.“ Něco se začalo lámat.

»Pak jsem to řekl nahlas.

Mám rád pana Trojana.“

A pak jsem řekl trochu tišeji, ale s velkou jistotou: „Pan Trojan má rád mne.“«

A tak ten boj Martin nakonec vyhrál.

Lazare, pojď ven! Martine, pojď ven! Jsi můj. Společně ty hradby rozebereme, kámen po kameni.“ Je mnoho hradeb kolem nás. Je mnoho hradeb, o kterých víme, mnoho hradeb, se kterými se ještě setkáme. Dnes smíme s vděčností přijmout ujištění, že žádné z nich nejsou mocnější než ten, kterému patříme. Který nás volá ven z hrobu. Že nejsou mocnější než Ježíš z Nazareta, kterého za lidmi poslal Pán Bůh. Amen.

 

Píseň: S157 Nejsi sám svůj

 

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, chceme Ti dnes odevzdat všechny, kdo se cítí vyloučení.

Prosíme za seniory, které opustili jejich blízcí. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za děti, které jsou vylučované z dětských kolektivů. Které jsou jiné, které nemají zázemí, které nejsou dostatečně schopné a úspěšné. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za lidi, kteří nezapadají do našich představ, kteří jsou jiní, kterým nerozumíme. Prosíme, dej nám sílu k poznávání těch, kterým nerozumíme. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, máme stále radost z té krásné události pádu zdi v Berlíně. A moc Tě prosíme, abys nás učil bořit mezi zdi, které stále rostou mezi námi. Prosíme, abychom uměli takové zdi stále bořit nejen v osobním životě, ale také ve společnosti. Prosíme, pomáhej nám vidět člověka tam, kde ideologie vidí pouze objekty. Prosíme, aby církev byla místem smíření. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme o smíření v místech plných napětí a nenávisti. Prosíme o smíření v Jeruzalémě. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za Hanku s Toničkou, prosíme za unesené dívky v Nigérii. Pane, prosíme o jejich osvobození. Za to Tě, Pane, prosíme.

 

Pane, prosíme, vyslyš naše tiché díky a prosby.

 

Pane, spolu se všemi Tvými dětmi k Tobě voláme: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

Poslání: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své starosti Bohu.

Fp 4,4-6

 

Požehnání: Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Amen. 2Te 2,16n

 

Píseň: 171