Vodu nikdo nevlastní - je Božím darem - Dr. Fualta Mbano-Moyo

Sedm týdnů pro vodu 2014

Postní reflexe organizace Ecumenical Water Network

 

Vodu nikdo nevlastní – je Božím darem

Dr. Fualta Mbano-Moyo

(Reformovaná církev, Malawi; systematická teoložka a vedoucí programu SRC věnovaného ženám v církvi a ve společnosti)

 

 

Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému syny Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít!" - Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu. - Samařská žena mu odpoví: "Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou." Janovo ev. 4,5-10

 

Na místě setkání v našem příběhu je voda. Je nesmírně přitažlivá jako místo života a obnovy v této vyprahlé zemi. Dozvídáme se, že studna z našeho příběhu, kde je možné nalézt vodu, je připisovaná Jákobovi. Snad jde o odkaz na starozákonního praotce, ale také je možné, že jde o vlastníka této půdy, který přikázal „bezmocným“ otrokům a služebníkům, aby vykopali studnu.

Setkáváme se s unaveným a žíznivým Ježíšem, kterého ke studni přivedla touha načerpat nové síly. Své učedníky poslal s penězi do města nakoupit jídlo. Nemá žádné prostředky na přístup k vodě ze studny, ale ví, že žádné peníze nepotřebuje a že se s ním někdo přímo na místě rád a zadarmo o vodu rozdělí.

Cesta ke studni je částí každodenní rutiny samařské ženy: vykonává typickou rodovou úlohu určenou ženám a čerpá vodu pro svoji rodinu. Kromě toho, že patří k marginalizovanému nežidovskému lidu (Samařané), ocitá se také uprostřed určitého paradoxu: diskriminovaná a zároveň zosobňuje přístup k pitné vodě.

Ježíšova prosba „Dej mi pít!“ (v.7) vyzývá tuto ženu, aby přerušila konání svých povinností a projevila pohostinnost tomuto kontroverznímu židovskému muži. Na rozdíl od příběhů, které vypráví o zásnubách Izáka, Jákoba a Mojžíše, Ježíš nepřišel ke studni proto, aby si našel nevěstu. Hledá svědka, který by jej rozpoznal jako zdroj vody živé a volně tekoucí a přivede k němu opovrhované, žíznivé lidi. Díky tomuto život proměňujícímu rozhovoru se tato žena stává přístupem pro oba dva typy vody.

Z tohto příběhu se můžeme dozvědět, že voda představuje život: je důležitá pro opakované načerpání sil a obnovu; potřebuje ji každý, bez ohledu na rasu, pohlaví, věk, schopností nebo jakékoliv jiné kvality; je Božím darem, který by se něměl stát pouze soukromým vlastnictvím mocných k utlačování těch slabších; a nakonec, tak jako samařská žena, každý z nás by měl dbát na to, aby zpřístupňoval materiální i duchovní vodu pro všecky.

Od Ježíše se můžeme učit, že bychom se vždy měli odvažovat žádat přístup k vodě a vstupovat do dialogu s těmi, kteří své privilegované postavení přijali jako normální, stejně jako s těmi, kteří jako normální přijali svoje znevýhodnění. Samařanka se setkala s Bohem, uvědomila si, že pravým vlastníkem vody není Jákob, ale Bůh. Toto život proměňující setkání jí dalo sílu jít a zvěstovat to svým lidem: Bůh, který stvořil volně tekoucí vodu, je také jejich Bohem. Právě tak, jako se Duch Boží neomezuje jen na pár lidí, ani voda není vázaná na jednu konkrétní studnu.

Kéž voda proudí jako Duch Boží a dává život a obnovu všem podle vůle Boží!