Říčany 9.2.2020 Mt 5,13-20 (Jiří Ort)

Říčany 9.2.2020

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, všechny vás vítám v této modlitebně, kam jsme přišli, abychom naslouchali ujištění, že nás má Pán Bůh rád a je s námi v každé chvíli.

Introit: V Boha, jehož slovo chválím, v Hospodina, jehož slovo chválím, v Boha doufám, nebojím se. Amen. Ž 56,11.12a

Píseň: 65 Na Siónu se čest Ti dává

Modlitba: Pane, stojíme v úžasu nad tím, že jsme byli Tebou pozváni do tohoto společenství. Tvá bezpodmínečně otevřená náruč naplňuje světlem naše životy.

Pane, děkujeme Ti, že se nám tento zázrak přijetí stále znovu otevírá ve zvěsti Ježíše z Nazareta. Že se nám otevírá právě tváří v tvář mezním situacím našich životů ve zvěsti o Ježíšově smrti na kříži a vzkříšení.

Pane, moc Tě prosíme o posilu v Duchu svatém, abychom o této Tvé otevřenosti dokázali svědčit svými životy. Amen.

Čtení: 1Kor 2,1-13

Píseň: 680 Nás zavolal jsi, Pane

Text: Mt 5,13-20

Haleluja. Mé srdce je připraveno, Bože, mé srdce je připraveno, budu zpívat, prozpěvovat žalmy. Haleluja. Ž 57,8

Minulou neděli nás text evangelisty Matouše oslovil Ježíšovým blahoslavenstvími. Dnes jakoby se svými důrazy posunul. Minulou neděli jsme slyšeli o pozvání do Božího království podle pravidel Božího milosrdenství. Pro všechny ty kteří nezapadají do norem lidských představ o člověku, který by si zasloužil do Božího království patřit. I učedníci byli ujištěni, že ačkoliv mohou mít často oprávněný pocit, že prohrávají na všech frontách, Boží milosrdenství, které jejich životům otevírá smysl a budoucnost, nikdo a nic nezruší.

A najednou střih. Střih, který bychom vlastně mohli čekat. Vždyť každé A má své B. Přijímáme, přijímáme zadarmo. Jsme proměňováni. A odtud roste něco nového. „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ Co to znamená?

Je celkem zbytečné zkoumat, jakou funkci sůl vlastně měla či má. To, co je jisté je, že sůl je potřebná. A bez ní by vznikl problém. Ale sůl tu je. Vy jste sůl.

Stejně tak je to i se světlem. Světlo je nutné. Potřebujeme ho. Lidé ho potřebují. „Vy jste světlo světa“. Když poutník vyhlíží cíl cesty, má jistotu, že leží-li na kopci, již z dálky ho uvidí. Představa, že by město na hoře nebylo vidět, je nesmyslná. Stejně jako schovávat světlo pod nádobu. Je zřetelné, že by takové světlo bylo k ničemu. Ale světlo tu je! „Vy jste světlo světa“.

Je tu obrovská odpovědnost. Hned jsem si vzpomněl na císaře Konstantina I., toho, který vydal Edikt milánský zajišťující pro obyvatele Říše římské svobodnou volbu náboženství. A to včetně křesťanství. Traduje se, že tento císař se nechal pokřtít až na smrtelné posteli. Sám pro sebe vyhodnotil, že by jako císař dost dobře nemohl naplnit to, co by se od něj jako od křesťana očekávalo.

Co se vlastně od křesťana očekává? „Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ A když k tomu přidáme Ježíšovo slovo: „Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského“, máme pocit, že ono „skutkaření“, které se vyčítá farizeům, je něco, čemu se prostě a jednoduše vyhnout nemůžeme. A po pravdě řečeno, ani nevyhýbáme. Moralistní pohled na život se až příliš často zaměňuje se zvěstí Ježíše z Nazareta.

O čem je tedy následování Ježíše z Nazareta, který je Kristus? Řešení císaře Konstantina je zajímavé, ale je iluzí. To nám Ježíšova slova říkají jasně: „Vy už prostě jste solí země. Vy už prostě jste světlem světa!“ Protože jste se setkali s nadějí království Božího. Apoštol Pavel pro nás otevírá důsledky této skutečnosti velice prostě. „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ „Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.“

To, co apoštol nabízí, není o lidské dokonalosti, na které by závisela zvěst evangelia. Jde o nový pohled, pohled skrze novou optiku, kterou je Ježíš Kristus, a to Kristus ukřižovaný. Nic víc a nic méně. Už jsme se se Vzkříšeným setkali a není možné se tvářit, jakoby tato událost Božího vstupu do lidských životů neexistovala. Bůh přišel za člověkem, za všemi těmi všelijak nedokonalými lidmi, které Bible souhrnně nazývá hříšníky. Přišel za nimi, aby jim nabídl život, aby jim nabídl občanství ve svém království. Totéž vlastně říká Ježíš – Zákon ano, ale jinou optikou. Skutky ano, ale jinou optikou.

To je ona sůl, to je ono světlo světa. Není možné svědčit pouze slovy – to je samozřejmé. Svědectví musí být v jednotě celého života. V tom měli farizeové pravdu. Jen ta ježíšovská optika převrací nastavení života a jeho svědectví. Máme-li svědčit o Boží oběti pro člověka v Ježíši Kristu, je i naše jednání určováno touto optikou orientovanou na pomoc člověku. Být tu pro druhého.

Ježíš nestaví soustavu jednání. Jeho etika je situační – můžeme-li vůbec mluvit o etice. Je tu zřetelné nastavení, ale neslyšíme vyjmenované jednání, které by oslavovalo Boha Otce. Neslyšíme tu ani o tom, že by takové skutky podmiňovaly naši budoucnost v Božím království. Co slyšíme a ještě uslyšíme je nastavení vzhledem k druhému člověku. Takovým dobrým skutkem jsou tiché modlitby, těch, kteří už jsou bezmocní, starost o blízkého člověka, starost o svou rodinu, ochota předávat část svého výdělku jako pomoc druhým, ochota konkrétně pomoci těm, kterým bylo ukřivděno. Lidem s nejrůznějšími handicapy – zdravotními, sociálními.

Ale to nejpodstatnější, o čem máme svědčit je právě ujištění blahoslavenství. Že hodnota našeho života je určována tím, že jsme přijatí Pánem Bohem. Můžeme ujistit lidi kolem nás, že jsou přijati. A že tedy mohou přijmout sami sebe a tak i druhého člověka. A ve zvěsti Ježíše z Nazareta zřetelně slyšíme, že toto přijetí se řídí pravidly soucitu, milosti a odpuštění. Kouzelně to vystihl Jan Ámos Komenský na konci cesty svého poutníka v knize Labyrint světa a ráj srdce.

„Jehož obličej, ačkoli se náramně stkvěl, očím však lidským snesitedlný byl; aniž z něho hrůza šla, ale líbost jakási, jíž sem podobného něco v světě nikdež neznamenal. Ten tedy, sama vlidnost, sama ochotnost, těmito nejprv ke mně přemilými slovy promluvil: „Vítej, vítej, můj synu a bratře milý.“ A to pověděv, objal mne přívětivě a políbil. Z něhož mne přepochotná jakási vůně projala a nevypravitedlnou radostí tak sem projat, že slzy tekly z očí mých. Aniž sem na to takové nenadálé přivítání co věděl odpovědíti, kromě že sem zhluboka vzdechna, pokornýma na něj očima vzhlédl.

Kterýž radostí mne zděšeného vida, takto ke mně dále promluvil: „Kdežs pak byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho?

Kudys chodil? Čehos v světě hledal? Potěšení? I kdežs ho hledati měl než v Bohu? A kde Boha než v chrámě jeho?

A který chrám Boha živého, než chrám živý, kterýž on sobě sám připravil, srdce tvé vlastní? Díval sem se, synu můj, kdyžs bloudil; ale již sem se déle dívati nechtěl, přivedl sem tě k sobě, tebe do tebe uveda. Nebo tu sem sobě zvolil palác k bydlení svému. Chceš-li tu bydliti se mnou, najdeš tu, čehožs v světě nadarmo hledal, pokoj, utěšení, slávu a sytost všeho, toť slibuji, synu můj, zklamán nebudeš jako tamto.“

Amen.

Píseň: 672 Dej nám moudrost, odvahu

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane, stojíme tu před Tebou jako prosebníci. Máme toho před očima mnoho. Mnoho konkrétních lidí. Mnoho událostí, které nás trápí, protože v našich očích berou lidem naději.

Pane, odevzdáváme Ti své blízké a přátele. Odevzdáváme Ti je a zároveň prosíme, abys nám ukazoval, jak být pomocí, jak být oporou. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti všechny ty, kteří jsou sevřeni strachem. Moc Tě prosíme za Tvou církev, abychom dokázali do strachu a beznaděje vstupovat s nabídkou konkrétní naděje. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti ty, kteří se snaží být lidmi. Prosíme, abys vstupoval do jejich únavy a deziluze. Prosíme o smíření s Tebou, smíření se sebou samými i s druhými. Aby do lidských životů vstupovala Tvá síla a odvaha k lidskosti naplněné Tvým milosrdenstvím. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, jejichž problémy přesahují naše chápání, naši schopnost jejich řešení. Moc prosíme, abys nás povolával do své služby a otevíral řešení, na která se sami necítíme dost silní. Za to Tě, Pane, prosíme.

Vyslyš, prosíme, naše tiché osobní díky i prosby.

Pane, voláme k Tobě spolu se všemi lidmi, kteří touží po životě, který Ty nabízíš:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 613 Oči všech se upírají

Poslání: Ten, který „dává semeno k setbě i chléb k jídlu, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží „plody vaší spravedlnosti“. Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří.

2Kor. 9,10a11a

Požehnání: Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem. Pán se všemi vámi. Amen. 2Te 3,16

Píseň: 157 Chvaltež Boha! Nechť sláva, čest