Uhříněves 21.1.2018 Lk 4,14-30 (Jiří Ort)

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, všechny vás vítám na bohoslužbách, kam jsme směli přijít, abychom se těšili ze svědectví o Boží lásce a milosti.

Introit: Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář! Ž 67,2

 

Píseň: 625 Jak příjemné, můj Pane

 

Modlitba: Pane Bože, přicházíme naplnění úžasem nad zvěstí evangelia. Úžasem nad tím, že Ty nabízíš nový život pro každého člověka ve své neskonalé milosti. Že svědectví Ježíše z Nazareta nám znovu a znovu nabourává naši skepsi vůči naplněnému životu, naplněným vztahům mezi lidmi, mezi lidmi a stvořením – a mezi lidmi a Tebou. Že svědectví kříže, které nás tak leká a obtížně jej přijímáme, je slovem naděje, protože Ty ses k ukřižovanému Ježíši přiznal jako ke svému Synu.

Pane, je toho mnoho, čemu nerozumíme, je toho mnoho, co nám brání žít život, který by byl naplněný Tvou láskou. Jsme z toho smutní, ale zároveň moc děkujeme, že k Tobě můžeme uprostřed své tísně volat a prosit o posilu. Prosit, abys nás učil ji přijímat, abys nás učil tak přijímat i druhého člověka i sebe samotné.

Prosíme, buď tu dnes s námi, buď se všemi lidmi, kteří hledají cestu života. Amen.

 

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S 267 Proč jen mlčíš, Pane

 

Čtení: Lk 4,14-30

Píseň: 673 Dej odvahu včas slyšet

Text: Ř 3,21-25

Haleluja. Chvalte Hospodina z nebes, chvalte ho ve výšinách! Chvalte ho, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy. Haleluja.

Ž 148,1-2

 

Slyšeli jsme dva zásadní texty pro dva novozákonní autory – Lukáše a Pavla. Ten první připadl na dnešní neděli podle ekumenického lekcionáře, ten druhý se mi tak nějak vnutil. Pavel Zoubek měl na schůzi staršovstva zamyšlení o Boží milosti, zamyšlení velice naléhavé, takže se mi tento zásadní text apoštola Pavla nutně objevil před očima. I s jeho zásadní otázkou. Co je Boží spravedlnost?

Hledal jsem ve výkladu definici Boží spravedlnosti a nedařilo se mi ji najít. A pak jsem si uvědomil, že to tak jednoduché nebude. Že otázku - co je to Boží spravedlnost, si musíme zodpovědět každý sám. Tváří v tvář tvrzení, jehož jsme byli svědky v oddíle 3. kapitoly Lukášova evangelia – po Ježíšově křtu. Že tento Ježíš je Boží Syn. A to, co přináší, je svědectví o Božím záměru s člověkem. O Božím záměru pro člověka. O tom mluví i apoštol Pavel - „Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří.“ (Rom 3:22 CEP) Tento text je zvláštní – přitahuje nás a odpuzuje zároveň. Odpuzuje, protože to vypadá, že je tu naděje pouze pro někoho. Láká nás, protože vystihuje to, co zažíváme dennodenně – svoji neschopnost naplnit život. Za tímto jednoduchým vyznáním je naše osobní zkušenost i zkušenost celého stvoření. Uvědomuji si, že nestačím na to, abych tuto skutečnost popsal, lépe uchopil. Setkávám se s různými důrazy, s různými otázkami, s různým vnímáním problémů. Ale především – s různou představou spravedlnosti. Ať už tyto otázky, důrazy a představy přichází odkudkoliv. Hodně mě svým hledáním upoutal filozof Emanuel Lévinas se svým důrazem, že musíme brát vážně právo druhého člověka být. Že nemůžeme druhého zaškatulkovávat podle svých představ – až pak můžeme vnímat život, až pak se můžeme stát lidmi. Vzápětí jsem četl reakci Paula Ricoeura, který připomíná, že není možná etika, není možné žít bez toho, abychom zároveň brali vážně sami sebe. Že není možné žít bez sebeúcty. A také to, že člověk prostě žije v určitém řádu společenství. Zmiňuji to pouze proto, abych ukázal, jak neustále hledáme, jak život uchopit, jak žít a jak je nutné naslouchat druhým. Bez druhých smysl života prostě nemůžeme najít. A my jako křesťané zároveň vyznáváme, že toto naplnění života, jeho smysl, nabízí Bůh v Ježíši z Nazareta. Ze své milosti nabízí svoji spravedlnost.

Tuto spravedlnost milosti ukazuje ve svém „programovém prohlášení“ v Lukášově evangeliu Ježíš z Nazareta: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ (Luk 4:18-19 CEP) Slyšíme znovu základní důraz Božího jednání, Boží spravedlnosti, jaký jsme slyšeli již v Mariině chvalozpěvu. Boží spravedlnost prostě funguje zcela jinak než jaké jsou lidské představy. Zřetelně to ukazuje právě důraz na Léto milostivé. „Podle 3. knihy Mojžíšovy (Lev 25,8-17) se má po sedmi sobotních letech (letech odpočinutí), což odpovídá době 49 let, slavit 50. rok jako milostivé léto (Jobel). K němu patřilo odpuštění dluhů, propuštění otroků, vrácení zcizeného statku a půdy. Jméno se odvozuje od hebrejského slova jóbél pro beraní roh a radostné troubení, kterým se ohlašoval počátek tohoto roku.“ S tímto nařízením se potýkal Boží lid od začátku své existence. Vždyť vlastně podrývalo ekonomiku! Zároveň se ukázalo, že v období před létem milostivým nikdo nechtěl půjčovat, a tak na to dopláceli právě ti potřební. Tak se to chytře řešilo půjčováním přes „něvěřící“, na které se pravidla Léta milostivého nevztahovala. Zajímavé je, že se myšlenka Milostivého léta objevila v nedávné době při řešení ekonomické a politické krize v Řecku a vlastně se tato myšlenka objevuje při hledání pomoci nejchudším zemím neustále. To vše má společný jmenovatel – to, o čem Ježíš mluví jako o Boží spravedlnosti pro člověka, nedokážeme naplňovat, ale zároveň po tom toužíme. Toužíme po té spravedlnosti, která je naplněná milostí a převrací představy tohoto světa, na které ze strachu kýváme a je nám z toho smutno.

Zároveň je v Ježíšově prohlášení něco nového – platí pro všechny. Není omezeno pouze na „domácí víry“. V Lukášově textu je to jádrem konfliktu s Ježíšovými rodáky. Ti se zaradovali, když slyšeli, že tato Boží zaslíbení se naplnila - ale Ježíš jejich představu o jejich přednostním nároku na Boží milost tvrdě odmítl. Latinskoamerický teolog Justo Gonzáles to kouzelně přirovnal k radosti občanů malého města, jejichž rodák se stal baseballovou hvězdou. K jejich představám, co všechno by se mohlo v jejich městě uskutečnit za podpory právě tohoto slavného rodáka. A ke zklamání těchto občanů, když slavný rodák prohlásí, že jeho pomoc se bude týkat i jiných měst.

Tím se dostáváme zpět k zásadnímu výroku apoštola Pavla. „Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.“ Velice nás zajímá, co tím apoštol myslí, protože právě apoštolův důraz na „Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří“, nás trápí. A některé z nás, včetně mě, provokuje. Co tedy znamená ono „všichni“? Co to znamená skrze víru?

Tak jako v úžasu stojíme před Boží milostí, která je podivuhodně totožná s Boží spravedlností, se můžeme a máme sklonit i před pojmem víry. U evangelisty Lukáše je zásadní to, jak se člověk postaví ke zvěsti Ježíše z Nazareta, který je Božím Synem. Jak to vyjádřil Simeon, když rodiče přinesli Ježíše jako miminko do chrámu: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli.“ Ovšem přijetí či odmítnutí Ježíše jde ruku v ruce s přijetím či odmítnutím celé jeho zvěsti o Božím záměru s člověkem a pro člověka.

Apoštol Pavel věřil, že Ježíšovo ukřižování nebylo vítězstvím zvůle, nebylo vítězstvím lidské zloby a nenávisti, ale Boží nabídkou naděje právě do našich bolestí a nejistot a strachů, do naší zloby i odmítnutí. Věřil, že tato nabídka je pro každého - „není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Věřil, že toto ukřižování je pro nás záchranou. Že právě ono naplňuje naše životy smyslem. A nejen naše.

Nevíme, jak by formuloval apoštol Pavel své vyznání dnes. Snažil se vyjádřit souvislost záchrany lidského života s Ježíšovým křížem, důležitost toho, abychom do své nouze přijali naději, kterou nám Pán Bůh nabízí. Vyjádřil to pojmem víra. Ale vyjádřil to tak ve snaze ujistit, že jsme závislí na Boží spravedlnosti milosti a ne proto, aby diskvalifikoval ty, kteří – řečeno s evangelistou Lukášem – nejsou z našeho města. Všem je tu nabízeno převrácení hodnot v Božím království. Pro všechny platí Ježíšovo - „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ (Luk 4:18-19 CEP)

Je toho hodně, čemu nerozumíme. Je toho hodně, v čem se můžeme nechat poučit od lidí kolem nás, z čeho si u nich můžeme vzít příklad. Ale jednu věc nabídnout můžeme – protože víme o Boží spravedlnosti milosti. O ujištění, že Boží milost platí i pro ně, že je Pán Bůh s nimi a dá jim sílu ve všem, co naplňuje Ježíšovu zvěst o nových vztazích v Božím království.

Amen.

 

Píseň: 643 Když soumrak zháší světlo

 

Ohlášky:

 

Přímluvná modlitba: Pane, povzbuzeni ujištěním o Tvé lásce, kterou obdarováváš člověka, přicházíme k Tobě, abychom Ti odevzdali své díky za všechny a za všechno, co smíme z Tvé milosti prožívat a abychom Tě poprosili za všechny ty, kteří mají trápení a my hledáme cestu, jak jim být pomocí.

Prosíme, abys nás vedl k pozornosti ke konkrétním lidem. Prosíme, abys nás nenechal rezignovat tváří v tvář mnoha obtížně řešitelným výzvám a úkolům. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, kdo trpí depresemi. Prosíme za všechny, kdo mají ze života strach. Prosíme, abys nám dával sílu a vynalézavost a vytrvalost ujišťovat o Tvé nabídce života. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti všechny, kdo hledají cestu života. Všechny, kdo se snaží žít život naplněný pomocí a odpovědností a často jim docházejí síly. Prosíme, dávej nám sílu a fantazii ke svědectví o tom, že Ty jsi v Ježíši Kristu přemohl všechno, co ničí život. Prosíme, abys i naše srdce naplnil důvěrou v Tvé evangelium. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme Tě za ty, kdo jsou bez domova a domov hledají. Za ty, kdo ztratili bydlení v naší zemi, za ty, kterým domov zničila válka, za ty, jejichž domov je ničený bídou. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za zítřejší setkání při ekumenických bohoslužbách v Hostivaři. Děkujeme a prosíme za všechna společenství, která se scházejí, aby Tě chválila a ptala se po Tvé vůli. Za ně Tě, Pane, prosíme.

 

Pane, v tichých modlitbách Ti odevzdáváme osobní díky a chvály.

 

Voláme k Tobě spolu se všemi, kteří hledají naději: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

 

 

 

Poslání: Ten, který „dává semeno k setbě i chléb k jídlu, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží „plody vaší spravedlnosti“. Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří.

2Kor. 9,10a11a

Požehnání: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

2 Korintským 13:13

 

 

Píseň: 487 Amen, Otče, rač to dáti