O nás Program Kontakt Fotogalerie Mapa Staršovstvo
Interiér Exteriér Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech
Banner

30.12.2012 Mt 11,28 (Filip Boháč)

 

1 Čtení : Soudců 6, 1-32

2 Čtení : Mt 11, 28

Milé sestry a bratři,

tohle jsou příjemná slova, co nám tady říká Ježíš že? Zvlášť to „já vám dám odpočinout“, to se hodí, naložím to všechno na Ježíše a už sem na tom křesílku před televizí s whisky a doutníkem. No ale jako všechny zásadní biblické texty, i tento má víc rovin.  A ten přečtený příběh ze Starého Zákona o soudci Gedeonovi, nám poslouží jako ilustrace pro tato přečtená Ježíšova slova z Matoušova evangelia.

Asi nejvíc nás na tom příběhu může zaujmout to, jak Gedeon žádal po Hospodinu důkaz. Troufalý Gedeon. Ta doba ve které se odehrává děj celé knihy Soudců, je doba mezi velkým vyjitím z Egypta, kdy Pán Bůh vedl lid cestou přes poušť, po válkách vedených Mojžíšovým nástupcem Jozuem, osidlování zaslíbené země, a mezi korunováním prvního krále – doc. Martin Prudký nám to na fakultě vysvětloval tak, že začalo být prostě u okolních národů moderní, mít krále, bylo to in, a Izraeliti chtěli jít s dobou – dnes by to znamenalo možná, že by vstoupilo všech dvanáct kmenů do EU, nebo by z ní vystoupilo. 

No a když bylo Izraelskému lidu ouvej, když se objevili utlačovatelé, tak si Hospodin povolal nějakého soudce, který měl udělat pořádek : většinou to probíhalo dost krvavě. A v tom našem příběhu si Hospodin právě takhle povolal Gedeona. Toho bázlivého, malého muže, který se tak bál nájezdníků, že mlátil pšenici schovaný v lisu na víno. Na první pohled tohle není ten očekávaný soudce, tenhle prosťáček co se bojí na vlastním dvorku mlátit pšenici, to má být ten soudce? Olala – no to abych si šel vykopat hrob, než se do toho pustí. On ten Gedeon byl vůbec takovou podivuhodnou postavou, tady v tom našem příběhu působí jako bázlivý, nedůvěřivý chlapík, který má ve zvyku jednat tím stylem – „počkám si, až jak to dopadne“. V další kapitole knihy Soudců se dozvíme, že Gedeon byl nakonec velmi zdatným služebníkem Božím, a že toho mnoho vykonal – dokonce je považován za nejvýznamnější postavu z doby Soudců. Pojďme si tedy přiblížit, jak se k tomu dostal.

Abychom si tedy ozřejmili dobové pozadí, tak musíme vědět, že Izraelci se usídlili v zemi Kenaánské, která podle starozákonních slov  - oplývala medem a mlékem. Předcházely tomu boje se všemi těmi kenaanskými komunitami, které nesouhlasily s tím že budou mít za sousedy Izraelce, no a když už se to tak začalo trochu uklidňovat, tak Izraelci jakoby nemají s čím bojovat, proti čemu se chystat, přestávají taky uctívat a chválit Boha. Teď když už to nebezpečí nečíhá za každou dunou či skaliskem, teď už „Boha není třeba“ – takhle asi smýšlel takový běžný Izraelita. Přestali dbát na dobré rady z písma, upadli do modloslužeb a najednou byli v troubě, jen přihrát.

No a když takhle zlenivěli, tak se najednou objevili Midjánci a Amálekovci, jak čteme, a začali jim plundrovat všechnu úrodu, a bylo to tak hrozné, že se lid začal opevňovat v horách. Izraelci se tady také poprvé setkali s protivníkem, který používá velbloudy, díky kterým se dokázalo celé vojsko velmi rychle přesunout na velkou vzdálenost. To bylo jistě pro Izraelce nepříjemné, strašlivé, hrozné – představte si to jako kdyby vám takhle někdo plundroval neustále peněženku a to utlačování by vás donutilo opustit dům a jít žít někam do lesa, do skal – to zkazí den. Potud chápu Gedeonův strach.

V začátku toho příběhu je kladen důraz na to, že tehdy, jako i dnes, měli lidé sklon, umisťovat zprávu o Božích skutcích, o Boží moci, výhradně do historie. Ten pohled byl asi takový, jako že : je to něco, co se snad někdy nějak stalo, ale čemu chybí aktuálnost pro ten dnešní svět – nebuď včerejší, říká se. Svět okolo nás je drsný a my jsme v něm sami. Okolo nás se to pere a my tomu musíme jen bezmocně přihlížet. Tak se to zdá být.

Všimněme si, že lid který se odvrátil od Hospodina a propadl modloslužbě, se najednou odvolává na Hospodina který je ku jejich velikému podivu nečinný. Jakto, že tohle Bůh dopustil? Ptali se Izraelci, a ptáme se dnes i my. Jak může Bůh přihlížet takovému zlu? A místo abychom se snažili napravit svůj vztah s Bohem, tak říkáme, že Bůh není – to je nejčastější argument ze strany nekřesťanů.

No a tady se v tom příběhu poznáváme, to jsme my, lidská povaha se dosud nezměnila. My máme tendenci si tak sedět pohodlně na  tom svém, příjemném nevinném místě, a kritizovat co se děje okolo. A nás to docela i baví, že můžeme rejpat do těch vedle a sami jsme naprosto neprůstřelně pokrytecky bez viny. Tady vidíme jak to dopadá, když člověk přestane mít Boha na prvním místě, jde to s námi pozvolna z kopce.

Když se anděl Hospodinův posadil pod dub a oslovil Gedeona „Hospodin s tebou udatný hrdino“, tak Gedeon začal okamžitě skepticky brblat, aniž by uvažoval o tom kde se tam tenhle chlapík vzal a co je zač. Řekl „Dovol, můj pane, pokud je Hospodin s námi, proč nás potom postihlo toto všechno a kde jsou všechny jeho obdivuhodné činy, o kterých nám vyprávěli naši otcové, když říkali: Cožpak nás Hospodin nevyvedl z Egypta? Jenže teď nás Hospodin opustil a vydal nás do ruky Midjánců.“ No a tohle přeci známe, tenhle moment se opakuje stále i podnes. Čteme Bibli, a říkáme si „no, tady tomu chudákovi Bůh dobře pomohl, jakto že mě nepomůže?“, nebo slyšíme kázání, třeba o tom jak Ježíš uzdravil malomocné, a ptáme se zase stejně, jako Gedeon, brbláme – „Proč nepomůže nám?“.

Ten Gedeon to prostě ihned vypálil, je vidět, že ho tohle hodně trápilo, nejspíš se tím neustále zaobíral, a měl jistě zlost. Z toho úplně kape ta ukřivděnost, pohoršení – je to neschopnost vidět, že problémy vzešly z konkrétních činů neposlušnosti. To děláme taky, když něco kritizujeme, a někdo si dovolí rejpnout do nás, jak jsme se s tím snažili něco udělat – jo to silně zasmečujeme – já za nic nemůžu, a někdy následuje zdvižený prostředníček!

Zajímavé je ale i to oslovení. Tady ten anděl Gedeonovi skoro tyká, je to velmi uctivé oslovení, a zvlášť v kontextu vánoc. Hospodin s tebou, znamená Immaunel s tebou. Immanuel je přeci označení pro mesiáše, Ježíše Krista – ten příběh má obrovský přesah do Nového Zákona a tím i do dnešní doby – Bůh s námi.

Připomeňme si událost z Nového zákona, když Ježíš povídá těm svým učedníkům, že se blíží doba, kdy bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho si tam vytrpět od kněží, zákoníků farizejů, dokonce bude muset umřít a být vzkříšen. No a v tu chvíli k němu přistoupí Petr, ta skála na které chce Kristus založit svou církev; a řekne „no tak to Pane nedělej, přece nemusíš být zabit, ponižován, mučen a týrán – vyhni se tomu, máš rozum ne?“ A Ježíš mu na to odpoví to známé „jdi mi z cesty satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka“.

Co to znamená? My lidi si prostě chceme Boha přizpůsobit, vtlačit ho tam kam si myslíme že má být, jak si myslíme že má jednat, co má a nemá dělat. Navíc se to snažíme dokládat biblickými citáty, snažíme se rozkazovat bohu pomocí jeho vlastního slova – no to je víc než jen troufalé. To je Gedeonovsky troufalé a je to od zlého, to je špatná vlastnost, takhle to s námi půjde z kopce, zrovna jako s těmi Izraelci.

Čteme, že „se Hospodin k němu obrátil a řekl: Jdi v této své síle a zachráníš Izrael z ruky Midjánců. Což jsem tě neposlal?“ No, to je docela solidní oslovení. Hospodin tady říká „Gedeone, chlapče, něco tě trápí, jsi obtížen břemeny? Nelíbí se ti co se kolem tebe a s tvými bratry děje? Gedeone, tak jdi a jednej, což jsem tě neposlal?“ Dovedu si představit, že tohle mohlo Gedeona pěkně naštvat. To naštve, když si stěžujeme, a někdo si do toho našeho monologu bědování dovolí zeptat se „a jak ses snažil něco pro to udělat sám?“

„Gedeon se ho zeptal: Dovol, Panovníku, čím zachráním Izrael? Vždyť můj rod je v Manasesovi nejslabší a já jsem ten nejmenší v domě svého otce.“ Je pravda, že Gedeon byl z nejslabšího kmene Izraele, v tomto kmeni byl v jedné z nejnižších rodin a sám byl vzrůstem nejmenší z domu.

Už je tomu jednou tak, že si Bůh vybírá ke svému dílu nenápadné, slabé články, které navzdory všem předpokladům dokáží vykonat velké věci. Moc se mi líbí, co napsal J.R.R.Tolkien v Pánovi Prstenů : „ne všechno zlato třpytívá se, ne každý kdo bloudí je ztracený, staří když silné je, neohýbá se, mráz nespálí hluboké kořeny“.

Tady je dobře vidět rozdíl mezi tím, jak se viděl Gedeon, a jak ho viděl Bůh. Gedeon o sobě dobře věděl, že je slabý, že sám bude rád když domlátí tu pšenici, skryt v lisu na víno. V Božích očích byl velký, silný, Bůh měl pro něj poslání, požehnání a připravné velké činy – a to je dobré vědět, vyzívá-li nás takhle Bůh, tak jsme v jeho očích větší než si sami myslíme, jsme schopní k tomu rozhodnému činu. To je pro nás velké povzbuzení, abychom neupadali do beznaděje a neztráceli všechnu sebedůvěru. Hebrejská jména mají velkou váhu, každé jméno něco znamená, je za ním skryt určitý smysl. Jméno Gedeon znamená lamač, bořič, borec.

Zajímavé je, že Gedeon nijak nezpochybňuje to oslovení – Hospodin s tebou, udatný hrdino. Ale víte, jak to chodí. Někdy něco popíráme právě kvůli tomu, že chceme být ujištěni o opaku. Kdo říká „Ty už mě nemiluješ“, nechce slyšet jako odpověď „Ano, opravdu už Tě nemiluji, dost žes na to přišla - forever alone.“) - to už je světa běh.

A hned se nabídne otázka – jak je to se mnou, kým jsem já v Božích očích? Jaké uslyším oslovení? „Muži odvážný, krásný, skromný a dokonalý?“, „Trpělivá maminko!“, „Ženo statečná!“, „Manželi, laskavý a věrný!“? Nebo snad „Moje milované dítě“? Odpověď na tuhle otázku už musí každý hledat sám.

„Tu mu Hospodin odpověděl: Protože budu s tebou, pobiješ Midjánce jako jediného muže.“ To je jako energidrink co? To je povzbudivé silné slovo, to člověka nakopne, že si řekne „Jo! Půjdu a všechny je pobiju!“ Gedeon si však nebyl jistý, že by tohle dokázal, nevěřil tomu. A tak si žádal důkaz o tom, že tohle opravdu říká Hospodin. Čteme, že „jej požádal: Jestliže jsem opravdu nalezl milost ve tvých očích, učiň pro mě znamení, že se mnou mluvíš ty.“ Jak jsme už slyšeli, tak Gedeon připravil oběť, kterou potom sežehl oheň jako důkaz - zjistil, že to byl opravdu Boží posel.

Pak Hospodin Gedeonovi ve snu řekl, aby skácel posvátný Ašeřin háj, zničil obětiště pro Baala, a postavil na tom místě oltář Hospodinu. Ten háj i oltář byly Gedeonova otce, lze předpokládat, že on jednoduše vyrůstal v tomhle prostředí a tak nějak se s tím sžil, že to mají na dvorku a tu a tam se obětuje. No jak chcete, aby vám Bůh pomáhal, když se mu naprosto nevěnujete? To je právě to modloslužebnictví, které bylo na začátku dnešního čtení označeno za důvod toho, proč se Izraeli tak špatně vedlo. Zničit, Zbořit – Gedeon, borič – borec, zboř!

Tyhle modly, na nás právě nakládají ta břemena, kterými jsme obtíženi. Je to cizí náklad, který nosíme. Modly vyžadují, abychom obrátili svou pozornost od Boha, a tak na nás naloží třeba strach ze zkoušky která mě čeká, bázeň z toho co se stane až potkám nějakou nepohodlnou osobu ve vlaku… je to cizí nálož kterou neseme, a pod jejíž tíhou padáme – není to příjemné a je to zhoubné. Bůh po nás chce, abychom uctívali jeho, a žádné vedlejší modly k tomu. Je potřeba se obrátit, začít dělat v životě závažné kroky na cestě k Bohu aby se dobře vedlo. Tou první z nich, je odstranit vše, co nám v té cestě brání, všechno co odvádí naše myšlenky od Boha a nutí nás, investovat náš drahocenný čas do něčeho zcela vedlejšího. Zvlášť když jako Gedeon, už dlouho žijeme s tím, že máme těch věcí kterým věnujeme svůj čas víc. Ježíš nám radí jak na to a zve nás abychom k němu přišli, a dá nám odpočinutí. Potom začneme vnímat Boží slovo, jak k nám promlouvá a v čem nám radí co a jak – a to se hodí, bude líp.

 

Podstatnou otázkou, kterou si musíme klást, je, jaká je Boží vůle pro nás? Předně to není žádný nárok : dělej to a to a bude ti dobře, ne. Pojď ke mně, spočiň, zastav se. Tak jak to bylo řečeno, ta břemena, znamenala na prvním místě břemena tak jak je chápali zákoníci a farizejové – totiž, že kladli na lidi břemena typu tohle dělej, tohle nedělej tak jak to suše chladně vyčetli z Mojžíšova zákona – a to je velké břemeno, které člověka sráží k zemi. Některá břemena si nakládáme sami, některá ne, některá nám nakládají lidé. No ale jestliže to nejsou břemena, která nám nakládá Pán Bůh, tak nemá právo to po nás chtít nikdo [tohle se hodí říct šéfovi v práci]. My musíme vědět, co na nás Pán Bůh nakládá, co na nás chce. A Ježíš přišel proto, aby z nás sňal ta břemena, která nejsou od Boha. Proto říká „Pojď ke mně“, zastav se, spočiň.

To břemeno, které chce Ježíš položit na nás místo těch našich, to je poselství lásky, Božího slova, že o nás stojí, není pro něj tak důležité to co děláme, ale my sami. Ježíš nás vyzývá, zve nás – „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinutí“. Je důležité svěřit Bohu naše trápení, naše břemena, dovolit mu jednat v tom co nás trápí, udělat z něj správce nad tím co nás trápí, čeho se bojíme. S oddanou vírou pozvat Boha do těch našich otázek, těch projektů které v životě máme. Vložit je do dobrých rukou.

Gedeon se oprostil od svých břemen tím, že přijmul Boží vůli pro něj v té jeho životní situaci. Situace to byla tak závažná, že se týkala celého jeho kmene a několika dalších – to je velká vzpruha pro naší nejistotu. Gedeon sám tak slabý, přemožený strachem odevzdal svůj strach Hospodinu, přijmul to, jak vidí Bůh jeho, ne jako malého skrčka, ale jako schopného muže. Gedeon se, tím že přijmul co bylo od Pána, zbavil toho problému s Midjánci a Amálekovci – který mu už lezl na mozek, když tloukl pšenici v lisu na víno protože se bál aby ho nikdo neviděl.

Byl to vpravdě strašpytel tenhle malý Gedeon, ale bojoval, sice byl řečeno lidově „připosranej“,  ale bojoval. Protože bojoval boží boj, to břemeno nesl tady možná méně než Bůh – hlavní je, že ho mohl unést, ačkoliv by ho ani v nejhorším snu nenapadlo, že by se měl obtěžovat jít dělat někomu scény.

Pán nám nevytýká, že jsme k smrti unaveni. "Vytýká", že nepřijdeme odpočinout k němu a nezvedneme se zase k boji. Naše situace je trochu jiná než Gedeonova. Zatím naší zemi zas až tak moc brutálně neplundrují okolní národy, nejsme zahnáni [nevím jak vy] do skal. Nicméně máme v životě určitě každý něco, co nám fakt hejbe žlučí, co nám fakt vadí, o čem víme, že to není dobře, nějaké to břemeno, tíseň.

Ať už je to nějaká naše špatná vlastnost, se kterou nevíme co dělat, nebo je to problém s lidmi vedle kterých žijeme a nevíme jak jim to říct, či nějaký ten náklad, ten strach, obavy z něčeho co nás čeká – tak právě pro nás z toho dnešního příběhu plyne povzbuzení, naděje na pomoc, výzva k tomu, abychom to zlé odstranili z našeho života. Vložme naše břemena do Ježíšových rukou, nechme ho aby byl správcem našich problémů. Vyhlížejme s vírou co pro nás Pán připraví.

Máme před sebou nový rok, nový začátek něčeho – tak se to vnímá, budiž. Pozvěme tedy Ježíše do toho neznámého, či pro někoho známého – co čeká za dveřmi toho nakukujícího roku 2013. Ač jsme třeba tak ustrašení a skeptičtí jako Gedeon, nebo si nechceme nechat od nikoho pomáhat – přemožme naší pýchu, naší pohodlnost v nečinnosti a pojďme se s radostí pustit do toho, co nám Pán v novém roce připravil. Dej nám Bůh odvahu se rozhoupat.

Amen