Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

Říčany 14.4.2013 J 21,1-14 (Jiří Ort) kázání pro dospělé

Kázání v mp3 : 130414jo.mp3 (4,5 MB)

Haleluja. Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno, uvádějte národům ve známost jeho skutky. Haleluja. (Psa 105:1 CEP)

Nebeská režie. Janův sen. Jakoby se Jan Teolog pohyboval úplně jinde, než žijeme my, než kde jsou naše radosti i starosti. Jakoby se to netýkalo toho, co tu prožíváme. Co prožívají učedníci kdesi na Genezaretském jezeře. Sen, o jakési knize se sedmi pečetěmi. A přece má mnoho co říct sen Jana teologa. Kniha nebo svitky popsané z obou stran jsou naplněny úzkostí a bolestmi člověka, vším tím, co se nám zdá nesmyslné, co přece nemá patřit do života. To je jedna ze základních nadějí apokalyptiky, že žádné pozemské události nejsou jen tak bez vysvětlení vyškrtnuty a skartovány. Apokalyptik věří, že i utrpení, které vypadá jako úplně nesmyslné, může mít smysl a dává smysl v dějinách světa – třeba jako část boje mezi dobrem a zlem. Ale první předpoklad k tomu smyslu je, že toto utrpení nezůstane bez povšimnutí, že o něm někdo ví. A to je ten problém - my s tím často zůstáváme bezradní a sami. Nevíme, co říct, jak pomoci, když se s tím setkáme v našem okolí. Prostě to tak je a nikdo s tím nic neudělá. To, že je to zapsáno, že se o tom ví, to je možná pravda, ale je to zapečetěno a uloženo do trezoru. Tato kniha má být čtena před Boží tváří, ale kdo ji tam otevře?

Vypadá to, že kniha nikdy čtena nebude. Že zůstane zavřená a nikdy nebude rozsouzen stav lidských dějin. Že se nikdy nikdo nepřizná k tomu všemu bolavému a nezodpovězenému v našem životě. Jan má proč naříkat. Má proč plakat. »Ale jeden ze starců mi řekl: "Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou."« Ale nejednou se před Janovýma očima objevuje ne lev, ale beránek. Ten zbitý, utracený, obětovaný Beránek. V tomto střihu se před námi znovu objevuje onen zvrat Velikonoc. Onen střet mezi Božím plánem a lidskými představami. Právě tady je naše naděje.

A Beránek skutečně tu knihu bere do ruky. On to unese. Má sílu k tomu ji otevřít, ustát, přijmout všechno to, co nás trápí. Jemu lidské životy nevypadnou z ruky. A najednou toto snění začne zapadat do konkrétních souvislostí. Kniha je totiž popsaná do posledního místečka. Je v ní všechno a jsou v ní všichni. A to je to propojení s naším textem z Janova evangelia.

Z Beránkovy ruky nevypadnou ani životy učedníků na Genezaretském jezeře. Jan zřetelně naznačuje, že tu jde o celou církev. Všichni učedníci, kteří se snaží naplňovat to, čím je pověřil Vzkříšený. Pracují. Snaží se, snažíme se otevírat před těmi, kteří jsou rozbolavělí, smysl, budoucnost lidského života. Snažíme se nezapomínat na lidskou bolest, snažíme se vnímat radost, snažíme se radovat s radujícími a plakat s plačícími. A ono to někdy nejde. Chtěli bychom, ale nemáme sílu, my nedokážeme otevřít onu zapečetěnou knihu. Marné počínání. Prázdné sítě. A to napříč různosti spiritualit, různosti důrazů. Lítáme v tom všichni. To Jan vyjadřuje velice důrazně.

Janovské sbory měly svou teologii. To není možné přehlédnout při četbě synoptických evangelií ve srovnání s evangeliem Janovým nebo s janovskými listy. Zřetelně pro ně hrál velkou roli onen milovaný učedník. Zcela srovnatelnou, ne-li větší než apoštol Petr. Nevíme proč, snad proto, že sbory nebo sbor byl vytlačen ze Sýrie do jiné oblasti, měl pisatel tohoto příběhu potřebu doplnit již napsané evangelium. Ještě měl potřebu říci křesťanům z jiných sborů v nové oblasti života sboru janovského, že jsme všichni na jedné lodi. Že naše práce je marná bez Boží milosti. A právě to si připomínáme v tuto neděli. Neděli milosti. Misericordias.

Zjevil se Ježíš. Nejdřív ho nepoznal nikdo z učedníků. Ale znovu jsme ujištěni, že ne člověk, ne nějaký způsob lidského vnímání, ale Boží milost je rozhodující v lidském životě. Ježíš pokračuje v rozhovoru s učedníky, vstupuje do jejich práce. Ukazuje, že není marné se pokoušet, není marné se snažit pracovat. Vzkříšený Ježíš vstupuje do jejich snažení, do našeho snažení a ukazuje, že se k němu přiznává. Že ho proměňuje. Dává mu smysl. Naplňuje ho. Protože ukazuje, že onu knihu, která vypadá tak dobře uzavřena, On otevírá. Má sílu ji otevřít a unést všechno, před čím my podklesáváme.

A najednou jsou sítě plné. Trochu riziko pro naše poněkud zjednodušené vnímání – když se Pán Bůh přiznává, všechno jde po našem. Ale on ten úspěch je tak nějak jiný, nemluví se tu o plných kostelích a přetékající pokladně, o vyslyšené modlitbě podle našich představ. Mluví se tu o Boží milosti, ve které se přiznává ke snaze církve ujišťovat, že lidské dějiny mají smysl, navzdory všemu, co nás znechucuje, navzdory všemu, co nás trápí. Je to Boží milost, která vnáší radost. Boží milost, která dává rozpoznat Vzkříšeného.

Byl jsem na návštěvě u sestry Nečasové a vysluhoval jsem jí večeři Páně. Ano, povídali jsme si. Ale bylo zřetelné, co pro ní znamená skutečnost, že smí přijímat chléb a víno. Že smí prožít bohoslužbu. To pro ni bylo ústřední. Je po mrtvici a hodně zapomíná. I jména svých nejbližších, kteří jsou kolem ní a starají se o ni. Ale když jsem říkal slova ustanovení, když jsme vyznávali svoji víru slovy Apoštolského vyznání, když jsme se modlili slovy žalmu 23., když jsem jí zpíval Buď Tobě sláva, sestra Nečasová říkala se mnou s naprostou jistotou. Ano, samozřejmě, to tak je, jsou to vzpomínky z dřívější doby, ale ono to pro ni znamenalo a znamená tolik, že si to skutečně pamatuje.

A já tam byl pouze jako takový nástroj. Prostě ona patří do našeho sboru, tak jsem k ní šel na návštěvu. Ale totéž prožívají mnozí v jiných sborech, v jiných církvích. Je jedno, že milovaný učedník poznal Pána jako první. Petr se zase vrhl do vody, aby byl co nejdříve u Ježíše. Ale to, že ho poznali všichni, to bylo a je z Boží milosti. Tak jako sestře Nečasové, i nám se náš Pán dává poznat u svého stolu. Zve nás, abychom ho poznali, abychom se rozvzpomněli. Přichází lev z pokolení Judova, ten Beránek, kterého zabili – a ten otevírá náš život. A my za to smíme děkovat spolu s Janem Teologem: »"Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení." A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: "Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!"«

Amen.