Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
v Uhříněvsi a Říčanech
Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
v Uhříněvsi a Říčanech
http://ulozto.cz/xFwsjQYt/9-6-2013-ex-19-1-8-jiri-ort-detske-bohosluzby-mp3
Čtení: Ex 19,1-8
Píseň: S216
Text: Ex 20,1-3
Haleluja. Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo. Haleluja.
(Psa 18:2 CEP)
Milé děti, milí dospělí. Mám tu dva maňásky. A ty maňásci jsou z pohádky. Nejdřív vám řeknu, že si musíte odmyslet tu korunku na hlavě holčičky a teď mi řekněte - kdo by to tak mohl být? No, když je toto Jeníček, tak ta holčička bude - Mařenka. A já vám dnes povím jejich příběh trochu jinak. Tak, jak ho napsal pan Hrubín ve svém Špalíčku pohádek.
Jeníček a Mařenka žili v chalupě v hlubokém lese. Jejich tatínek byl totiž drvoštěp. Občas chodil do vesnice nabídnout dříví sedlákům a děti zůstávaly samy doma. To je pak tatínek prosil:
„Buďte hodné, jako jste byly vždycky, když jsem byl pryč.“ „Nikam z chaloupky nechoďte, zítra se vrátím“, dodával.
Ale jednou se nevrátil. Ani druhý, ani třetí, ani čtvrtý den. Děti najednou byly samy. Co měly dělat?
„Co jestli se tatínkovi něco stalo, Jeníčku?“ „Tak ho půjdeme hledat.“
Jenže – děti bydlely v lese. A v lese se dá zabloudit.
Ale Jeníček něco objevil. Večer před tím, než vyrazily na cestu, našel u pramene křemínky. To jsou kameny, které se ve světle měsíce lesknou. A Jeníček si jich nabral plné kapsy a napadlo ho je cestou házet na zem.
Děti vyrazily brzy ráno, ale i když šly celý den, tatínka neobjevili. A najedou se setmělo a Mařenka měla strach.
„Jak jen se dostaneme domů, Jeníčku?“
Jak se dostaly domů? No přece podle těch křemínků!
„Mařenko, neboj se, já jsem házel křemínky a jak na ně svítí měsíc, tak nám budou ukazovat cestu.“
A skutečně cestu domů našly. I v noci.
Ale druhý den se znovu vydaly na cestu – a Jeníček na křemínky zapomněl. Děti, mě to nejde na rozum. Jak je možné, že na ně zapomněl? Jak je možné, že po té zkušenosti, že jim tak pomohly, na ně Jeníček zapomněl. On sypal drobečky chleba. Ale ty nesvítily. A děti zabloudily.
Píseň: S135
To, co jsem četl z Bible, připomíná hodně známé vyprávění. Hodně známý příběh. Však jsme si o něm právě zazpívali. O tom, jak Pán Bůh vysvobodil svůj lid z Egyptské země. Jak ono to bylo, pamatujete se? Zkuste, jestli si to vybavíte, když vám budu kreslit nápovědu.
(faraon) Na trůn nastoupil zlý král, zlý faraon a rozhodl se zničit Boží lid, Izrael. Pamatujete? Chtěl nechat zabít všechny právě narozené kluky. Jak to dopadlo? Porodní báby faraonův příkaz odmítly uskutečnit. (košík) Jeden malý kluk, Mojžíš, byl dokonce zachráněn tak zvláštně, že byl nakonec vychován na královském dvoře samotného faraona. Ale celé se to nějak zamotalo, Mojžíš utekl. Jenže – Pán Bůh si ho povolal zpět. (keř)
A Mojžíš spolu se svým bratrem se přeli s faraonem o Boží lid. Pustíš ho, nebo nepustíš. To jsou ty slavné egyptské rány. Nakonec faraon ustoupil a Izraelci se chystali na cestu. (beránek) Slavně slavili hod beránka. Aby nezapomněli, co všechno pro ně Pán Bůh udělal.
Vydali se na cestu. Najednou se před nimi otevřela cesta domů. Do země, kterou už kdysi slíbil Hospodin Abrahamovi. Myslíte, že je možné zapomenout na to všechno, co pro ně Pán Bůh udělal? To přece není možné, to je určitě po celou dobu jejich putování povzbuzovalo, to jim určitě ukazovalo cestu. Tak, jako Jeníčkovi a Mařence ty křemínky. Ale jakoby na tom nezáleželo. Vždyť Jeníček zapomněl na křemínky během jednoho dne. A tak začali zapomínat i Izraelci.
A já vám, děti, přiznám, že zapomínám i já. Že zapomínáme i my. Tolik věcí pro nás Pán Bůh udělal, tolik lidských osudů i věcí kolem nás nám to připomíná – a přece zapomínáme. Zapomínáme na to, že se o nás Pán Bůh stará. Co s tím? Zabloudí Boží lid? Dojde do zaslíbené země. Najdou Jeníček a Mařenka cestu domů? Nezabloudíme i my?
Píseň: S286
Tak, co teď s tím, když Boží lid pořád zapomínal? Když stále bloudil? Podívejte se na to bludiště? Jak jenom takovým bludištěm můžete trefit na druhou stranu? Co byste poradili?
No ano, nejlepší by byly šipky. Abychom se v tom bludišti nezamotali. A přesně takové šipky připravil Pán Bůh pro svůj lid. Nabídl jim svůj Zákon. Nabídl jim Desatero přikázání, ze kterých jsme si přečetli pouze začátek. „Když podle těchto šipek nepůjdete, tak zabloudíte“, mohli slyšet od Mojžíše. A oni slíbili, že skutečně podle nich půjdou, že zabloudit nechtějí.
Stačí to? Co myslíte? Najdou cestu?
Jeníček s Mařenkou tu cestu domů našli, ale museli po ní hodně utíkat. Víte proč? On to má pan Hrubín trochu jinak.
„Jeníček sebral poslední síly, Mařenka nabrala dechu a utíkali, jako by jim paty hořely. Na chvilku zmizeli bábě a dědkovi z očí.“
Prostě, na té cestě k domovu to nebylo tak jednoduché. Honili je dědek s bábou. Ani ten Boží lid to neměl nijak jednoduché. Na jeho cestě bylo hodně překážek. Pronásledoval je faraon. Měli hlad. Měli žízeň. Ale největší z těch překážek byl strach. A tady nestačí jen vědět, co dělat nebo jak dělat. Když máme strach, potřebujeme povzbudit.
A proto na začátku těch směrovek, na začátku desatera, slyšíme: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.” (Exo 20:2-3 CEP)
A to je to důležité, s čím měli vyrazit Izraelci na cestu. Co si především měli neustále připomínat, aby nezabloudili. Pán Bůh byl s nimi, zachránil je a je s nimi stále. A to si máme připomínat i my. Jak vy děti, tak my dospělí. Pán Bůh je s námi. Immanuel. Amen.
Píseň: S401
Poslání: Poznávej Hospodina na všech svých stezkách, On sám napřímí tvé stezky. Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať.
Př. 3,1-7