O nás Program Kontakt Fotogalerie Mapa Staršovstvo
Interiér Exteriér Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech
Banner

3.3.2013 1K 10, 1-3 (Jiří Ort)

 

Čtení: Lk 12,54-13,5

Text: 1K 10,1-13

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.

 

O čem to tu Pavel mluví? Co ho to popadlo, že tu najednou spustil úplný náboženský projev? Vždyť musíme pročíst víc jak polovinu desáté kapitoly, než se dostaneme k důvodu tohoto proslovu, než nám dojde, že se to týká takové maličkosti jako je účast na hostinách v pohanském chrámu. Účasti na běžném společenském životě v tomto městě. Účasti na setkáních s lidmi, se kterými potřebujeme mluvit. A Pavel hned vytahuje takový kalibr jako je cesta z egyptského otroctví, spojuje nás s těmi, kteří putovali pouští i s jejich chybami, selháními, hříchem. Nejsme proti, jen ten důvod! Ten důvod, který Pavel vidí ve zcela obyčejném projevu společenského života našeho města! Kde je tvá svoboda, zvěstovateli svobody?

Velice obtížná situace, kterou my sami můžeme prožívat dnes a denně. Svoboda a absolutní nárok na náš život, který si vyhrazuje evangelium Ježíše z Nazareta. Svoboda možnosti života v těch kterých kulturních souvislostech a zároveň napětí, které plyne z toho, že nezvládáme absolutní Ježíšův nárok na život v lásce a službě. Znovu jsem si to uvědomil při čtvrteční přednášce bratra Pavla Hoška. Napětí, které v nás vyvolává vzpurný výkřik: „Vždyť to ani nejde zvládnout!“ Vždy přece může někdo přijít a říct: „Jak to, že nepomáháš ještě támhle, jak to, že nejsi větší oporou v rodině, jak to, že nejsi větší pomocí ve sboru a v církvi, jak to, že nejsi větší pomocí ve společnosti? Jak to, že se všeho nevzdáš a nejdeš pěkně nezajištěn tímto světem jako Ježíš z Nazareta?“ Aktuálně to prožívám velice intenzivně v otázce vyrovnání státu s církvemi. A přiznám se, že ten zmatek, který mám v hlavě, je velice bolestný. 

Apoštol zná toto napětí – a v tuto chvíli upozorňuje, že cesta z něj nevede přes pojetí svobody, kterou nabízejí Korintští. Pojetí svobody ve smyslu orientace na sebe - „ mám svobodu.“ Jak nebezpečně blízko má k chybám Božího lidu na poušti! Ta zaměřenost na vede k neschopnosti rozpoznávat v životě důležitá znamení. Neschopnosti umět je přijímat, vyhodnocovat a rozhodovat se pak podle výsledku tak, jak jsme to zvyklí denně dělat, když jdeme ven a podíváme se z okna, jestli neprší. Neschopnosti přijímat druhého člověka jako osobnost a ne jako věc, kterou já mohu používat v zájmu svého přesvědčení, v zájmu své ideologie. Neschopnosti hovořit a komunikovat, naslouchat jiným zkušenostem a životním důrazům. Jinému kulturnímu zázemí. Přesně o tom jsme směli naslouchat v přednáškách Pavola Bargára a Pavla Hoška na téma „perspektivy misie“. 

Zvláštní, jak se najednou rýsuje spojnice mezi tím přemrštěným napomenutím apoštola Pavla, Ježíšovými slovy o znamení času a jeho slovy o jednání s člověkem, který se stal mým protivníkem. Slovy, která se zdála tak podivně a nepřípadně vsunutá.

Ano, dobře, měli bychom se učit rozpoznávat znamení času. Měli bychom pozorně vnímat život kolem nás, konfrontovat jej s Božím slovem a snažit se pochopit, kam tyto události ukazují. A Lukáš to hned zkouší. Za tento rozhovor zařazuje příběh, kdy za Ježíšem přicházejí lidé se zprávou o Galilejcích, které nechal Pilát povraždit při svátcích. A o osmnácti lidech, kteří zahynuli, když na ně spadla zeď v Siloe. Jak tyto události použít jako znamení? Jak je dát dohromady s Božím slovem? Jak vnímat svět kolem nás pohledem víry? Jak toto rozpoznání předávat dál? Lidé kolem Ježíše to zkusili – pomocí svého vnímání, ve svých dobových souvislostech a s použitím svých náboženských představ. Došli k tomu, že v kombinaci s určitými biblickými texty bychom tyto události mohli přijmout jako ukázku trestu za hříchy. 

Ježíšova reakce je tvrdá – ne snad proto, že by existoval jediný způsob výkladu biblických textů a Ježíšovi posluchači zvolili špatně. Ne snad proto, že dobová a náboženská podmíněnost je zavedla na scestí. Ale proto, že se od počátku mylně dívali, od počátku mylně vyhledávali události, kterými se chtěli nechat vést. Že zapomněli na zkušenost svých předků, zkušenost s prorockým slovem v Božím lidu.

Sem vede Pavel svůj sbor v Korintu: „Chtěl bych vám připomenout, bratří...“

Vidím před sebou Korintské, vidím sám sebe, jak se spolu s nimi podivuji nad Pavlovými výpadem a srovnáváním s Božím lidem na poušti. „Neměl by ses obracet tam, kde se dějí skutečné zlořády? Stačí se rozhlédnout kolem sebe – jestli chceš, půjdeme spolu po městě a my ti ukážeme, čeho by sis měl všímat, do čeho by ses měl opřít, kde to volá po nápravě. Chceš-li mluvit o hříchu, podívej se na ty druhé a nepřidávej ještě nám, kteří se tak snažíme. Podívej se, jak mnoho viny nesou ti, kteří přijmou od státu peníze nebo zase ti, kteří chtějí po církvi, aby je odmítla, jak mnoho viny nesou ti, kteří volili za prezidenta Miloše Zemana nebo zase kdo podporují tuto vládu, jak mnoho viny nesou Němci a Rusové a Palestinci a muslimové – podívej, jak mnoho viny nesou ti druzí. Proč píšeš nám, místo toho, aby ses nás zastal a napravil křivdy, které se nám staly a které se nám dějí? Místo toho mluvíš o takové hlouposti jako jsou hostiny s masem obětí z chrámu bohyně Afrodity, místo toho napadáš náš život, jehož chyby jsou prostě jen daní životu v naší společnosti.“

„Chtěl bych vám připomenout, bratří...“ Připomenout základy, které jste při křtu přijali. Připomenout cestu k té pravé svobodě. Připomenout selhání a hřích. Připomenout slova proroků, kteří naléhají stejně jako prorok Ezechiel: „Dům izraelský říká: »Cesta Panovníkova není správná.« Mé cesty že nejsou správné, dome izraelský? Nejsou to vaše cesty, jež nejsou správné? Proto budu soudit každého z vás, dome izraelský, podle jeho cest, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se a odvraťte se ode všech svých nevěrností a vaše nepravost vám nebude k pádu. Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít, dome izraelský? Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít." Připomenout slova Ježíše z Nazareta, který ostře odmítl způsob vnímání událostí jako znamení právě proto, že se posluchači obraceli k cizím životům a ne ke svým: "Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?" Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete."

Najednou se ocitáme před celou mohutností slova metanoia – pokání, obrácení způsobené Božím zásahem a potom odpovídající obrat v životě člověka. Osobní pokání. Pokání jako vyznání vin a prosba o Boží milost, která jediná může dovést až ke změně života. Máme před sebou obraz mladšího syna, který vyznává provinění a má kam se vrátit a začít znovu. Obraz Božího lidu, který právě přes pokání hledal cestu do země Boží svobody. Obraz, který se týká života členů sboru v Korintu, života mého i života našeho.

Uprostřed postního období se před každým z nás otevírá cesta pro nás osobně i pro tento svět. Ne obviňování druhých, ne odmítání vlastní odpovědnosti, ale cesta vlastní proměny, prosba o odpuštění a nabídka smíření. Boží cesta pro jeho lid i pro tento svět.

Že na té cestě zažíváme napětí, které nejde vydržet? Že není možné, abychom takový život dokázali žít? Že je v něm příliš mnoho bolesti a my se jí bojíme? Při výhledu na Velikonoce, utrpení kříže a naděje vzkříšení i my smíme přijmout slovo povzbuzení, které apoštol Pavel nabízí Korintským: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“                                                           

Amen.