Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

16.3.2014 Ř 5,1-11 (Jiří Ort)

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, vítám vás na bohoslužbách a zdravím vás pozdravem: Milost našeho Pána, Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

Introit: Rozpomeň se na slitování svá, Hospodine, a na milosrdenství, svá, kteráž jsou od věků. (Ž 25,6)

Píseň: 184 (177)

Modlitba: Pane Bože, přicházíme na Tvé pozvání. A těšíme se, že před námi otevřeš své Slovo. Vyznáváme, jak moc to potřebujeme. Jak moc potřebujeme vnášet světlo do vnímání života kolem nás.

A proto se dnes chceme radovat, proto Ti dnes chceme děkovat. Za dnešní příběh, za svědectví Janova evangelia, za svědectví apoštola Pavla. A moc Tě prosíme, aby toto svědectví otevřelo otázky, aby otevřelo nový pohled na život náš i život okolo nás. Aby nechalo plně zaznít Slovo evangelia.

Proto Ti dnes chceme děkovat za život – svůj i celého stvoření. Chceme Ti poděkovat, že i dnes, spolu s celým Tvým lidem po celém světě, smíme vstoupit do Tvé školy, smíme naslouchat, smíme prosit, smíme děkovat, smíme se těšit z víry, že jsi tu s námi. Amen.

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S233 Odpusť

Čtení: J 4,1-15

Píseň: 650

Text: Ř 5,1-11

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.

Ježíš musí projít Samařskem. To je první skutečnost, která nás v textu z Janova evangelia praští do očí. Něco, co by bylo jednodušší udělat jinak, ale prostě to musí být tak. A je to první věc, ze které se dnes můžeme zaradovat. To, že Ježíš musí projít Samařskem není geografická informace, ale svědectví o Boží cestě pro člověka. Ježíš jde mimo hranice Božího lidu, jde tam, kde jen těžko může očekávat porozumění. Mohli bychom si tuto informaci přeložit tak, že Ježíš musí jít i k nám. I k těm, u kterých by nás tak nějak nenapadlo, že by tam Ježíš přišel. A hovořil, vysvětloval, diskutoval. Učedníci v naší scéně nejsou nikde vidět. Nikdo jim to nevyčítá. Naopak se tu vlastně otevírá naděje – tento rozhovor nezávisí na nich. Jejich nepřítomnost tuto situaci neurčuje. To je něco, co je pro nás velikým povzbuzením – nemáme takovou moc, abychom mohli všechno zachránit, ale ani všechno zkazit. To nemá vést k alibismu, je to spíš něco, co nám otevírá dveře k plnému nasazení v úkolech, které před nás Pán Bůh postavil. S tím vstupujeme do dnešních textů.

Nejprve začneme oním rozhovorem mezi Ježíšem a samařskou ženou. Je to rozhovor plný předporozumění, údivu, touhy a tak trochu marné snahy vše pochopit. Proto mám tento příběh, tuto janovskou licenci Ježíšova příběhu, moc rád. Jan totiž staví nejen tuto ženu, ale i mnohé další, se kterými Ježíš mluvil, do pozice velice nechápavých jedinců. Prostě – Ježíš mluví o koze a jeho partneři v rozhovoru o voze. Ano, já vím, ona je to autorská figura, jak nějakou skutečnost důrazně vyjádřit, ale přesto – mě se to moc líbí. Líbí se mi ona ženina nechápavost, protože se v ní nacházím já – a nacházím v ní mnohé lidi okolo sebe v naší společnosti. Vždyť právě ono předporozumění v rozhovorech o církvi dnes hraje velikou roli. Dráždí nás, zlobí nás, nevíme si s ní rady a my sami vlastně odpovídáme také předporozuměním o lidech kolem nás. Včera jsem poslouchal Rádio Proglas a tam se paní zamýšlela nad tím, že křesťané mají naději a ostatní lidé jsou zmatení a hledající. Skutečně – nejsme si vzájemně dlužni naprosto nic a je zřetelné, že rozhovor je někdy obtížný. Marie byla včera na seniorátní konferenci ve Vršovicích a zúčastnila se rozhovoru o menšinách. A bylo zajímavé, jak příslušník jedné menšiny naprosto nechápal menšinu jinou – a odůvodnil si to svou vlastní představou, vlastním předporozuměním.

Ježíš narušuje všechna tato předporozumění a vchází do dialogu. Vstupuje do života oné ženy s nabídkou života. To se tu skutečně nabízí, protože je řeč o vodě. My máme možnost si v tomto postním období uvědomovat, že voda je skutečně v mnoha oblastech světa zcela zřetelným obrazem pro život jako takový. Takže Ježíšova nabídka je smysluplná i v onom doslovném pochopení. Tak jak to vnímala ona žena.

Tento střet je skutečně velice zajímavý. Žena symbolizuje lidské vnímání, které zřetelně vidí limity lidského života. Vidí bolest, vidí rozdělení, vidí onu dlouhou cestu z vesnice až ke studni a zase zpět – a také vidí, že se z toho nikdy nevyváže. Přesně to popisuje apoštol Pavel v našem dnešním textu z epištoly do Říma. Jsou tu bolesti. Je tu utrpení. Slyšíme volání těch, kteří potřebují pomoci a nemohou se dovolat. Všechno v nás volá – tento svět ještě není vykoupen. Ano, bude vykoupen, na konci dějin vyleje Hospodin svého Ducha na člověka a on bude zachráněn. Tomu věřili Židé, tomu věřili Samařané, to je představitelné i pro nás.

Ale Ježíš říká: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ A Pavel zřetelně přitakává: „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží.“ Už se to děje, už se to dokonce stalo – už jsme ospravedlněni z víry. Ve víře už se tím můžeme těšit, chlubit se tím, a ani utrpení, které tu kolem nás je, na tom nic nezmění. Apoštol to dokonce vyhrocuje svým přesvědčením, že se můžeme dokonce chlubit utrpením, protože u něj nezůstává, ale vede nás dál. Takže ta žena bude i nadále chodit pro vodu, bude mít žízeň, ale v tom všem je tu jistota Boží nabídky. Toto vědět, v toto doufat – to je naděje. A z té můžeme i rozdávat, protože bude pro všechny: „Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“

Ovšem – jakoby nám ten příběh z Janova evangelia nenechal udělat tečku tak rychle. Ona žena to stále nechápe. Stále se s Ježíšem míjí. My to nechápeme, my se s Ježíšem míjíme a děláme v tom zmatek lidem okolo nás. Jsme si dobře vědomi, že tak dokážeme konkrétnímu člověku zavřít dveře na cestu vedoucí k Ježíšovi. Teď nemluvím o anonymních internetových diskutérech, ale o konkrétních lidech, se kterými se setkáváme.

Jak to tedy vlastně je se záchranou nás osobně, záchranou lidí okolo nás, záchranou světa? Jak se vyrovnávat se skutečností v nás a kolem nás, která vypadá velice nevykoupeně? Všimněte si, že ona žena v Janově příběhu není v žádném případě nějaký radikální oponent. Nevymezuje se vůči Ježíšovi. Ona prostě jenom nechápe. Jsme v situaci, která je velice zásadní pro rozhovor o křtu, ale i rozhovor o konfirmaci. Mluvili jsme o tom ve čtvrtek na mládeži. Je křest, konfirmace, večeře Páně o znalostech, správném chápání, nebo o touze?

Pavel dává velice razantní odpověď. Ano, mluví o lidské víře v utrpení, ze které se postupně upevňuje naděje. Ale to zásadní, to, proč tato naděje není lichá, je dar z Boží milosti. „A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ To je to zásadní pro náš život. Boží láska, která vstupuje do našich životů bez jakékoliv zásluhy. To Pavel velice důrazně rozebírá v nastávajících verších. „Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.“

A tak tedy Ježíš pokračuje v rozhovoru s onou ženou. S ženou, která stále nechápe. A přece – když příběh dočteme do konce – tato vnitřně zmatená žena svědčí o Ježíšovi jako o Mesiášovi. O Vykupiteli, který již tu je, který přináší již nyní vykoupení pro život její i pro celé stvoření. Svědectví oné ženy je plné pochybností, asi bychom si představovali poněkud jinak onen pramen vyvěrající k životu věčnému. A přece je to právě ona, kdo k Ježíšovi přivádí další lidi a tito lidé u něj najdou víru, lásku a naději, jak o nich mluví apoštol Pavel.

Vracím se znovu na začátek. Skutečně – máme proč se radovat, protože Ježíš musel projít Samařskem. Máme proč se radovat, že narušuje všechny naše představy a nabízí život bez jakýchkoliv lidských zásluh.

Amen.

Píseň: S239 (176)

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, v Sýrii dál zuří válka, ruští vojáci postoupili z Krymu na Ukrajinu, situaci v Afgánistánu už nejsme schopní sledovat, z pásma Gazy byly vystřeleny rakety na Izrael, o problémech v Jižním Sůdánu vlastně nic nevíme, o Venezuele pouze tušíme, že režim přitvrzuje postoj ke svým oponentům i obyčejným občanům, sociální situace v mnoha zemích je hrozivá, my lidé ničíme Tvé stvoření a způsobujeme tak ještě větší disproporci mezi bohatým Severem a chudým Jihem, s úzkostí nasloucháme zprávám o marném hledání malajsijského letadla a soucítíme s těmi, kdo v tom letadle mají své blízké. Stále myslíme na Hanku a Toničku a na jejich rodiny. Do toho máme starost o situaci v naší společnosti. Máme starost o své blízké, strachujeme se, když jsou nešťastní a bolí nás, když neumíme pomoci. Máme starost o nemocné v našem sboru i mimo něj.

Pane, voláme k Tobě. Zoufale k Tobě voláme, abychom my osobně, abychom my jako sbor, církev naslouchali Tvému Slovu a učili se rozpoznávat Tvou naději v lidských dějinách, v osobních životech lidí i celého stvoření. Sami jsme zmatení, rozdělení, skeptičtí.

Dnes především chceme prosit o dar Tvé naděje. Pro každého člověka, pro celé stvoření. Pane, prosíme, ukaž se těm, kteří k Tobě volají v zoufalé prosbě o pomoc. Pane, prosíme, ukazuj člověku cestu k životu. Žehnej životu uprostřed šílenství jeho zmarnění.

Pane, prosíme, vyslyš naše tiché prosby.

Pane, voláme k Tobě s celým Tvým lidem jako ke svému Otci:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? To je ten, který přišel skrze vodu a krev. A toto je svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v Jeho Synu.

1J 5,5-6a.11

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 636