Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
v Uhříněvsi a Říčanech
Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
v Uhříněvsi a Říčanech
uloz.to/xG2F3BDp/140418-001-mp3
Pozdrav: Sestry a bratři, shromáždili jsme se dnes při bohoslužbách na Velký Pátek ve jménu Pána Ježíše Krista, abychom vzdávali Bohu chválu a dík, abychom mu vyznávali své viny, abychom prosili za sebe i za druhé, abychom hledali nové poznání Boží lásky a očekávali na Jeho slovo, které z milosti proměňuje lidské životy.
Amen.
Introit: Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Iz 53,5n
Píseň: 331 Má víra pohlíží
Modlitba: Pane Bože, máme toho hodně na srdci. Přicházíme za Tebou, abychom vyznali, jak moc selháváme. Snažíme se dokázat, že to zvládneme, že dokážeme žít správný život. A přichází dnešní den, den Velkého pátku a my se s hrůzou díváme, že nezvládáme. Že lidská zloba zabíjí, lidská zloba neodpouští a nedává šanci druhému člověku. To jsme my, Pane. My, kteří nejsme lepší než Tvůj lid před dvěma tisíci lety.
Je nám to líto a prosíme za odpuštění. Je nám to líto a děkujeme, že přes to všechno za Tebou dnes smíme přijít a být Tvými hosty. Že se smíme ztišit a naslouchat svědectví o Tvé milosti, Tvé lásce a odpuštění, které si nezasloužíme a přece je smíme přijmout.
Pane, prosíme, dej, ať tato zvěst dnes obletí svět, který se topí v násilí, v lidském hříchu. Prosíme, aby zvěst o kříži proměnila lidská srdce a vedla je k pokání před Tvou tváří. Aby vedla ke smíření. Prosíme, buď dnes s námi, buď se svým lidem, se svým stvořením, protože sami to nezvládáme. Amen.
Čtení: Ž 32
Píseň: S79 Hříchy
Text: Lk 22,54-62
Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh. Ž 42,12
Bylo třeba, aby Ježíš zemřel? Nešlo to zařídit nějak jinak? Učíme se, že nešlo, už od dětství nám vyprávěli, že k Velikonocům patří kříž. A přece se proti tomu stále bouřím. Proti cestě kříže. Neliším se od učedníků, kteří se pokaždé ošívali, když Ježíš mluvil o tom, že Mesiáš musí trpět. Že Boží cesta záchrany člověka musí jít cestou utrpení. Je mi velice blízký Petr. Ne proto, že byl nejvýznamnější z apoštolů, ale pro svůj až heroický pokus dotlačit Ježíšův příběh někam jinam. Dokázat, že člověk je schopný Ježíše následovat, že je schopný se změnit. Že Ježíš kvůli nám nemusí na kříž. Že tato cesta není nutná. Petr to byl, kdo vyrazil Ježíšovi vstříc po vodě. Ano selhal, musel volat o pomoc a Ježíš ho musel tahat z vody. Ale Petr se nevzdal – zkoušel to znovu a znovu. A vrcholí to tím, že ujišťuje svého Mistra: „I kdyby všichni odpadli, já ne.“ Je mi to sympatické – protože tak jako Petr ani já nejsem schopný přijmout realitu života. Nejsem schopný přijmout člověka takového jaký je. Takového, jaký skutečně je. Tím neříkám, že špatný, tím neříkám, že patologicky zlý, tím pouze říkám, že na jednu věc nemá sílu. Nemá sílu přijmout Ježíšovu cestu za svou, nemá sílu zabránit tomu, aby Ježíše lidský hřích poslal na kříž. Petr zoufale toužil, aby tomu dokázal zabránit, ale nedokázal to. Nedokázal překonat propast mezi lidskou touhou a realitou života. Nedokázal se ani přiznat k tomu, který ho mohl přivést do velkých nesnází. S Petrovým trojím zapřením tu nepadá pouze iluze o jednom člověku, který neměl dost odvahy, ale padá tu iluze o vztahu člověka k hříchu. Člověk ze svých sil není schopen vytvořit lepší svět. Není schopen vytvořit svět bez hříchu.
A tak se pokorně vracíme a nasloucháme žalmistovi, který je velice realistický. Přicházíme k biblickému svědectví, které nám otevírá svět takový jaký je a učí nás v něm žít. Žalmista neříká „Blaze tomu, kdo se nedopouští žádného hříchu.“ Ne - „Blaze je tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti.“ To je cesta, která je naší jedinou šancí. Cesta z Boží milosti.
Žalmista si uvědomuje krok za krokem, co hřích způsobuje v lidském životě – a jako by mluvil Petrovi z duše. Hřích jako nevěrnost, hřích, který narušuje něco, co patří k sobě. Člověk, který patří Bohu, člověk, který patří k svému bližnímu. Nevěrnost jako základní problém dneška, narušení jednoty, kterou tak dobře známe. Jednoty v rodině, jednoty ve sboru, v církvi, ve společnosti.
Dál mluví žalmista o hříchu. „Blaze tomu, jehož hřích je přikryt.“ Význam hebrejského slova na tomto místě je „minout cíl“, šlápnout vedle, minout se s něčím. Právě toto základní zklamání zažil Petr. To, po čem toužil, se ukázalo jako iluze. Minul se s tím, co mohlo naplnit jeho život, sahal po něčem jiném, co vypadalo tak krásně. A bylo to iluzí. A křičí to, volá, nedá se to v životě utlumit, vymazat.
A nakonec nepravost jako něco, čím člověk křiví to, co mělo být rovné a přímé.
A tak tu máme žalmistu, který má tak blízko k Petrovi, tak blízko k nám. Zoufalství nad tím, co je důsledkem hříchu, zoufalství nad tím, co máme před očima, to vede k hlubokému smutku: „Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal.“ Ano, Ježíš půjde na kříž, svět je takový jaký je a já jsem se ukázal proti tomu zcela bezmocný. Nemám sílu se zvednout, nemám sílu se tomu postavit, vždyť spíš sám k tomu všemu přidávám svůj díl. To zažívá žalmista. To zažívá Petr v hrozném poznání, že tento příběh končí křížem a on není sto tomu jakkoliv zabránit. Protože je slabý. Protože je hříšný. To zažíváme jako Boží lid, který měl pocit, že toho zvládne mnohem víc a přitom jsme shledáni jako církev selhávající. To zažíváme jako lidé, kteří selháváme doma, kteří selháváme v zaměstnání, ve společnosti. Kteří zcela bezradně stojíme před nároky tohoto světa a nevíme, co s nimi, když vlastně nemůžeme jinak, než volit menší zlo. Rozpoznání, které patří k Velkému pátku, bez kterého by dnešní den byl jen náboženským pozlátkem.
Co s tím? Jak žít ve stínu kříže, na kterém máme podíl? Jak prostě žít? Zcela základní lidská otázka. Ale právě v této situaci – snad že na něm spočinulo Boží oko – jako Ježíšovo oko spočinulo na Petrovi na nádvoří veleknězova domu – nastalo něco jiného: »Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.“« Vyznání vin. Najednou jsem člověkem. Najednou je Petr člověkem. Skutečným, ne románovým, který vše přemůže. Skutečným, hříšným člověkem, který vyznává svůj hřích. Který pláče, protože ví, že on sám nemá sílu na to obrovské napětí v lidském životě, napětí mezi touhou a realitou, že nemá na to, aby překročil propast mezi skutečností a svým vysněným královstvím. Najednou jsme i my reálnými lidmi, přestáváme si hrát na něco lepšího a právě jako takoví můžeme být svědectvím, můžeme být pomocí.
Až jako takoví můžeme říci, že to ale není všechno. To nemůže být všechno. Není to tak, že by hřích zmizel tím, že se z něj člověk vyzpovídá, vypovídá, či vypláče. Tento hřích z nás, z každého z nás, musí být sňat, musí být přikryt, nesmí nám být počítán. To jsou biblické obraty, které ujišťují o tom, že jedině pak mám šanci. Jedině pak máme šanci.
A najednou se před námi objevuje slovo vykoupení, slovo Velkého pátku, ve zcela novém světle. Slovo, které vlastně nepatří do našich životů, které už dávno nepatří do naší kultury, se najednou objevuje v novém lesku a je pro každého z nás nesmírně důležité.
Bez kříže by nebylo rozpoznání hříchu. Bez kříže by nebylo zděšení před realitou, která patří do našich životů. Bez kříže by nebylo nabídky na cestu zpět k Bohu, na cestu ke skutečnému životu. Bez kříže bychom se ocitli zcela osamocení ve chvíli poznání hloubky lidské bolesti. Vzal na sebe naše hříchy – ukázal dopad lidského jednání. Najednou vidím, co to znamená. Najednou s vděčností vyznávám spolu s římským setníkem, že ten na kříži je Boží syn. Ten, který přišel, aby vzal na sebe i moje hříchy. Který mě tady, na Velký pátek, ujišťuje, že i mé hříchy jsou přikryty, že i má nevěrnost je ze mě sňata, že i má nepravost mi není počítána.
Protože Boží cesta vede na kříž. Z Boží milosti. Protože i pro mě, pro každého z nás, zemřel na kříži Ježíš z Nazareta, Mesiáš, Kristus, Boží syn. A já smím spolu s Petrem plakat, spolu s žalmistou si zoufat a společně s nimi doufat v Boží milost.
Amen.
Píseň: 326 Jezu Kriste, Tobě díky
Vyznání: Hospodine, vyznáváme, jak jsme nešťastní z toho, když vidíme, co dokáže člověk způsobit. Co dokážeme způsobit my sami. I když nechceme, i když bychom chtěli zamezit všemu zlému, postavit se šíření sobectví a strachu a bolesti. Neumíme to a je nám to líto.
Vyznáváme, že nejsme lepší, než lidé kolem nás. Před Tebou, Bože, vyznáváme svůj hřích. Chceme-li takto vyznat, odpovězme: Vyznáváme.
A přece před Tebe předstupujeme s nadějí na odpuštění pro milost tvého Syna, Ježíše Krista, který za nás zemřel a pro nás je živ. Věříme v moc jeho smrti a vzkříšení. Je-li tomu tak, vyznejme: Věříme.
Chceme nyní odložit všechen hněv a výčitky a odpouštíme těm, kdo nám ublížili. Vyznejme to hlasitě pro lásku Kristovu: Odpouštíme.
Slovo milosti: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Amen.
Pozdravení pokoje: Smíme přijmout tuto Boží milost, kterou nás nyní obdarovává a smíme si navzájem podat ruce na znamení odpuštění, bratrství a jednoty Kristova lidu a pozdravit jeden druhého se slovy: Pokoj tobě.
Modlitba ustanovení:
Bože náš, Ty ses vzdal moci, když jsi nám poslal svého Syna jako průvodce v našich bolestech a každodenních úkolech.
Narodil se jako chudý
daleko od vládců světa,
poznal nedostatek,
naučil nás Tebe chválit
neukázal se nám jako někdo, kdo se na nás díval svrchu,
ale posadil se k našemu stolu,
pozval všechny lidi,
aby si rozdělil nový chléb,
pozdvihl kalich
a svým zaslíbením vyhlásil konec hladu
a konec krveprolití na tváři země.
Ve chvíli, kdy podstupoval utrpení,
vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a dal jej svým učedníkům se slovy:
Vezměte, jezte, to je mé tělo,
který je za vás vydáno.
Tak i s vínem říkal:
Toto je má krev, která je za vás prolita,
kdykoli budete z tohoto kalicha pít,
čiňte to na moji památku.
Pane, náš Otče, chléb a víno z tohoto stolu nás vede k přemýšlení o Tvém Synu: On rozdával chléb a víno a také sám sebe vydal, abychom my mohli žít. Děkujeme, že pro oběť Tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista tak smíme z Tvé ruky přijímat nový život a jít spolu s těmi, které jsi nám svěřil.
Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, smrt Páně zvěstujete, dokud On nepřijde.
Amen.“
Apoštolské vyznání: Chceme se touto svátostí posilnit ve víře. Nejen sami pro sebe, ale v jednotě církve Kristovy, ve společenství s křesťany všech generací a národů. Vyznejme tedy spolu s nimi slovy Apoštolského vyznání víry:
Sbor: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, v svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný.
Amen.
Píseň: Při vysluhování svaté večeře Páně Budeme společně zpívat píseň
397
308
Pozvání: Bože, Duchu svatý, s vděčností i důvěrou tě prosíme, abys nás u Kristova stolu spojil se vším jeho lidem v jednu církev Kristovu láskou, vírou i nadějí. Obdaruj nás svými dary, abychom dovedli jedni druhým sloužit tvou milostí.
A tak již usmířeni s Kristem i bližními přistupujme v radosti ke stolu Páně.
Přijímání: Společenství těla Kristova.
Společenství krve Kristovy.
Propouštění: Byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.
Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.
Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.
Píseň: 314 Pán Kristus, Syn Boží věčný
Ohlášky:
Přímluvná modlitba: Rád bych vám nabídl, abyste se, budete-li chtít, po jednotlivých přímluvách, po slovech „Za to Tě, Pane, prosíme“ přidali slovy „Pane, smiluj se“.
Pane Bože, vyznali jsme před Tebou svůj smutek z toho, jak to vypadá ve světě, který jsi nám svěřil do správy. Je nám smutno, cítíme se bezmocní. A Ty za námi přicházíš, otevíráš nám oči pro Tvou naději, nabízíš nám zázrak rozhovoru s Tebou, zázrak modlitby. Moc Ti děkujeme a s důvěrou Ti odevzdáváme všechno a všechny, jejichž život nám leží na srdci.
Dnes zvlášť myslíme na oběti a rodiny obětí z jihokorejského trajektu, na rodiny 99 unesených školaček v Nigérii. Pane, nedostává se nám slov. Moc prosíme, abys tišil bolest a zoufalství nešťastných rodičů, učitelů a kamarádů. Za to Tě, Pane, prosíme.
Odevzdáváme Ti vztahy mezi partnery, vztahy v rodinách. Vidíme mnohá nedorozumění, vidíme neschopnost komunikace přerůstající v nenávist. Pane, prosíme za porozumění, prosíme za schopnost odpouštět. Za to Tě, Pane, prosíme.
Odevzdáváme Ti své nemocné. Jsme nešťastní, když vidíme jejich trápení. Jsme nešťastní, když vidíme jejich bolest. Prosíme o jistotu Tvé přítomnosti, která posiluje, která dává pokoj. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane uvědomujeme si, jak nesnadné je spravedlivé uspořádání věcí mezi lidmi. Trápí nás to, nevíme si s tím rady. Chceme moc poprosit, abys nás posiloval svým Duchem svatým tak, abychom nevzdávali touhu po lidském životě pro všechny lidi. Za to Tě, Pane, prosíme.
Děkujeme za jednání o situaci na Ukrajině, která proběhla v Ženevě. Děkujeme za dohodu a moc prosíme, abys posiloval všechny, kteří se budou snažit o její naplňování.
Pane, prosíme za ochotu znesvářených stran v Sýrii sednout si znovu k jednacímu stolu. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, moc prosíme za církev. V celé její různosti, ve všechn jejích důrazech. Prosíme, abychom dokázali naslouchat a ujišťovat o Tvé naději. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, odevzdáváme do Tvých rukou Hanku a Toničku a prosíme o smilování. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, prosíme, vyslyš naše tiché díky i prosby.
Hospodine, voláme k Tobě spolu s celým Tvým lidem jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“
Poslání: Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu. Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov Písma: 'Urážky těch, kdo tě tupí, padly na mne.' Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.
Ř 15,2-4
Požehnání: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen. 2K 13,13
Píseň: 643 Když soumrak zháší světlo