Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

28.9.2014 Mk 9,17-24 (Pavel Zoubek - ordinace)

1. ČTENÍ

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: "Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem." A Bůh řekl: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Moria a tam ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné hoře, o níž ti povím." Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl.

(Gn 22, 1-3)

2. ČTENÍ

Ježíš se jich otázal: „Oč se s nimi přete?“ Jeden člověk ze zástupu mu odpověděl: "Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha a nemůže mluvit. Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Požádal jsem tvé učedníky, aby duchy vyhnali, ale nedokázali to.“ Odpověděl jim: “Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!" I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil, hned chlapce zkroutil na křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst. Ježíš se zeptal jeho otce: "Od kdy to má?" Odpověděl: "Od dětství. A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám." Ježíš mu řekl:"Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří." Chlapcův otec rychle vykřikl: "Věřím, pomoz mé nedověře." (Mk 9, 16-24)

KÁZÁNÍ

Dnes je svátek knížete Václava. Naši katoličtí bratři říkají Svatého Václava. Nebojme se toho slova. Dominik Duka nedávno v jednom rozhovoru přeložil slovo „svatý“ do jazyka srozumitelného evangelíkům jako „svědek víry“. To je myslím pěkné. Zdá se mi docela vhodné zamyslet se právě dnes nad vírou a nad jejími svědky. Ne ale nad těmi novodobými, kam lze s trochou nadsázky zařadit i knížete Václava, ale nad těmi, které nalezneme v Písmu. Jako rámec k našemu zvažování si můžeme vzít dva známé příběhy, které jsme četli v 1. a 2. čtení. Oba příběhy otců a jejich synů mají ledacos společného i ledacos rozdílného.

Praotec Abraham je skála, která stojí nepohnutě v základech vyvoleného národa. Zkraje to ale moc nadějně nevypadalo. Ale pak se mu – již jako starému muži - dostalo od Boha příslibu, že jeho potomstva bude nespočetně, jako hvězd na nebi. Budoucnost se otevřela. Ve stu letech se začala smlouva s Hospodinem naplňovat. Byl obdarován synem Izákem a jeho radost byla obrovská. Příkaz Hospodina, který na Abrahamovi požadoval oběť jeho jediného syna, musel pro Abrahama znamenat zdrcující ránu. Nejenže měl přijít o vytouženého syna, ale měl ho obětovat vlastní rukou. A s ním obětovat i budoucnost svého rodu, svého lidu. Co se mu asi honilo hlavou? Zachrání Hospodin na poslední chvíli jeho syna? Oživí ho ze smrti? Nebo si již Hospodin vyvolil jinou rodovou linii pro budoucnost vyvoleného národa a Abraham se to má dozvědět tímto strašlivým způsobem? Probleskla mu hlavou i možnost, že by Hospodina prostě neposlechl? Zvažoval volbu mezi budoucností s Izákem, ale bez Hospodina, nebo s Hospodinem a bez Izáka a bez budoucnosti svého rodu? Strašná volba. Ať už Abrahamovi proběhlo hlavou cokoliv, rozhodla víra v Hospodina. Víra vyjádřená bezvýhradnou poslušností. Poslušností plynoucí s bezvýhradné důvěry. Abraham možná nechápal, ale důvěřoval, věřil.

Abraham je skála, muž neochvějné víry v Hospodina. Víry, která je pro současného člověka spíše vírou hraniční, jakousi limitou víry. A je tu ovšem i ďáblík, který sedí někde vzadu v naší hlavě a popichuje: není to už za hranicí poslušnosti dokonce i Karafiátových Broučků, není to spíš už fanatismus? ….. Se soudem ještě vyčkejme.

Vedle příběhu z prvního čtení, který se jako trochu mystický či symbolický vynořuje z mlh dávnověku, je příběh druhého čtení srozumitelný, odvážím se říci, že je to příběh veskrze současný.

Jméno otce v druhém příběhu nám Marek nesděluje. Není to patriarcha rodu, není to muž poslušné víry bez otázek. Není ani zjevné, jaká vlastně byla povaha jeho víry před setkání s Ježíšem. Byl to Izraelita věrný víře svých otců, plnící řádně veškerá přikázání a obětující pravidelně v chrámu? Nebyl to nakonec někdo, kdo stál v hloučku diskutujících na straně skupiny zákoníků.? Nebo to byl někdo, kdo chodil s Ježíšem nebo alespoň občas naslouchal jeho kázáním? Nebo to byl náhodný příchozí? Není důležité, kdo to je. Vidíme jen vystrašeného otce, jehož syn je těžce nemocný. Vidíme člověka se svojí lidskou starostí, člověka, který neočekává, že na jeho rodu bude založena významná vládnoucí dynastie. Jeho starost o zdraví a život syna tím ale není nijak menší. V tom utrápeném otci můžeme vidět sebe.

Řekl jsem, že je to příběh současný a ztrápeným otcem může být každý z nás. Trápení, která nás v životě potkávají mohou být rozličného druhu, každý z nás si na nějaké jistě snadno vzpomene. Netroufnu si tvrdit, že všechna naše trápení budou Božím zásahem vyřešena a vyřešena způsobem, který chceme my - víra jistě nefunguje jako automat. Na druhé straně je náš život zázraků plný, jen to možná nejsou ty, které vyžadujeme. Zázrakem je – jak říkala moje babička – Boží příroda kolem nás, zázrakem je řád kosmu i mikrokosmu, zázrakem je existence člověka, zázrakem je setkávání s jinými lidmi, zázrakem je toto společenství, zázrakem je jistě samotná víra.

A co říká Markovu příběhu malý ďáblík vzadu v hlavě. Třeba – co je to za víru, která je motivována tím, že něco od Pána Boha, od Ježíše potřebuji? ….. Se soudem ještě vyčkejme.

Před více než sto lety vznikla nová fyzikální disciplína - Speciální teorie relativity. Ukazuje, že pokud se dva subjekty míjejí velkou rychlostí, vidí jeden druhého jinak, než jak vidí on sám sebe. Druhého uvidím například pomalejšího a tenčího. A který pohled je správný? Jeho? Můj?

Vzájemné setkávání lidí je také velmi rychlé. Co je doba, kterou strávím se svým bližním oproti délce mého života a co je délka života oproti věčnosti. Přesto se po těchto letmých setkáních odvažujeme měřit a vážit svého bližního, jeho víru. A který pohled je správný? Jeho? Můj?

Celá Bible, starý i nový zákon, jsou plny svědectví víry. Víry pevné i slabé, věrné i nevěrné, víry jako dědictví po rodičích i víry seslané Bohem jako blesk z nebe, víry opatrné i vedoucí k mučednictví, víry netrpělivé i trpělivé, víry mužské i ženské, víry soustavné i vracející se v nárazech, víry teologicky ukotvené i naivní, víry vycházející ze srdce i víry jako produktu rozumu … Sami si asi na některé příběhy vzpomenete. Nabídka je z Boží strany absolutní. Ovšem důvěřovat Bohu, tedy věřit, to je vlastnost veskrze lidská a proto je – jako člověk – obvykle nedokonalá. Neznamená to ovšem, že je to jedno, jak s Božím pozváním každý naloží. Jen bychom měli být velmi opatrní při vynášení soudů. Nelze se dívat svrchu na víru druhého, ať je z jiné křesťanské církve nebo je to člen našeho sboru. Možná je tato šíře pohledů potřebná, aby každý z nás mohl nalézt tu svoji cestu. Je ale některá z poloh víry ta pravá, ta nepochybně správná? Není naštěstí v naší moci to rozhodovat. Slovutní teologové prominou, ale může to dokonce být tak, že jsou správné mnohé, třeba i všechny, jakkoliv se nám zdají velmi rozdílné.

A nakonec - co odpovědět malému ďáblíkovi vzadu v hlavě, který tak rád soudí? Budu s tebou bojovat. Mě neukecáš, mě neunavíš. Protože věřím, Pane, pomoz mé nedověře. Amen.

Uhříněves 28.09.2014