Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

26.1.2014 Mt 4,12-22 (Jiří Ort)

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás ve společenství Božího lidu na bohoslužbě, kterou smíme prožít v naději Boží přítomnosti.

Introit: Bože, smiluj se nad námi a požehnej nám, zasvěť obličej svůj nad námi. Ž 67,2

Píseň: 134

Modlitba: Pane Bože, děkujeme, že se smíme ve všem tom shonu zastavit a ztišit. Děkujeme, že Ti vše smíme odevzdat a otevřít se Tvé přítomnosti, Tvému Slovu. Čím dál tím víc si uvědomujeme, jak nesamozřejmá je tato Tvá nabídka.

A tak tu před Tebou stojíme a prosíme Tě, abys nás znovu oslovil svou zvěstí evangelia. Abys projasnil naše temnoty svědectvím o Ježíši z Nazareta, kterého sis vyvolil a poslal za každým člověkem. Ve kterém pro každého otevíráš nový život, ve kterém otevíráš zvěst o odpuštění, lásce, naději.

Za to vše děkujeme, proto se chceme učit Tě chválit, aby lidé kolem nás věděli, že život je dar od Tebe a je možné žít jej ve vděčné radosti. V tom nám, prosíme, pomáhej svým Duchem svatým. Amen.

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S239

Čtení: Iz 8,21-9,5

Píseň: 680

Text: Mt 4,12-22

Haleluja. Panovníku, chci ti mezi lidmi vzdávat chválu, mezi národy ti budu zpívat žalmy; vždyť tvé milosrdenství až k nebi sahá, až do mraků tvoje věrnost. Haleluja. Ž 57,10n

Ježíš se vrací z pouště. Z místa, kde si zásadně ujasňoval základy své zvěsti. Vrací se vlastně ve chvíli, kdy je Jan Křtitel uvězněn. Je to zvláštní řazení příběhu – Ježíš jasně odmítá pokušení, ve kterém je mu nabízena vláda nad tímto světem a přichází a vidí, že to, co odmítl, má skutečnou sílu. To tak prostě je. Stejně to vnímal i prorok Izajáš, z jehož knihy jsme četli v 1. čtení. Prostě – Jan byl uvězněn, „podívá se k zemi, a hle, jen soužení a temnota, skličující ponurost, šerý soumrak, do něhož bude zahnán“, jak čteme u Izajáše.

A tady Ježíš vlastně přebírá pochodeň. Takže to první, co vnímáme, je, že Pán Bůh neztrácí kontrolu, nevypadly mu z rukou lidské příběhy. Ano, je to bolestné, je to smutné, že byl Jan zatčen, není to pouhá epizoda, která se musela stát, nejsou to pouhé kulisy Ježíšova příběhu. To z Matoušova vyprávění rozhodně neplyne. Ale jakkoliv je všechno bolestné, zároveň se neztrácíme. Příběh nekončí.

Můžeme se tu zastavit. Můžeme tu odevzdat všechno to, co se nedaří, kde jsme vlastně přemáháni, kde mizí jistoty. Kde je všechno nějak jinak, než bychom chtěli. Než jsme doufali. Jan Křtitel byl a je symbolem změny. Symbolem toho, že lidé přicházeli, o něco se snažili. A pak, jakoby mávnutím kouzelného proutku, je všechno jinak, všechno v troskách. A to tu skutečně nemluvíme o politice, společenských změnách, tady stojíme my sami se svým životem, který držíme v rukách a občas také ne, občas nám utíká mezi prsty.

A sem přichází Ježíš. V tuto chvíli přebírá od Jana pochodeň. A je to zvláštní způsob, jakým se to děje. Onen odchod do Galileje mohl být – a také asi byl – taktickým stažením z horké půdy blízkosti Jeruzaléma - ale podstatné je, jak to vidí evangelista Matouš. Pro něj je Ježíšova cesta předznamenána pozitivně. Není to odchod, ale Ježíš vstupuje do životů těch nejodstrčenějších.

Evangelista nás vede do Izajášova obrazu zničené země. Jeho citát otevírá dveře pro všechny, kteří „žijí v temnotách“. Pro všechny bez rozdílu. V tom je evangelista zřetelný a odvážný – přestupuje hranice Božího lidu a ono světlo do temnot podle něj vzešlo všem. Ne pouze těm, kteří patří k Božímu lidu. Ne pouze těm „správným“. Máme tu před sebou zřetelnou linii táhnoucí se od oněch pohanských mudrců, kteří uviděli hvězdu a vydali se za ní.

A tak tu svítí světlo naděje do všech temnot, které nás trápí, které trápí lidi kolem nás a my nevíme, jak jim pomoci. Rozsvěcí se zvláštní světlo malého dítěte, které má sílu způsobit obrat. „Pak každá bota obouvaná do válečné vřavy a každý plášť vyválený v prolité krvi budou k spálení, budou potravou ohně.“ To, čím si lidé ubližovali, co používali k tomu, aby si život brali, zničí. Na jiném místě Izajášova proroctví slyšíme dokonce, že lidé promění to, co život ničí, v něco, co život pomáhá udržet. „I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.“ Tyto obrazy jsou něčím, co nám stále znovu bere dech, co nás povzbuzuje, když máme pocit, že je všechno ztraceno. Když se protistrany nejsou schopné domluvit ani na dopravení humanitární pomoci nejpotřebnějším, jak jsme toho svědky v jednání znesvářených stran občanské války v Sýrii. Kdys si protistrany nejsou schopné ani sednout za jeden stůl, jak jsme toho svědky v osobních, partnerských i jiných konfliktech. Do toho všeho promlouvají Izajášovy obrazy.

Jen se tu nesmíme zastavit. A evangelista se nezastavuje. Nevnímá tento obraz jako drogu, kterou by se mohl opájet uprostřed tvrdé reality událostí lidských životů. Ježíš v tuto chvíli začal kázat. Ono to slovo, na které my už jsme tak zvyklí, mělo původně zcela zásadní význam – ten, kdo kázal, vlastně vyhlašoval, oznamoval, královskou vůli. Takže tu máme před Ježíšovými slovy velice výrazný vykřičník.

A ten vykřičník je před slovem „čiňte pokání“. Obraťte se. Toto propojení je zcela zásadní. Ježíšův požadavek obrácení je tím jediným imperativem, který spojuje se svou zvěstí Božího království, Boží vlády. Cokoliv Ježíš říkal, cokoliv zvěstoval, cokoliv dělal, je spojeno s výzvou k proměně života, k odevzdání se Boží vůli. Ježíš mluví o Božím království, které přichází, které vstupuje do lidských životů a otevírá cestu. Cestu, po které je třeba jít, ne o ní pouze mluvit nebo jí pouze naslouchat. Ježíšova zvěst se týká celého člověka, jeho životní orientace a tak i jeho postojů a jednání. Tedy obraťte se, změňte život. Nemůžete zůstat v zaběhaných kolejích a vzdychat, že ten svět je zlý. Musíte skutečně změnit vnímání života, protože s Ježíšem z Nazareta přichází něco zcela nového. Protože se přiblížilo království nebeské. Protože se přiblížila Boží vláda. Ano, to už posluchači znali. Přesně to říkal i Jan Křtitel. Ale tady to Ježíš dává do nových souvislostí, spojuje to se svoji osobou a otevírá tuto zvěst pro všechny. Co všechno tato zvěst znamená, to se dozvíme až o Velikonocích.

A tak, abychom se to dozvěděli, musíme se skutečně obrátit, činit pokání a vydat se na cestu. Vydat se za Ježíšem. Tak, jak jsme to slyšeli v evangelistově vyprávění. Nechat ho vstoupit, nechat ho promluvit a vydat se za ním. Klopýtavě, zmateně, nejistě – ale vydat se za ním.

Amen.

Píseň: 452

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane, přicházíme za Tebou v úžasu nad tím, co přinesl Ježíš z Nazareta, náš Pán a Spasitel. Kristus. Zároveň vyznáváme, že přes to, jak se nám Jeho zvěst líbí, tak máme problémy ji přijmout do svých životů a vydat se se za ním po cestě, kterou pro nás otevřel. Trápí nás to nejen pro nás osobně, ale také proto, že tak neumíme být svědectvím, povzbuzením lidem kolem nás.

A tak Tě dnes chceme prosit, abys nám osobně, v tomto sboru i v celé Tvé církvi otevíral své Slovo a proměňoval jím naše životy. Prosíme o Ducha svatého, o Tvou živou přítomnost.

Pane, jsme plní vděčnosti za pondělní ekumenickou bohoslužbu. Jsme plní vděčnosti za lidská setkání i za prožití společné naděje, kterou máme v Tvém Synu a našem Spasiteli. Prosíme Tě nyní za všechna společenství Tvé církve v našem regionu.

Pane, vyznáváme, že vidíme mnohou temnotu v osobních vztazích. Chceme Ti odevzdat partnerské vztahy, které se rozpadají. Chceme Ti odevzdat vztahy dětí a rodičů. Chceme Ti odevzdat seniory, kteří žijí opuštění, protože se o ně jejich děti nestarají.

Pane, myslíme na nemocné a umírající. Myslíme na ses. Nečasovou z našeho sboru, která je na tom čím dál tím hůř.

Pane, vyznáváme, že vidíme mnohou temnotu v naší společnosti i na mezinárodní úrovni. Prosíme, vstupuj do životů všech lidí, abychom v druhém člověku byli skutečně schopni vidět člověka a ne nepříjemnou přítěž pro náš život. Prosíme o probuzení humanity v naší společnosti.

Pane, myslíme na všechny, kdo se snaží posunout jednání mezi zástupci znepřátelených syrských stran v Ženevě. Prosíme, promlouvej k delegátům, veď je po společné cestě pomoci trpícím. Prosíme, proměňuj srdce naplněná bolestí a nenávistí.

Pane, voláme k Tobě v úzkosti a strachu o Hanku a Toničku i jejich rodiny. Prosíme, smiluj se, prosíme, pomoz.

Vyslyš, prosíme, naše tiché osobní díky i prosby.

Pane, voláme k Tobě spolu s celým Tvým lidem jako ke svému Otci:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. Ř 12,1n

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 487